ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.301.2000.1
sp. zn. 7 Tz 301/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného K. B., proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 T 109/97, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 T 109/97, pokud jím byl obviněný K. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a tímto rozsudkem dále v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného K. B.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 T 109/97, byl obviněný K. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. l, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třicetidvou měsíců. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 1 T 200/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 8 To 148/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozeným A. P. a J. J., když tito poškození byli se zbytkem svého nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že od měsíce listopadu 1997 do měsíce září 1998 neplnil vyživovací povinnost ke svému nezl. synovi P. H., nar. v částce 500,- Kč měsíčně k rukám matky D. H., jak mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. P 276/88, který nabyl právní moci 15. 2. 1992 a dále tím, že od počátku měsíce listopadu 1997 do konce měsíce června 1998 neplnil vyživovací povinnost ke svým nezl. dětem K. B., a L. B., v částce 1.500,- Kč měsíčně na obě nezl. děti tak, jak mu bylo uloženo rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 3. 1996, sp. zn. P 190/90, které nabylo právní moci dne 14. 5. 1996, k rukám matky nezl. dětí A. B., neboť skutek není trestným činem.
Obviněný K. B. byl dále zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou okresního státního zástupce v Klatovech ze dne 4. 3. 1997, sp. zn. 1 Zt 42/94, jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako soukromý podnikatel firmy B., K.
1) dne 19. 10. 1992 odebral u a. s. P. různé druhy stavebního nářadí a pracovních oděvů, vše v celkové hodnotě 5.801,90 Kč, faktury za odebrané zboží neuhradil, nereagoval ani na upomínky o zaplacení a pokusy o smír, závazek pak uhradil až dne 7. 9. 1996 na základě podání návrhu na výkon rozhodnutí, a. s. P. tak měl způsobit škodu ve výši 5.801,90 Kč,
2) dne 30. 11. 1992 odebral od tehdejšího a. s. P., H., nyní s. r. o. T., 8 kubických metrů betonové směsi, kterou použil pro své podnikání, přičemž faktury v hodnotě 6.248,- Kč ke škodě shora uvedené firmy neuhradil,
3) dne 8. 12. 1992 odebral na pile v K. - L. celkem l.512 kubických metrů řeziva v hodnotě 4.234,- Kč, které použil pro své podnikání, hodnotu řeziva však neuhradil, i když tuto vyfakturoval zákazníkovi a o uvedenou částku tak poškodil Z. d. p., a. s., M. L.,
4) dne 4. 1. 1993 odebral od tehdejšího s. p. D. UMD S. p. R., závod H., atypická vrata na objednávku v hodnotě 30.063,- Kč, vrata použil v rámci stavební činnosti své firmy, vyfakturoval je zákazníkovi, ovšem dodavateli částku 30.063,- Kč neuhradil, ke škodě nyní s. r. o. H., H.,
5) ve dnech 17., 18. a 21. 12. 1992 odebral z prodejny stavebnin v K. stavební materiál v celkové hodnotě 48.159,- Kč, materiál použil v rámci své podnikatelské činnosti, za tuto činnost dostal zaplaceno, ovšem dodavateli, majiteli stavebnin J. Č., částku 48.159,- Kč do současné doby neuhradil,
6) dne 3. 3. 1993 si vypůjčil od P. Č., částku 2.700,- DM, tuto částku v dohodnutém termínu nevrátil ani přes výzvy a upomínky i přesto, že mu zaplacení bylo uloženo soudním rozhodnutím, a tímto jednáním způsobil P. Č. škodu ve výši 45.725,- Kč,
7) dne 15. 3. 1993 vylákal od F. P., částku 40.000,- Kč za účelem založení společné podnikatelské činnosti, přičemž k založení společnosti nedošlo a obžalovaný peníze použil jednak pro sebe, jednak pro svoji firmu, poškozenému zaplatil pouze 15.000, -Kč a do současné doby dluží 25.000,- Kč,
8) v období od 2. 4. do 7. 5. 1993 odebral stavební materiál z prodejny stavebnin K. - L. ve výši 40.265,- Kč, materiál použil v rámci své podnikatelské činnosti a přes upozornění i soudní rozhodnutí dlužnou částku neuhradil, a to ke škodě Z. k. d., S.,
9) dne 12. 5. 1993 odebral u firmy 3 KHB s. r. o. K. na základě objednávky zhotovená vrata v hodnotě 16.305,- Kč, vrata použil v rámci své podnikatelské činnosti, hodnotu vrat dostal uhrazenou zákazníkem, přičemž však částku 16.305,- Kč dodavatelské firmě neuhradil, nereagoval ani na urgence, se splácením začal až prostřednictvím svého obhájce v roce 1995 a do současné doby dluží částku 13.305,- Kč,
10) dne 14. 6. 1993 odebral ve skladu tehdejšího a. s. S., P., divize P., v K. stavební materiál v hodnotě 9.518,- Kč, fakturu za tento materiál ve lhůtě neuhradil, na urgence nereagoval, a přestože mu bylo soudním rozhodnutím uloženo dlužnou částku zaplatit, částku ke škodě současné firmy, na kterou pohledávka přešla - a. s. R. K. S., T., nezaplatil,
11) dne 12. 7. 1993 si vypůjčil od E. K., částku 70.000,- Kč, přičemž peníze v dohodnutém termínu nevrátil, po urgencích poškozené napsal potvrzení, že peníze byly složeny jako záloha na dohodnuté práce na domku poškozené K., toto učinil bez vědomí poškozené, i když fakticky k poškození E. K. nedošlo, když hodnota stavebních prací byla vyšší než půjčka, kterou poškozená obviněnému poskytla,
12) dne 21. 9. 1993 odebral stavební materiál u firmy S., K., v hodnotě 49.467,60 Kč, faktury za odebraný materiál neuhradil, tento použil ve své firmě k podnikání, zákazníkům jej vyfakturoval a dostal zaplaceno, ovšem dodavateli - majiteli firmy S., K., M. S., hodnotu věcí neuhradil, způsobil mu škodu ve výši 53.866,- Kč, tj. včetně dovozu materiálu,
13) v době od 16. 9. do 25. 11. 1993 odebral ve čtyřech případech u a. s. Z., regionální komplex K., stavební materiál v celkové hodnotě 52.191,- Kč, fakturu za odebraný materiál neuhradil, neuhradil ani fakturu za dopravu materiálu v hodnotě 3.305,- Kč, na výzvy k zaplacení nereagoval, dne 16. 12. 1993 podepsal směnku na částečnou úhradu zboží v hodnotě 27.805,- Kč, splatnou do 31. 1. 1994, směnku přesto nezaplatil, materiál použil pro činnost své stavební firmy, když za tuto činnost dostal řádně po fakturaci zaplaceno, ovšem do současné doby stále dluží poškozenému a. s. Z., regionální komplex K. částku 48.558,- Kč,
14) dne 18. 11. 1993 uzavřel s majitelkou firmy O., S., V. B., smlouvu o prodeji zboží firmy O., na základě této smlouvy převzal od majitelky firmy zboží v hodnotě 137.894,- Kč od firmy S., P., zboží pak prodal a peníze použil pro svou potřebu, zejména k vyrovnání pohledávek, aniž by poškozené B. škodu uhradil.
Ministr spravedlnosti České republiky podal dne 22. 12. 2000 u Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného K. B. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 T 109/97. Podle ministra spravedlnosti došlo k porušení zákona ve prospěch obviněného v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §125 tr. ř., dále pak v ustanoveních §248 odst. 1, 2, §250 odst. 1, 3 písm. b), §4 a §5 písm. a) tr. zák., protože obviněný byl zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona poukázal zejména na tu skutečnost, že již jednou byl rozsudek okresního soudu zrušen odvolacím soudem a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Okresnímu soudu bylo vytknuto, že nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., dokazování bylo neúplné, a proto odvolacímu soudu nezbylo než postupovat podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř., rozhodnutí v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně podle §259 odst. 1 tr. ř. Dále poukazuje ministr spravedlnosti na to, že předmětné rozhodnutí ve shora uvedené zprošťující části nebylo vydáno v souladu se zákonem a ani jeho odůvodnění nemá náležitosti ustanovení §125 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že okresní soud při svém rozhodování nevzal v úvahu všechny důkazy, nemohlo být dokazování provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, aby napadený rozsudek ve zprošťující části ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. zrušil a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby v potřebném rozsahu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen, a to ve prospěch obviněného.
Přesto, že stížnost pro porušení zákona byla podána pouze proti té části rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 T 109/97, jíž byl obviněný zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., musel Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumat celý rozsudek, jakož i řízení, jež mu předcházelo.
V průběhu přípravného řízení byly v souladu se zákonem opatřeny důkazy, které byly provedeny u hlavních líčení. Pokud jde o trestný čin zpronevěry, kterým byl obviněný uznán vinným, vzešel rozsudek v této své části z řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu, a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na zjištění skutkového stavu nebo na možnost uplatnění práva obviněného na obhajobu. Na nedostatky ohledně tohoto trestného činu poukázal již správně odvolací soud, který zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 5. 8. 1999, sp. zn. 3 T 109/97. Okresní soud reagoval na výtky ze strany odvolacího soudu. Skutková zjištění okresního soudu mají potřebnou oporu ve výsledcích dokazování, provedeného v hlavních líčeních. Správně bylo jednání obviněného posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Pokud však jde o předmětnou část rozhodnutí, která je napadena stížností pro porušení zákona, stejně jako zprošťující výrok, jímž byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., je nutno poukázat na to, že se Nejvyšší soud nemohl v této části ztotožnit s napadeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech, a to z následujících důvodů.
Podle §125 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je odůvodnit.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Pokud jde o zprošťující výroky rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 T 109/97, je třeba uvést, že obsáhlému skutku, který byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jsou věnovány z celkového počtu třinácti stran pouze strany čtyři, které ve svém obsahu zejména popisují výpovědi některých svědků a obviněného, aniž by bylo postupováno v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nelze ani přehlédnout zmínku o rozhodnutí odvolacího soudu a odkaz v odůvodnění vlastního rozhodnutí na názory vyslovené krajským soudem. Ze spisu je přitom zřejmé, že jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně, byla vyslechnuta celá řada svědků, případně byly čteny svědecké výpovědi, které se svým obsahem rozcházejí s výpovědí obviněného. Výpověď obviněného však již není v této části rozsudku dostatečně hodnocena v souvislosti se všemi skutečnostmi jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud poukazuje např. na výpovědi bývalých zaměstnanců obviněného, kteří se vyjadřovali nejen k charakteru práce, kterou prováděli, ale uváděli také, v jaké finanční situaci byla firma obviněného na počátku léta a letních měsících roku 1993, za jak dlouhou dobu jim nebyla vyplacena mzda, že sice jim bylo řečeno a ev. měli možnost si i ověřit, že jim obviněným byly prováděny srážky na sociální zabezpečení, ale ve skutečnosti tyto nebyly příslušnému orgánu odváděny. Tyto skutečnosti plynou z výpovědí např. svědků K., K., S., P., V. a dalších.
Jednání obviněného, které mělo podle obžaloby vykazovat znaky trestného činu podvodu, bylo posuzováno z pohledu nastíněného krajským soudem, jako soudem odvolacím, a to znaleckého posudku ke kalkulaci jednotlivých stavebních akcí, prováděných stavební firmou B., K. Z napadeného rozsudku již není zřejmé, zda soudy braly v úvahu např. výpověď svědkyně S. (č. l. 155 - 156), která ve své výpovědi mj. uvedla, že obviněný požadoval odběr zboží na fakturu a několikráte ji ujistil, že s placením nebudou žádné problémy. V souvislosti s touto výpovědí bylo např. vhodné vzít v úvahu také výpověď svědka P. na č. l. 394 a násl., kde se zmiňuje o ukončení činnosti firmy obviněného. V rámci důsledného postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. bylo třeba, toto jednání obviněného zasadit do časového období činnosti firmy obviněného a nebylo ani možno odhlédnout od finanční situace obviněného tak, jak ji popisoval ve svých výpovědích. Bylo také nezbytné vzít v úvahu i finanční prostředky na účtu obviněného, tj. jeho příjmy i výdaje. Je nutno poukázat na to, že výpověď svědkyně S. nezůstala osamocena. Žádným důkazem nebyla zpochybněna výpověď svědkyně E. K. na č. l. 146-148, kdy mj. také uvedla, že obviněný naléhavě od ní vyžadoval peníze, přičemž ji sliboval, že pojede do Plzně, odkud přiveze půl milionu korun, a že tedy svědkyně nemusí mít obavy o vrácení peněz. Tato část nebyla vůbec prověřena, sám obviněný se o ni ani nezmínil a s ohledem na jeho předcházející tvrzení, lze mít důvodné pochybnosti o hodnověrnosti jeho tvrzení. Pro výše vyslovený závěr vedle již uvedených výpovědí svědkyň, při vzetí v úvahu výpovědí zaměstnanců obviněného, jeho finanční situace, by mohla dále svědčit výpověď již zmíněné svědkyně S., která také uvedla, že obviněný měl hovořit o úhradě bankovním převodem, aby získal další zboží. Přehlédnout nelze ani výpověď svědkyně B., a to v celém jejím kontextu. V rámci důkazů hodnocených v jejich souhrnu a jednotlivě nebylo přihlédnuto např. k výpovědi svědkyně Ing. M. F. č. l. 287, kde mj. také uvedla, že se jí telefonicky ozval obviněný s tím, že faktury za odebrané zboží neuhradil a peníze za prodané zboží použil pro sebe.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek v uvedené části neodpovídá ustanovení §125 tr. ř., není možno posoudit, zda byly všechny shromážděné důkazy provedeny a zhodnoceny způsobem odpovídajícímu zákonu. Pro závěr, že nebylo postupováno v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. svědčí již samo odůvodnění napadeného rozsudku, které jednostranně, bez hodnocení s dalšími důkazy přebírá obhajobu uplatněnou obviněným a skutečnosti nepřímo svědčící v jeho prospěch. Značné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi obviněného mohla např. již vzbudit výpověď obviněného na č. l. 999 - 1003, aniž byla hodnocena v kontextu s výpověďmi osob, o kterých se obviněný v této části výpovědi zmiňuje.
Pokud jde o další část výroku napadeného rozsudku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zanedbání povinné výživy, také zde je možno odkázat na nedostatky odůvodnění. Okresní soud převzal právní názor odvolacího soudu, který prezentoval, aniž by jej blíže zhodnotil ve světle důkazů, které měl k dispozici. V této části rozsudku je poukazováno na to, že obviněný neplnil vyživovací povinnost po dobu kratší, než je stanoveno judikaturou, tj. méně šesti měsíců. Nebyl proveden žádný důkaz, který by opodstatnil tvrzení, že obviněný v době, kdy neodváděl příslušné dávky Okresní správě sociálního zabezpečení mohl předpokládat, že bude nemocen a nebude moci plnit vyživovací povinnost. K tomuto závěru dospěl okresní soud na základě skutečností plynoucích z rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by blíže i k tomuto skutku bylo provedeno dokazování a důkazy hodnoceny ve spojení s osobou obviněného, jeho vztahem k nezl. dětem, vůči kterým má vyživovací povinnost, způsobu úhrady dlužného výživného a s přihlédnutím k dalším okolnostem. V souvislosti s tímto trestným činem bylo třeba také vzít v úvahu počet osob, ke kterým měl obviněný vyživovací povinnost a všechny tyto skutečnosti hodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a zvažovat, zda i v případě, kdy doba neplnění vyživovací povinnosti nedosáhla doby šesti měsíců, nebudou naplněny znaky tohoto trestného činu.
Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených se nemohl ztotožnit se závěry, ke kterým dospěl v předmětném rozhodnutí - jeho zprošťující části Okresní soud v Klatovech. Ve směrech shora nastíněných bylo dokazování provedeno nedostatečně koncepčně. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl pro jejich rozhodnutí nezbytný, důkazy nehodnotil při uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, je z uvedeného zřejmé, že tímto postupem, který provázel zejména řízení před soudem, porušil Okresní soud v Klatovech ve prospěch obviněného zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. ustanoveních, která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení důkazů. Napadeným rozsudkem byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanovení §226 písm. b) tr. ř., podle kterého je možno obviněného obžaloby zprostit, je-li nepochybné, že tento skutek není trestným činem.
Z důvodů shora uvedených vyslovil proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. zjištěná porušení zákona.
Pokud jde o další postup, Nejvyšší soud nezrušil napadený rozsudek (§269 odst. 2 tr. ř.) a nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci (§270 odst. 1 tr. ř.), ale omezil se pouze na tzv. akademický výrok. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno již v únoru roku 1994. Od uvedené doby byla věc projednána nejen okresním, ale také již i krajským soudem, který se také vyjádřil k problematice shromážděných a zhodnocených důkazů, stejně jako k otázce odůvodnění rozhodnutí soudem prvního stupně. Krajský soud se ve svém rozhodnutí přes jisté výhrady ztotožnil s názorem okresního soudu k problematice trestného činu zpronevěry a vyslovil také svůj názor k otázce trestného činu podvodu a zanedbání povinné výživy, pro které byl rovněž obviněný stíhán.
I přes celou řadu důkazů, které nebyly vzaty při hodnocení důkazů okresním soudem v úvahu a které by mohly vést k závěru, že obviněný K. B. naplnil po subjektivní stránce zákonné znaky zažalovaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr zák. a trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., bylo by nutno v rámci hodnocení důkazů brát v úvahu také uplatněnou obhajobu obviněného, stejně jako i některé nepřímé důkazy, jako např. již zmíněný znalecký posudek, jak bylo uvedeno také v rozhodnutí krajského soudu.
Důkazy, jimiž by mohlo být řízení v zájmu důsledného postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. doplněno, jsou však takové, že z hlediska jejich povahy a možného hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. nelze reálně očekávat výsledky, které by evidentně musely vést ke zvratu dosavadních závěrů, když zejména ze strany odvolacího soudu byly nedostatky v hodnocení důkazů spatřovány v tom, že nebylo náležitě přihlédnuto k uplatněné obhajobě obviněného, aniž by odvolací soud poukázal také na nedostatky, které spíše svědčí v neprospěch obviněného. Bez významu není ani časový odstup. Za tohoto stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zájem na stabilitě pravomocného rozhodnutí převažuje nad zájmem na tom, aby zrušením tohoto rozhodnutí byly napravovány vady pravomocného rozhodnutí, když nelze se vší jistotou očekávat zvrat v dosavadních závěrech, byť nebylo přihlédnuto ke všem shromážděným důkazům.
Nejvyšší soud k výše uvedenému závěru dospěl i s přihlédnutím k tomu, že obviněnému byl za trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 T 109/97, uložen trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, tj. od dvou do osmi let, v trvání třicetidvou měsíců. V případě, že by byl obviněný uznán vinným trestnými činy, pro které byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 T 109/97, obžaloby zproštěn, nelze vyloučit, že by se mohlo jednat také o jinou právní kvalifikaci, a při ukládání trestu by bylo nutno nejen k těmto skutečnostem přihlédnout. Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem rozhodl Nejvyšší soud pouze tzv. akademickým výrokem.
Tento rozsudek Nejvyššího soudu se nedotýká právní moci rozhodnutí, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 21. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann