ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.310.2001.1
sp. zn. 7 Tz 310/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 19. 12. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Jiřího Horáka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného Z. S. v trestní věci vedené u Okresního státního zastupitelství Praha-východ pod sp. zn. Zt 92/2000 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Prahavýchod ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. Zt 92/2000, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného Z. S.
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. Zt 92/2000, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Z. S. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit tím, že dne 28. 8. 1999 v M., okr. P.v., na zahradě domu v L. ulici fyzicky napadl poškozenou D. H. a způsobil jí zhmoždění krční páteře s dobou léčení do 29. 11. 1999. Státní zástupce odůvodnil závěr, že jednání obviněného není trestným činem, tak, že odkázal na nedostatek úmyslného zavinění obviněného ve vztahu ke zranění poškozené.
Usnesení nabylo právní moci dne 12. 6. 2001.
Ministr spravedlnosti podal dne 4. 12. 2001 v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce s tím, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání označil za nesprávné. Podle ministra spravedlnosti státní zástupce náležitě nezjistil skutkový stav věci, nehodnotil dostatečně důkazy, neučinil správné závěry o subjektivní stránce trestného činu a nezvážil možnost podání obžaloby. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Důvodem, pro který bylo trestní stíhání napadeným usnesením zastaveno, byly pochybnosti státního zástupce o úmyslu obviněného způsobit poškozené zranění dosahující intenzity ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Podle §4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Státní zástupce v napadeném usnesení nevysvětlil, která z uvedených zákonných hledisek úmyslného zavinění nebyla podle něho splněna, resp. o kterých má pochybnosti.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že státní zástupce své pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného vyvozoval především z toho, že podnětem k posuzovanému jednání obviněného bylo chování samotné poškozené v průběhu konfliktu, který původně byl jen slovním konfliktem. Přitom ovšem není jasné, která ze složek úmyslného zavinění podle §4 písm. a) tr. zák. nebo podle §4 písm. b) tr. zák. na straně obviněného byla naznačeným chováním poškozené dotčena. To, že obviněný posuzovaným jednáním reagoval na předchozí chování poškozené, samo o sobě nijak nevylučuje jeho úmysl způsobit poškozené zranění, které má povahu ublížení na zdraví. V této spojitosti není bez významu povaha vztahu mezi obviněným a poškozenou, který státní zástupce nijak nehodnotil. Z dosavadních výsledků řízení se tento vztah jeví jako součást celkového vztahu mezi oběma rodinami, mezi nimiž přetrvával dlouhodobý sousedský spor o hranice pozemků. Vztah obou rodin byl po delší dobu napjatý a lze ho charakterizovat až jako nepřátelský. Nasvědčuje tomu např. to, že podle výpovědí svědků z rodiny poškozené obviněný se na adresu otce poškozené vyjádřil tak, že „by ho také mohlo přejet auto“, což působilo jako výhrůžka, nebo to, že obviněný nedůvodně vytýkal matce poškozené, že rozbila dlaždici u jeho sloupku, apod. Na druhé straně obviněný a jeho manželka ve svých výpovědích poukazovali na to, že po kritickém incidentu poškozená a její matka křičely, že „na tohle čekaly“, a manželka obviněného se ve své výpovědi zmiňovala o sprostých nadávkách, které na její adresu pronášela poškozená. Bez ohledu na to, zda vzájemné obviňování je opodstatněné, svědčí o nepřátelské atmosféře ve vztahu obou rodin. Za této situace vyznívá nepřesvědčivě úvaha státního zástupce o nedostatku úmyslného zavinění obviněného jen proto, že posuzované jednání obviněného bylo reakcí na předchozí chování poškozené v průběhu konfliktu, do té doby jen slovního. Úmysl obviněného ublížit poškozené na zdraví byl s touto okolností slučitelný, zvláště když k posuzovanému jednání obviněného došlo v momentálně vyhroceném stavu vzájemného nepřátelství.
Dalším důvodem pochybností státního zástupce o úmyslném zavinění obviněného byla okolnost, že obviněný proti poškozené nezakročil důraznějším způsobem, např. úderem pěstí či kopnutím z nápřahu, a že své jednání proti tělesné integritě poškozené nezaměřil na citlivější části těla, např. na hlavu či břicho. Ani z této úvahy státního zástupce není zřejmé, která ze složek úmyslného zavinění podle §4 písm. a) tr. zák. nebo podle §4 písm. b) tr. zák. byla u obviněného dotčena. Na to, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit ublížení na zdraví, obecně lze usuzovat mimo jiné i z toho, jakou intenzitu mělo jeho jednání a proti jaké části těla poškozeného směřovalo. V posuzovaném případě sám státní zástupce v napadeném usnesení vyjádřil své zjištění, že obviněný poškozenou „uchopil jednou rukou za krk, zapřením nohou o záda poškozené dodal účinnosti svému zásahu a stržením za rameno ji srazil k zemi“. Uváží-li se navíc ještě to, že obviněný takto napadl poškozenou zezadu, lze jeho čin charakterizovat jako poměrně razantní, šířeji založený a přitom velmi soustředěný a cílený zásah do její tělesné integrity. S okolností, že jedním z míst na těle poškozené, kam obviněný tento zásah směřoval, byl krk, koresponduje to, že nejzávažnější poruchu zdraví poškozená utrpěla v oblasti krční páteře. Čin obviněného byl tedy proveden dostatečně důrazným způsobem a směřoval proti tělu poškozené tak, že byl způsobilý vyvolat v jejím zdravotnímu stavu změny rovnající se ublížení na zdraví. Mezi tím, jak intenzivní bylo jednání obviněného a proti jaké části těla poškozené směřovalo, a tím, jaké zranění poškozená utrpěla, se nejeví žádný tak nápadný nesoulad či nepoměr, který by vylučoval, že toto zranění je zahrnuto některou z forem úmyslu podle §4 tr. zák.
Státní zástupce zdůvodnil své pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného konečně i tím, že obviněný se omezil pouze na stržení poškozené na zem a na odvrácení jejího útoku proti jeho manželce, aniž by svůj útok proti poškozené opakoval. Rovněž toto konstatování státního zástupce není doplněno žádnou úvahou o tom, která ze složek úmyslného zavinění podle §4 písm. a) tr. zák. nebo podle §4 písm. b) tr. zák. byla zmíněnou okolností dotčena. Úmysl způsobit ublížení na zdraví není vyloučen jen proto, že jednání obviněného proti poškozené spočívalo v jednorázovém aktu a že obviněný v tomto jednání nepokračoval. Tato okolnost je vysvětlitelná i jinak než tím, že obviněný nejednal v úmyslu ublížit poškozené na zdraví, např. tím, že pokračování svého jednání nepovažoval na nutné vzhledem k tomu, čeho chtěl činem dosáhnout. Jednorázový charakter činu obviněného je slučitelný i s tím, že jednal v úmyslu způsobit ublížení na zdraví.
Z uvedeného je zřejmé, že závěr státního zástupce o nedostatku úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k následku činu nemůže obstát, protože není založen na posouzení subjektivní stránky činu podle hledisek stanovených v §4 písm. a) tr. zák. (přímý úmysl), resp. v §4 písm. b) tr. zák. (nepřímý úmysl).
Státní zástupce značně podcenil význam zjištění, jaké zranění obviněný poškozené způsobil. V odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvedl, že toto zjištění nepovažuje za prioritní a že stěžejní význam přiznává otázce formy zavinění ve vztahu k následku. Nejvyšší soud si je vědom toho, že následek je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu, avšak trvá na tom, že má-li být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak stát bez toho, že tento následek je náležitě zjištěn. To se týká i posuzovaného případu, v němž státní zástupce vyvozoval své závěry ohledně zavinění obviněného z okolností činu a způsobu jeho provedení, tedy z toho, co samo o sobě spadá do objektivní stránky činu. Tím spíše se měl soustředit na zjištění, jaké zranění obviněný způsobil poškozené. Význam tohoto zjištění spočíval v tom, že podkladem pro posouzení, zda tu je úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k následku, mělo být také porovnání tohoto následku na straně jedné se způsobem provedení činu, intenzitou použitého násilí, zaměřením činu co do místa na těle poškozené a případně i s dalšími charakteristikami činu na straně druhé z toho hlediska, zda je mezi nimi určitá přiměřenost, zda se způsobený následek z mezí této přiměřenosti nějak nevymyká apod. Z adekvátnosti mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze totiž usuzovat také na předvídatelnost následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění.
Podcenění významu způsobeného následku se v napadeném usnesení projevilo tím, že státní zástupce se omezil jen na určitý výčet důkazů, které se k povaze a závažnosti zranění poškozené vztahovaly, a na stručné konstatování jejich obsahu. Státní zástupce však ve skutečnosti tyto důkazy nijak nehodnotil a ostatně ani neuvedl, co z nich zjistil, resp. co považuje na jejich podkladě za zjištěné.
Přitom se nejednalo jen o to, v čem spočívalo zranění poškozené a jakou poruchu jejího zdraví představovalo. Stejně významné bylo i to, zda tu byla příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a celým rozsahem poruchy zdraví poškozené, a to s ohledem na otázku, jaký vliv měly dřívější zdravotní obtíže poškozené s krční páteří na rozsah poruchy zdraví jako následku jednání obviněného. Podle sděleného obvinění se poškozená léčila do 29. 11. 1999, což koresponduje s tím, že podle potvrzení o pracovní neschopnosti byla neschopna práce od 28. 8. 1999 a schopna od 29. 11. 1999. Šlo tedy o pracovní neschopnost v trvání tří měsíců, přičemž MUDr. Ing. S. P., CSc., soudní znalec z oboru zdravotnictví, ve svém posudku uvedl, že u zcela zdravé osoby adekvátně léčené by šlo o pracovní neschopnost na 7 až 14 dní. Z toho lze usuzovat na to, že dřívější obtíže poškozené mohly mít podstatný příčinný význam. Zda tomu tak skutečně bylo, státní zástupce nezjistil. Význam tohoto zjištění se týkal i posouzení subjektivní stránky činu, protože otázku úmyslného zavinění obviněného bylo třeba zkoumat ve vztahu k tomu rozsahu poruchy zdraví poškozené, který byl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného.
Ačkoli byly v rámci přípravného řízení opatřeny celkem tři znalecké posudky z oboru zdravotnictví, nebyl žádný z nich dostatečný nejen v otázce, zda jednání obviněného bylo v celém nebo nějak omezeném rozsahu příčinou poruchy zdraví poškozené, ale ani v otázce mechanismu vzniku zranění poškozené. Pokud se znalecké posudky mechanismem vzniku zranění poškozené zabývaly, byly zaměřeny jen na otázku, zda zranění mohlo vzniknout tím jednáním obviněného, které ve své svědecké výpovědi popsala poškozená, nebo tím jednáním, které své výpovědi popsal sám obviněný. Státní zástupce nakonec nepovažoval za věrohodnou nejen obhajobu obviněného, že poškozenou pouze odstrčil, ale ani svědeckou výpověď poškozené, zejména pokud tvrdila, že obviněný ji držel v tzv. kravatě. Poslední znalecký posudek proto měl být doplněn v tom směru, zda zranění poškozené, příp. v jakém rozsahu, byl způsobeno nebo alespoň mohlo být způsobeno mechanismem, který po zhodnocení důkazů, tj. výpovědí obviněných, poškozené a svědků, zjistil státní zástupce.
Pokud jde o námitky uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, souhlasí Nejvyšší soud s tím, že státní zástupce nehodnotil znalecké posudky z oboru zdravotnictví a že ohledně zavinění obviněného učinil závěry, kterým nelze přisvědčit.
Ve stížnosti pro porušení zákona bylo státnímu zástupci vytýkáno také to, že nezaujal zdůvodněné stanovisko k rozporným výpovědím obviněného a svědků z jeho rodiny na straně jedné a výpovědím poškozené a svědků z její rodiny na straně druhé. S touto výhradou se Nejvyšší soud neztotožnil. Pokud státní zástupce zjistil, že obviněný poškozenou „uchopil jednou rukou za krk, zapřením nohou o záda poškozené dodal účinnosti svému zásahu a stržením za rameno ji srazil k zemi“, odmítl jak obhajobu obviněného a výpovědi svědků z jeho rodiny, že poškozenou pouze odstrčil, založil toto zjištění na výpovědích svědků z rodiny poškozené a na poznatcích o tom, že poškozená byla zraněna na kolenou, na zádech, na krku a na krční páteři, a současně nebral v úvahu osamocené tvrzení poškozené, že obviněný ji držel v tzv. kravatě. Lze konstatovat, že uvedené zjištění státního zástupce je výsledkem vcelku logického a vyváženého hodnocení důkazů, pokud mají povahu výpovědí obviněného, poškozené a svědků.
Ve stížnosti pro porušení zákona bylo dále namítáno, že bylo třeba uvážit, zda ze strany obviněného nešlo o jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. s ohledem na to, že podle obhajoby obviněného a některých dalších důkazů přicházel v úvahu závěr, že obviněný odvracel útok poškozené na jeho manželku. Tato námitka se v podstatě nijak nedotýká správnosti výroku napadeného usnesení, protože i kdyby naznačený závěr byl opodstatněný, byl by důvodem pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., ke kterému napadeným usnesením došlo, byť z jiného důvodu.
Další výhrady stížnosti pro porušení zákona se týkaly toho, že státní zástupce nezaujal stanovisko k tvrzení poškozené a jejího otce, že svědkyně V. S. na místě činu vůbec nebyla a přesto o incidentu vypovídala. Tuto výhradu považuje Nejvyšší soud za nepodstatnou, protože státní zástupce na podkladě výpovědi svědkyně V. S. ve skutečnosti neučinil žádné skutkové zjištění, i když obsah její výpovědi v odůvodnění napadeného usnesení citoval.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozsudku, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v otázce zavinění obviněného státní zástupce pochybil, neboť dokazování ani hodnocení důkazů nezaměřil na zjištění skutečností, které byly rozhodné pro posouzení úmyslu podle zákonných hledisek stanovených v §4 tr. zák. Tím, že trestní stíhání na tomto pochybném základě zastavil, státní zástupce porušil zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil toto porušení zákona.
Nejvyšší soud nezrušil napadené usnesení (§269 odst. 2 tr. ř.) a nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci (§270 odst. 1 tr. ř.). S odstraněním vad napadeného usnesení, s doplněním důkazů, které reálně přichází v úvahu, a s jejich novým zhodnocením nemusí být nutně spojen jednoznačný závěr, že je důvodné podat na obviněného obžalobu. Z provedených důkazů se naznačuje také možnost, že jednáním proti poškozené obviněný odvracel útok na svou manželku a že tedy mohlo jít o nutnou obranu, která vylučuje trestnost činu (§13 tr. zák.). I když státní zástupce důkazy z tohoto hlediska dosud nijak nehodnotil, lze konstatovat jejich rozpornost, která souvisí zejména s tím, zda incident popisují ve svých výpovědích obvinění a svědkové z jeho rodiny, anebo poškozená a svědkové z její rodiny. Rozpornost důkazů v této otázce ovšem nevylučuje, že výsledkem dalšího řízení může být i závěr, že o nutnou obranu šlo. Míra reálnosti takového závěru se jeví jako srovnatelná s mírou reálnosti důvodů pro podání obžaloby. Z toho vyplývá, že od případného dalšího řízení nelze jednoznačně očekávat takový výsledek, který by znamenal zvrat nynějšího rozhodnutí státního zástupce. Za tohoto stavu zájem na zachování stability pravomocného rozhodnutí státního zástupce převažuje nad zájmem na tom, aby dalším řízením byly napravovány vady napadeného rozhodnutí. V této souvislosti nelze pominout ani to, že jde o méně závažný trestný čin, byť může být poškozenou subjektivně vnímán jako citelný zásah do sféry jejích práv. Nedotčeno zůstává právo poškozené na náhradu škody. Je však možné poznamenat, že poškozená v rámci trestního stíhání neuplatnila nárok na náhradu škody podle §43 odst. 2 tr. ř. a veškerá svá podání zaměřovala pouze na to, aby obviněný byl trestně stíhán. I když Nejvyšší soud uznává, že i těmito podáními poškozená vykonávala svá práva stanovená v §43 odst. 1 tr. ř., musí konstatovat, že žádné podání poškozené nesměřovalo ke zjištěním týkajícím se výše škody, jejíž náhradu by bylo možné požadovat podle §43 odst. 2 tr. ř. To působí dojmem, jako by trestní stíhání bylo poškozenou chápáno spíše jen jako určitá forma řešení jejích neurovnaných vztahů s obviněným, resp. narušených vztahů mezi oběma rodinami. Je však nutné dodat, že trestní odpovědnost je vztahem mezi státem a obviněným, nikoli vztahem mezi poškozenou a obviněným. Bez významu není ani to, že v relativně tak jednoduché trestní věci za dobu více než dva a čtvrt roku od spáchání skutku orgány přípravného řízení nedošly k zákonnému závěru, zda je či není namístě postavit obviněného před soud. Další řízení s nejasným výhledem v tom, jaký bude výsledek tohoto řízení, by již kolidovalo s ústavně garantovaným právem obviněného na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. na to, aby byla projednána v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – č. 209/1992 Sb.).
Nejvyšší soud proto ponechal napadené usnesení v právní moci, byť jím byl porušen zákon.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec