ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.41.2001.1
sp. zn. 7 Tz 41/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného P. B., proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 1 T 107/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Trestním příkazem samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 1 T 107/2000, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím způsobem, že dne 3. 3. 2000, kolem 10.00 hod. v P., vykopl jednokřídlé vstupní dveře u bytu poškozené D. Č., do bytu přes odpor dcery poškozené P. Č., vnikl a nejméně 5 minut zde setrval, přičemž poškozením dveří způsobil D. Č. škodu ve výši nejméně 5.425,- Kč. Za shora uvedené jednání byl obviněnému podle §238 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř., za použití §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené D. Č., částku ve výši 5.425,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená D. Č. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto trestnímu příkazu nepodal státní zástupce ani obviněný odpor a rozhodnutí se stalo pravomocným.
Ministr spravedlnosti České republiky podal dne 9. 2. 2001 u Nejvyššího soudu České republiky v neprospěch obviněného P. B. stížnost pro porušení zákona, proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 1 T 107/2000. Stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána ve lhůtě stanovené v §272 tr. ř.
V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku poukázal ministr spravedlnosti na to, že samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 nedocenil při ukládání trestu zejména společenskou nebezpečnost jednání obviněného. Podle názoru stěžovatele mělo být rovněž přihlédnuto při ukládání trestu k tomu, že obviněný byl v minulosti již 7x soudně trestán, přičemž byl odsouzen také pro násilnou trestnou činnost, naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 1996, sp. zn. 2 T 93/96, pro trestné činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. Shora citovaným rozsudkem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který obviněný vykonal dne 22. 5. 1998. S ohledem na povahu předchozích odsouzení dospěl ministr spravedlnosti k závěru, že trest obecně prospěšných prací, který byl obviněnému uložen trestním příkazem, který je předmětem podané stížnosti pro porušení zákona, v trvání 300 hodin, neodpovídá základním hlediskům účelu trestu ani obecným zásadám pro ukládání trestu. Ministr spravedlnosti vyjádřil ve svém mimořádném opravném prostředku přesvědčení, že druh trestu, který zvolil samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 není odrazem osobnosti obviněného, který, jak vyplývá ze spisového materiálu není od roku 1989 nikde zaměstnán, v místě svého trvalého bydliště se nezdržuje, střídá místa svého přechodného pobytu a pro doručení předmětného trestního příkazu musel být na něj samosoudcem vydán příkaz k zatčení.
Ministr spravedlnosti je rovněž toho názoru, že je nutno vzít v úvahu i tu skutečnost, že v případě event. přeměny trestu obecně prospěšných prací, který byl obviněnému uložen v trvání 300 hod., na trest odnětí svobody podle §45a odst. 4 tr. zák., by tomuto hrozil maximálně trest odnětí svobody v trvání 150 dnů, přičemž takto přepočtená výměra trestu odnětí svobody nedosahuje ani dolní hranice zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 2 tr. zák., za který byl obviněný odsouzen.
Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2000, byl porušen zákon ve prospěch obviněného P. B. v ustanoveních §23 odst. 1, §31 odst. 1 a §3 odst. 4 tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil předmětný trestní příkaz ve výroku o trestu, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že zákonné lhůty, předpokládané ustanovením §272 tr. ř., byly zachovány, přezkoumal z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona v souladu s ustanovením §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, a shledal, že stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněného P. B. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směrech vytýkaných stěžovatelem, ani v jiném ohledu.
Předně je nutno poukázat na skutečnost, že ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona pouze do trestu. Nevyšší soud, který musel na základě revizního principu vyjádřeného v ustanovení §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumat správnost celého výroku rozsudku, týkající se obviněného, jakož i řízení, jež mu předcházelo, nezjistil ohledně rozhodnutí o vině obviněného P. B. žádné pochybení. Rovněž pokud jde o uložený trest obecně prospěšných prací bylo Obvodním soudem pro Prahu 10 rozhodnuto v souladu s požadavky vyjádřenými v ustanoveních §23 a §31 odst. 1 tr. zák.
Ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. umožňuje ministru spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona proti výroku o trestu jen za předpokladu, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.
Ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost je trest uložený ve výměře nad horní hranicí trestní sazby. O zřejmý nepoměr k poměrům pachatele jde tehdy, když uložený trest nerespektuje individualitu odsouzeného a další skutečnosti, pro které je stejný trest pro různé odsouzené různě citelný.
Obvodní soud pro Prahu 10 vycházel při svém rozhodování o trestu, který ukládal obviněnému P. B. z důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení. Z těchto důkazů je nepochybné, že obviněný není vázán k trvalému bydlišti ani místům, která uváděl jako místa přechodného pobytu, kde se zdržuje. Z opisu rejstříku trestů vyplývá, že obviněný byl již sedmkrát odsouzen, když zejména v případech odsouzení od roku 1990 je patrno, že se mj. jednalo také o odsouzení pro násilné trestné činy. V souvislosti s předchozími odsouzeními je nutno poukázat i na to, že ve třech případech se na obviněného hledí jako by odsouzen nebyl. Z posledního výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný propuštěn 22. 7. 1998. Dále je třeba vycházet také z toho, že obviněný byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 9. 1995, sp. zn. 3 T 119/95, kdy mu byl za trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 3 tr. zák. uložen podle §155 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl obviněnému podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 5. 6. 1996, a tudíž jednání, které je předmětem stížnosti pro porušení zákona, se měl obviněný dopustit ve zkušební době, jak plyne z dokladů založených ve spise.
Z ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovávat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím výchovně působit i na ostatní členy společnosti. Při stanovení druhu trestu podle §31 odst. 1 tr. zák. a jeho výměry přihlíží soud k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Při stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost je nutno vycházet nejen z významu chráněného zájmu, ale je nutno přihlížet také ke způsobu provedení činu, jeho následkům, okolnostem, za kterých byl čin spáchán, osobě pachatele, míře jeho zavinění a jeho pohnutce.
Při rozhodování o druhu trestu a jeho výměře bylo nepochybně přihlédnuto i k tomu, že dcera D. Č. se s poškozeným znala, a od této okolnosti se mohla vyvíjet pohnutka jednání obviněného. Rovněž nebylo možno přehlédnout ani to, že od posledního propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebyl obviněný odsouzen. Při rozhodování o druhu trestu bylo nutno zvažovat jaký druh trestu a v jaké výměře je třeba obviněnému za trestné činy, kterými byl uznán vinným uložit, a to při respektování ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Jestliže obviněný sám uvedl, že od roku 1989 nikde nepracuje, nepřicházelo v úvahu uložení např. peněžitého trestu. Tresty, které přicházely v daném případě v úvahu, byly zejména trest odnětí svobody a trest obecně prospěšných prací. Za okolností, jak popsala jednání obviněného dcera D. Č. a sám obviněný, který jako důvod svého jednání uvedl to, že na družku žárlil, s přihlédnutím ke skutečnosti, že od posledního propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody (22. 7. 1998) nebyl tento odsouzen, k povaze a společenské nebezpečnosti jednání obviněného, nelze přisvědčit argumentaci uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, že pouze výkonem trestu odnětí svobody by mohlo být dosaženo účelu trestu, jak má na mysli ustanovení §23 odst. 1 tr. zák.
V souvislosti s trestem obecně prospěšných prací musí Nejvyšší soud poukázat také na to, že podle §45 odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele lze mít důvodně za to, že výkonem tohoto trestu bude dosaženo účelu trestu stejně, jako kdyby na pachateli byl vykonán trest odnětí svobody. Trest obecně prospěšných prací nelze obecně považovat za mírnější ve vztahu k trestu odnětí svobody, jehož výkon by mohl být obviněnému podmíněně odložen. Ve shora uvedeném ustanovení je vyjádřena alternativní povaha trestu obecně prospěšných prací vůči trestu odnětí svobody, neboť zákon počítá s jeho uložením v těch případech, kdy by jinak bylo nutno účelu trestu dosáhnout výkonem trestu odnětí svobody. Při shora uvedené charakteristice osoby obviněného (viz shora) lze souhlasit se závěrem, ke kterému dospěl Obvodní soud pro Prahu 10, že účelu trestu u obviněného bude dosaženo uložením trestu obecně prospěšných prací, kdy zejména k dosavadnímu způsobu života obviněného (nikde nepracoval, zdržoval se na různých místech) může mít právě tento druh trestu daleko citelnější dopad na obviněného než trest odnětí svobody podmíněně odložený, jehož uložení by mohlo rovněž přicházet v úvahu.
Nejvyšší soud již shora poukázal na to, že v případě výroku o trestu může vyslovit porušení zákona pouze za předpokladu, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Nejvyšším soudem nebylo zjištěno porušení zákona při ukládání trestu obviněnému. Nelze souhlasit ani s argumentací vyjádřenou ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, která spočívá v myšlence, že v případě, že soud přemění obviněnému trest obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody, hrozí obviněnému uložení maximálně 150 dnů trestu odnětí svobody, což je méně než je dolní hranice zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 2 tr. zák., a tudíž uložený trest obecně prospěšných prací je v rozporu zejména s ustanoveními §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšším soudem bylo již shora poukázáno na znění §45 odst. 1 tr. zák. i na podmínky, za kterých může soud uložit pachateli trestného činu trest obecně prospěšných prací. Bylo již také konstatováno, že trest obecně prospěšných prací je alternativou nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ze znění tohoto ustanovení lze dovodit, že trest obecně prospěšných prací by bylo teoreticky možno uložit u všech trestných činů, jejichž horní hranice nepřevyšuje pět let. Limitujícím hlediskem je však mj. také odkaz na „povahu spáchaného trestného činu a možnost nápravy pachatele\".
Shora uvedené ustanovení tr. zákona je třeba posuzovat rovněž v kontextu se zněním §45a odst. 1 a odst. 4 tr. zák., podle kterých je možno uložit trest obecně prospěšných prací v trvaní maximálně 400 hodin a skutečností, že soud přemění trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody, přičemž každé i jen započaté dvě hodiny nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody. Uvedených 400 hodin trestu obecně prospěšných prací by při uvedené zásadě bylo možno přeměnit maximálně v trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Z této skutečnosti je třeba vyvodit i následující závěr, že trest obecně prospěšných prací může být alternativou k trestu odnětí svobody jen v těch případech, kdy je možno pachateli za trestný čin uložit vzhledem k povaze spáchaného trestného činu takový trest odnětí svobody, jehož výměra se orientačně pohybuje v relacích maximální výměry trestu obecně prospěšných prací.
Ukládání tohoto druhu trestu však nemůže vycházet z pouhé priority možnosti teoretického přepočtu dvou hodin obecně prospěšných prací za jeden den odnětí svobody (§45a odst. 4 tr. zák.), a následně od ní zvažovat možnost uložení trestu obecně prospěšných prací. Touto úvahou by bylo možno ukládat trest obecně prospěšných prací jen v těch případech, kde by trest odnětí svobody nepřesahoval dobu 200 dnů, což by však v mnoha případech vyloučilo uložení trestu obecně prospěšných prací, neboť u řady trestných činů je dolní hranice trestní sazby stanovena v trvání jednoho roku, což je podstatně více než činí po přepočtu maximální hranice trestu obecně prospěšných prací. Tímto argumentem přepočtu by uložení trestu obecně prospěšných prací u trestných činů, kde vzhledem k jejich povaze a možnostem nápravy pachatele by přicházelo jeho uložení v úvahu, bylo již předem vyloučeno, což bezpochyby nebylo záměrem zákonodárce. Vzhledem k této skutečnosti není tedy vyloučeno uložení trestu obecně prospěšných prací ani u trestných činů, kde by shora uvedeným přepočtem byla překročena hranice 400 hodin obecně prospěšných prací, avšak při plném respektování ustanovení §45 odst. 1 tr. zák. a v souladu s ustanoveními §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Při respektování shora uvedených ustanovení by mohl být trest obecně prospěšných prací v trvání 400 hodin alternativou ke krátkodobému trestu odnětí svobody, který nepřevyšuje jeden rok.
V posuzovaném případě ukládal Obvodní soud pro Prahu 10 obviněnému trest za trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Nejpřísněji trestným z uvedených trestných činů (§35 odst. 1 tr. zák.) je trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 2 tr. zák., kdy je možno pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří let. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem neshledal Nejvyšší soud v přezkoumávané trestní věci porušení zákona, a proto stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného P. B. jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann