ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.67.2001.1
sp. zn. 7 Tz 67/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 25. 4. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. S., v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 315/98 a podle §268 odst. 2 tr. ř. a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 5 T 315/98,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. v neprospěch obviněného F. S.
Tento rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 5 T 315/98, se ve výroku o ochranném léčení zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 5 T 315/98, byl obviněný F. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen, když podle §59 odst. 1 tr. zák. zkušební doba byla stanovena v trvání tří roků a šesti měsíců. Okresní soud obviněnému dále podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uložil ochranné psychiatrické léčení, a to ve formě ambulantní. Jednání obviněného spočívalo v tom (podle zjištění okresního soudu), že tento v období od 1. 8. 1993 do 17. 4. 1998 jako otec nezletilého M. S., a nezletilého J. S., úmyslně na své děti neplatil výživné, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 11. 1990, sp. zn. 8 C 207/90, ve výši 950,- Kč a poté rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 3. 1997, sp. zn. P 211/91, kdy bylo toto výživné upraveno na celkovou měsíční částku 1.750,- Kč, počínaje od 1. 3. 1997, a to vše k rukám matky J. S., když za osobu obviněného hradil matce nezletilých dětí výživné Magistrát města Liberec, a to od 1. 9. 1993 do 30. 11. 1994.
Proti předmětnému rozsudku nebyl podán opravný prostředek a rozsudek nabyl právní moci.
Ministr spravedlnosti podal dne 23. 3. 2001 ve prospěch obviněného F. S. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 5 T 315/98, s tím, že tento soud nesprávně obviněnému uložil ochranné léčení. V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal ministr spravedlnosti zejména na to, že uložení obviněnému psychiatrického ochranného léčení ve formě ústavní nemá oporu ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, neboť z tohoto posudku stejně jako výpovědi znalkyně MUDr. M. H. u hlavního líčení vyplynulo pouze to, že u obviněného zjištěná duševní choroba je v dlouhodobé remisi a zjištěný abusus alkoholu se na trestné činnosti obviněného nepodílel.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 5 T 315/98, byl v neprospěch obviněného F. S. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ambulantní zrušil a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Rozsudek Okresního soudu v Liberci je výsledkem řízení, v němž bylo postupováno podle trestního řádu a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na náležité objasnění věci či možnost uplatnění práva obhajoby. V tomto řízení provedl Okresní soud v Liberci důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy pak okresní soud posoudil v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. Správně zjištěný skutkový stav posoudil jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Ve výroku o vině tedy Okresní soud v Liberci nepochybil.
Při rozhodování o trestu ukládal okresní soud obviněnému trest v souladu s účelem trestu vyjádřeným v §23 odst. 1 tr. zák. i zásadami pro ukládání trestů vyjádřenými v §31 odst. 1 tr. zák. Obviněný, který byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. l, odst. 3 tr. zák., byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří let. Při úvaze o trestu poukázal okresní soud v odůvodnění této části rozsudku na to, že přihlížel ke skutečnosti, že obviněný neplatil výživné po dobu téměř pěti let, a že mu vyživovací povinnost byla stanovena ke dvěma nezletilým dětem. Obviněný nebyl doposud soudně trestán a vzhledem k tomu, že se snažil uhradit dlužné výživné prodejem svého pozemku, dospěl Okresní soud v Liberci k závěru, že trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odložený na delší zkušební dobu, aby se dostatečně prokázala snaha obviněného o trvalou nápravu, je trestem odpovídajícím shora uvedeným zákonným hlediskům. Ani výrokem o trestu neporušil okresní soud zákon ve smyslu §266 odst. 2 tr. ř.
Okresní soud v Liberci však pochybil při ukládání ochranného léčení, kterým bylo podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. obviněnému uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Okresní soud svůj závěr o nutnost uložit obviněnému toto ochranné léčení vycházel, jak sám uvedl v odůvodnění svého rozsudku, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a výslechu znalkyně u hlavního líčení. Z těchto měl zjistit, že obžalovaný v době páchání trestné činnosti mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a své jednání také ovládat. Vzhledem k té skutečnosti, porucha osobnosti mohla v širších souvislostech vést u obviněného k nedodržování společenských norem, např. nedostavování se k opatrovnickému soudu a neschopnosti obviněného domluvit se s matkou nezl. dětí na placení výživného, dospěl okresní soud k závěru, že jsou splněny podmínky vyjádřené v ustanovení §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. pro uložení obviněnému ochranné psychiatrické léčby ve formě ambulantní.
Předně je třeba uvést, že soud může podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. uložit ochranné léčení pachateli, který se oddává zneužívání návykové látky, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, který zpracovali znalci na základě studia spisu, zdravotnické dokumentace, anamnestických údajů obviněného a na základě vyšetření obviněného vyplývá, že obviněný trpěl v minulosti duševní chorobou -paranoidní psychosou. Tato choroba byla dlouhodobě v remisi a nebyly při vyšetření prokázány žádné floridní psychotické změny. Dále byl u obviněného zjištěn návykový abusus alkoholu a osobnostní a povahové změny ve smyslu jisté degradace osobnosti, nezdrženlivosti, sociální maladaptivity, egocentrismu se snížením v oblasti emoční. Znalci na základě shora uvedených skutečností dospěli k závěru, že u obviněného zjištěná paranoidní psychosa, byla v uvedené době v remisi, ale vzhledem k současnému onemocnění, kdy může dojít k relapsu onemocnění, by obviněný měl být v péči odborného lékaře. Vzhledem k tomu, že sám obviněný psychiatrickou péči odmítá, bylo by podle názoru znalců vhodné u obviněného nařízení této léčby, a to i vzhledem k abusu alkoholu. Za postačující považovali znalci uložení ochranné psychiatrické léčby v ambulantní formě. U hlavního líčení přítomná znalkyně uvedla shodně jako ve znaleckém posudku, že neexistuje přímá souvislost mezi jednáním obviněného, placením výživného a jeho duševním stavem. Konstatovala u obviněného poruchu osobnosti, která v širších souvislostech mohla vést k nedodržování společenských norem. Poukázala také na to, že pokud bylo ve znaleckém posudku zvažováno jako vhodné uložení obviněnému ochranné psychiatrické léčby v ambulantní formě, byla tato léčba myšlena jako preventivní péče o obviněného jako o pacienta.
Z podaného znaleckého posudku je nepochybné, že mezi jednáním, pro které se proti obviněnému vedlo trestní stíhání a jeho duševním stavem nebyla příčinná souvislost. Zjištěná paranoidní psychosa byla u obviněného v dlouhodobé remisi. U obviněného byl sice zjištěn návykový abusus alkoholu, avšak bez známek rozvinuté drogové závislosti. Sami znalci v podaném znaleckém posudku nenavrhli uložit obviněnému ochranné léčení, pouze poukázali na vhodnost jeho uložení, nikoli však vzhledem k tomu, že by se obviněný dopustil trestné činnosti v souvislosti se zneužíváním návykové látky, nýbrž proto, že ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní považovali za preventivní péči o obviněného.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že asi v roce 1974 byl obviněný hospitalizován pro paranoidní psychosu. Tato duševní choroba byla od uvedené doby v remisi s jejím občasným kolísáním, nevyžadující však psychiatrickou hospitalizaci. Při vyšetření obviněného ani ze zpráv obvodní lékařky obviněného nebyly prokázány žádné psychotické projevy obviněného. Na struktuře osobnosti obviněného byly zjištěny změny, na kterých se podílel abusus alkoholu a patrně také vliv proběhlého psychotického onemocnění. V souvislosti s tímto onemocněním užíval obviněný udržovací dávky léků. Pokud tedy okresní soud zvažoval možnost uložit obviněnému ochranné psychiatrické léčení, měl vycházet jednak ze znění ustanovení §72 odst. 2 písm. b) tr. zák., a posoudit, zda s ohledem na všechny skutečnosti plynoucí jednak ze znaleckého posudku, ale i dalších shromážděných důkazů, byly naplněny formální znaky tohoto ustanovení, tedy, že se obviněný oddává zneužívání návykové látky, nebo spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Návykovou látkou se rozumí mj. také alkohol (§89 odst. 10 tr. zák.). Protialkoholní ochranné léčení však znalci nenavrhli. Vzhledem k již zmíněné paranoidní psychoze obviněného považovali za vhodné z hlediska preventivní péče o obviněného uložení ochranné psychiatrické léčby ve formě ambulantní. Z důvodů shora rozvedených je však zřejmé, že pro uložení tohoto ochranného léčení nebyly ve smyslu §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. dány podmínky. Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za vhodné také dodat, že znaleckým zkoumáním obviněného nebylo zjištěno, že by se obviněný dopustil trestné činnosti ve stavu zmenšené příčetnosti, což by umožňovalo ev. použití §72 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištění porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného F. S. v ustanovení §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. Dále podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud vadný výrok o ochranném léčení z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 5 T 315/98, a zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část rozsudku obsahově navazují a která jejím zrušením pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud nepostupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. ani podle §271 odst. 1 tr. ř. (nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci ani nenahradil zrušený výrok novým rozhodnutím ve věci), neboť nepřichází po zrušení vadného výroku o uložení ochranného léčení v úvahu o této otázce znovu rozhodovat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann