ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.79.2001.1
sp. zn. 7 Tz 79/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného J. Z., v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 23/99 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. 8 To 158/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného J. Z.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 5 T 23/99, byl obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., za to a za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. 2 T 312/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 10 To 529/98, byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců. Současně byl zrušen podle §35 odst. 2 tr. zák. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. 2 T 312/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 10 To 529/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Konečně bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit nezletilému D. U., zastoupenému kolizním opatrovníkem – oddělením péče o rodinu a dítě při referátu sociálních věcí OÚ v Ú. n. O. škodu ve výši 31.050,- Kč a VZP ČR, OP v Ú. n. O. škodu v celkové výši 42.205,- Kč.
Podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové se obviněný J. Z. pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dopustil tím, že v době nejméně od poloviny měsíce srpna 1998 do 30. 9. 1998 v L., S., okr. Ú. n. O., v bytě užívaném společně s družkou A. U., opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestal jejího syna nezletilého D. U., kterého v přesně nezjištěné době v polovině měsíce srpna 1998 spálil hořící cigaretou na několika místech na zádech, velmi často a opakovaně jej nechával klečet v rozmezí od několika minut až po dobu i dvou hodin, když v jednom případě jej nechal klečet bez jídla místo oběda, dále jej pak minimálně ve dvou případech v nočních hodinách bezdůvodně vzbudil a nechal stát u postele, aniž by mu dovolil spát, vydíraje tímto způsobem svoji družku, přičemž navíc jej i opakovaně bezdůvodně fyzicky bil a kopal bosou i obutou nohou po celém těle, když v této souvislosti mu opakovaně vyhrožoval zabitím, pokud se o jeho chování a jednání vůči němu před někým zmíní, a to vždy v nepřítomnosti matky nezletilého, když toto opakované počínání obviněného nakonec vyvrcholilo v přesně nezjištěné době v průběhu odpoledne dne 29. 9. 1998, kdy nezletilého opakovaně uhodil a kopal, a přitom jej minimálně jednou velmi intenzivně udeřil pěstí či kopl do břicha, čímž mu tak způsobil závažné vnitřní poranění břicha, v důsledku kterého se nezletilý opakovaně pozvracel, za což jej však dne 30. 9. 1998 ve večerních hodinách potrestal tím, že jej nechal po dobu nejméně třiceti minut klečet, přičemž na základě zmíněných zdravotních problémů byl poté nezletilý ještě téhož dne ve večerních hodinách převezen matkou do nemocnice, kde bylo mimo jiné zjištěno, že utrpěl četná tupá poranění hlavy, trupu, pravé horní a pravé dolní končetiny, a to konkrétně oděrky a krevní výrony na hlavě a obličeji, krevní výrony v podkoží na břiše a na přední straně hrudníku, trhliny ve velké předstěně a v okruží tenkého střeva s krvácením do břišní dutiny a odúmrtím příslušného úseku tenkého střeva, krevní výron do měkkých tkání zadní břišní stěny a zlomeniny 7. – 10. žebra vpravo ve střední klíčkové čáře, když poranění břicha bezprostředně ohrožovalo jeho život a k jeho smrti pak nedošlo jen díky nahodilým okolnostem a včasnému neodkladně provedenému specializovanému chirurgickému zákroku, jakož i následné odborné lékařské péči.
Na základě odvolání podaného obviněným proti citovanému rozsudku rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. 8 To 158/2000, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestnými činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím způsobem, že v době nejméně od poloviny měsíce srpna 1998 do 30. 9. 1998 v L., S., okr. Ú. n. O., v bytě užívaném společně s družkou A. U., opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestal jejího syna nezletilého D. U., kterého v přesně nezjištěné době v polovině měsíce srpna 1998 spálil hořící cigaretou na několika místech na zádech, velmi často a opakovaně jej nechával klečet v rozmezí od několika minut až po dobu i dvou hodin, když v jednom případě jej nechal klečet bez jídla místo oběda, dále jej minimálně ve dvou případech v nočních hodinách bezdůvodně vzbudil a nechal stát u postele, aniž by mu dovolil spát, vydíraje tímto způsobem svoji družku, přičemž navíc jej i opakovaně bezdůvodně fyzicky bil a kopal bosou i obutou nohou po celém těle, když v této souvislosti mu opakovaně vyhrožoval zabitím, pokud se o jeho chování a jednání vůči němu před někým zmíní, a to vždy v nepřítomnosti matky nezletilého, když toto opakované počínání obviněného nakonec vyvrcholilo v přesně nezjištěné době v průběhu dne 29. 9. 1998, kdy nezletilého opakovaně uhodil a kopal, a přitom jej minimálně jednou intenzivně kopl do břicha, čímž mu způsobil závažné vnitřní poranění břicha, v důsledku čehož se nezletilý opakovaně pozvracel, za což jej však dne 30. 9. 1998 ve večerních hodinách potrestal tím, že jej nechal po dobu nejméně 30 minut klečet, přičemž na základě zmíněných zdravotních problémů byl poté nezletilý ještě téhož dne ve večerních hodinách převezen matkou do nemocnice, kde bylo mimo jiné zjištěno, že utrpěl četná tupá poranění hlavy, trupu, pravé horní a pravé dolní končetiny, a to konkrétně oděrky a krevní výrony v podkoží na břiše a na přední straně hrudníku, trhliny velké předstěně a v okruží tenkého střeva s krvácením do břišní dutiny a odúmrtím příslušného úseku tenkého střeva, krevní výron do měkkých tkání zadní břišní stěny a zlomeniny 7. – 10. žebra vpravo ve střední klíčkové čáře.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se dvojnásobné trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. 2 T 312/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 10 T 529/99, byl podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. 2 T 312/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 10 To 529/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O povinnosti obviněného k náhradě škody poškozeným bylo rozhodnuto shodně s výrokem o náhradě škody, který učinil soud prvního stupně ve svém rozsudku.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. 8 To 158/2000, podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného J. Z. stížnost pro porušení zákona. Napadenému rozsudku zejména vytkl porušení zákona v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., §258 odst. 1 písm. d) a §259 odst. 3 tr. ř., to vše ve vztahu k §222 odst. 1 tr. zák., a to ve prospěch obviněného. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona zpochybnil ministr spravedlnosti postup soudu druhého stupně, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl rozsudkem, aniž by pro tento postup odvolacího soudu byly podle názoru ministra spravedlnosti splněny podmínky vyplývající z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění a provedené důkazy hodnotil v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. V souladu se zásadou vyjádřenou v tomto ustanovení (zásadou volného hodnocení důkazů) dospěl k závěru, že obviněný se uvedeného jednání dopustil v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., když k tomuto závěru dospěl na základě zhodnocení jak osoby obviněného, tak okolností případu a rovněž s přihlédnutím k věku poškozeného a dalším skutečnostem. Podle názoru ministra spravedlnosti nebyl žádný důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
Dále poukázal stěžovatel také na to, že sám soud druhého stupně konstatoval, že shledal provedené důkazy bezvadnými a dokazování doplnil pouze o přečtení dodatku odborného vyjádření z odvětví soudního lékařství, který u veřejného zasedání předložil obhájce obviněného a který sám soud druhého stupně označil za nevýznamný, přesto však provedené důkazy hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Tím, že dospěl k rozdílnému závěru v otázce subjektivní stránky jednání obviněného oproti soudu nalézacímu, dospěl podle názoru ministra spravedlnosti k odlišným skutkovým zjištěním, což mu však bránilo v postupu podle §259 odst. 3 tr. ř.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. 8 To 158/2000, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6, §258 odst. 1 písm. d) a §259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. ve prospěch obviněného J. Z., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného J. Z. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností.
Podstatu stížnosti pro porušení zákona spatřuje Nejvyšší soud shodně jako ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona v tom, že Vrchní soud v Praze nedodržel zákonem stanovený postup pro rozhodování o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem jen tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Pro úplnost je třeba uvést, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které je napadeno stížností pro porušení zákona, je již druhým rozhodnutím odvolacího soudu v předmětné trestní věci obviněného J. Z. Prvním rozhodnutím v uvedené věci byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 5 T 23/99, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody shodně jako v rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 9. 2000, stejně bylo rozhodnuto také o povinnosti obviněného k náhradě škody. Tento rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 5 T 23/99, byl po podání odvolání obviněným podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. Vrchním soudem v Praze ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 8 To 83/2000, zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněného J. Z. vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve zrušovacím usnesení poukázal odvolací soud jednak na nepoužitelnost části znaleckého posudku znalkyně z oboru psychologie, odvětví školství a kultura, znalkyně PhDr. J. M. Druhým nedostatkem, na který poukázal vrchní soud, byla nutnost doplnění výslechu znalce MUDr. P. L. Vrchní soud v Praze závěrem konstatoval, že kromě shora uvedeného doplnění dokazování a nepoužitelnosti části znaleckého posudku (shora uvedeného) neshledal jiná pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně. Krajský soud v Hradci Králové na základě pokynu odvolacího soudu předvolal a vyslechl znalce MUDr. P. L., který reagoval na obhajobu obviněného uplatněnou u veřejného zasedání před odvolacím soudem.
Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku, proti kterému směřuje stížnost pro porušení zákona sice vycházel, jak uvedl, ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak ve skutečnosti skutková zjištění krajského soudu modifikoval. To se nejvýrazněji projevilo ve formulaci tzv. skutkové věty výroku jeho rozsudku. Oproti rozsudku soudu prvního stupně vypustil odvolací soud ze skutkové věty okolnosti, které se týkaly pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 odst. 2 písm. e) tr. zák. a ponechal z původního rozsudku soudu prvního stupně ve svém rozsudku zejména ta skutková zjištění, která byla rozhodná pro kvalifikaci jednání obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Takto rozhodl vrchní soud, který u veřejného zasedání doplnil ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. dokazování přečtením „znaleckého posudku„ (označeného jako odborné vyjádření) předloženého obhájcem obviněného. Podstata odchylného skutkového zjištění odvolacího soudu i odlišného právního posouzení jednání obviněného spočívá v rozdílném hodnocení charakteru, povahy, četnosti a intenzitě užitého kombinovaného násilí a směru útoků na životně důležité orgány nezletilého D. U. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný ve smyslu §4 písm. b) tr. ř. jednal v nepřímém úmyslu nezletilého usmrtit. Odvolací soud se s tímto hodnocením důkazů soudem prvního soudu neztotožnil a vzhledem, jak sám uvedl, k průměrné inteligenci obviněného, která je patrna ze znaleckého posudku, dále tomu, že se obviněný podobných aktivit dopustil již dříve, dovodil odvolací soud, že u obviněného lze těžko předpokládat, že by věděl, že úderem do hrudníku může poškozeného usmrtit, a to i za situace, kdy se jedná o pětileté dítě. Uvedený závěr odvolacího soudu je podle mínění tohoto soudu podporován i tím, že úder do hrudníku, přestože byl veden velkou intenzitou, životně důležité orgány poškozeného nezasáhl, přitom není podle názoru vrchního soudu ani zřejmé, zda se jednalo o úder či kopnutí poškozeného a vzhledem k tomu, že obecně se má za to, že životně důležité orgány jsou uloženy na jiných místech těla, bylo nutno aplikovat zásadu „in dubio pro reo\", vzhledem k tomu, že existují pochybnosti o srozumění obviněného s usmrcením poškozeného. S přihlédnutím k tomu, že se jedná o jednočinný souběh trestných činů, a výrok o právní kvalifikaci jedním z nich nelze oddělit, nezbylo odvolacímu soudu než napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Sám odvolací soud doplnil odvolací řízení o přečtení znaleckého posudku, zpracovaného znalcem Doc. MUDr. S. L., CSc., nikoli však podle §211 odst. 4 tr. ř., ale pouze podle §213 odst. 1 tr. ř., neboť sám s tímto posudkem nakládal jako s odborným vyjádřením. Zde je možno pouze pro úplnost uvést, že shora uvedený znalec byl obhajobou přiveden k veřejnému zasedání a nic nebránilo odvolacímu soudu tohoto zpracovatele znaleckého posudku jako znalce řádně přibrat a poučit podle §106 tr. ř., a u veřejného zasedání vyslechnout, když je nepochybné, že jak v prvním svém rozhodnutí, tak i v předmětném rozhodnutí (napadeném stížností pro porušení zákona) přikládal některým závěrům tohoto posudku zvláštní pozornost, což se projevilo jednak v tom, že nejprve rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v druhém případě sám rozsudek soudu prvního stupně v otázce viny překvalifikoval z pokusu trestného činu vraždy na trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud sice konstatoval, že mezi znaleckým posudkem a odborným vyjádřením (předloženým obhajobou) není rozpor v tom, že obviněný zasadil poškozenému minimálně jeden velice intenzivní úder, který způsobil poranění v břišní dutině s tím, že mezi tímto jednáním obviněného a následkem jeho jednání je příčinný vztah a při hodnocení následku není podle odvolacího soudu již podstatné, zda následek vznikl okamžitě nebo se rozvinul až později. Pokud však poukázal odvolací soud na shodnost znaleckého posudku a tzv. odborného vyjádření ve shora uvedených částech, měl se stejně důsledně také vypořádat i s dalšími částmi těchto důkazů. Odůvodnění subjektivní stránky trestného činu, kterým se zabýval odvolací soud na č. l. 8 svého rozsudku, však, aniž by bylo se závěry znaleckého posudku a odborného vyjádření blíže a podrobněji hodnoceno, vychází a prioritu přikládá odbornému vyjádření MUDr. L., zejména pokud se tento vyjadřoval k otázce bezprostředního ohrožení života poškozeného.
Uvedeným postupem a způsobem rozhodování Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího došlo k porušení zákona v §259 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení pokud se totiž odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, není sám oprávněn vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. V odůvodnění svého rozhodnutí může poukázat na to, proč jsou skutková zjištění soudu prvního stupně vadná, v čem je třeba je doplnit, event. k jakým důkazům nebylo přihlédnuto. V posuzovaném případě nerozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na podkladě skutkového stavu správně zjištěného krajským soudem. Vrchní soud považoval důvodně skutkový stav zjištěný krajským soudem za nesprávný v otázce úmyslu obviněného J. Z. Sám sice v odvolacím řízení doplnil dokazování ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř., avšak vzhledem na skutečnosti shora uvedené, plynoucí zejména z rozdílného hodnocení zpracovatelů znaleckých posudků otázky bezprostředního ohrožení života poškozeného, bylo správným vrátit věc soudu prvního stupně podle §259 odst. 1 tr. ř., neboť nesprávné zjištění skutkového stavu – podkladu pro rozhodnutí, je vadou nikoli podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., ale vadou podle předchozích ustanovení §258 tr. ř.
Nejvyšší soud proto vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. 8 To 158/2000, byl porušen zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného J. Z. Nejvyšší soud již nevyslovil porušení zákona v ustanovení §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., které vrchní soud ve svém rozsudku nesprávně citoval, neboť přihlédl k tomu, že zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové bylo opodstatněné, tedy správným byl shledán zrušující výrok rozsudku vrchního soudu, k nepřesnosti došlo pouze při užití příslušného ustanovení.
Nejvyšší soud se poté, co přihlédl ke všem skutečnostem vyplývajícím z provedeného dokazování, ztotožnil s právní kvalifikací, ke které dospěl ve svém rozsudku vrchní soud, stejně jako s jeho výroky o trestu a způsobu jeho výkonu a náhradě škody. V řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, a v řízení, které jeho vydání předcházelo byl shromážděn dostatek důkazů ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Tyto důkazy provedené před soudem prvního stupně však nevytváří spolehlivý základ pro závěr, že jednání obviněného J. Z. bylo vedeno úmyslem usmrtit poškozeného nezletilého D. U. a že šlo o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., jak důkazy hodnotil soud prvního stupně. Při svých úvahách o dalším postupu nemohl Nejvyšší soud přehlédnout některé postoje ve vztahu ke zrušovacímu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 8 To 83/2000. V případě postupu vrchního soudu podle §259 odst. 1 tr. ř. by došlo k vrácení věci soudu prvního stupně s pokynem, aby tento věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podstata tohoto postupu by ve skutečnosti směřovala pouze k tomu, aby byly odstraněny vady a neúplnosti v hodnocení důkazů, které již byly provedeny (zde rovněž nelze přehlédnout oprávněnou zmínku vrchního soudu o profesionálně prestižních důvodech obou znalců k odborným otázkám, které by se mohly dále v jejich diskusi rozvíjet). Výsledek, který by bylo možno očekávat, by zřejmě vyzněl v závěr, který ve svém rozsudku učinil Vrchní soud v Praze. V této souvislosti je možno pouze poukázat na výpověď znalce MUDr. P. L., který byl opětovně vyslechnut před Krajským soudem v Hradci Králové, a to v souvislosti s námitkami plynoucími ze znaleckého posudku, který předložila obhajoba u veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 26. 7. 2000. Z této výpovědi znalce u hlavního líčení vyplývá, že byť řádně přibraný znalec s některými závěry znalce MUDr. L. nesouhlasí, např. ohledně vzniku příznaků po vzniku trhliny okruží, na druhou stranu připouští akceptovatelnost tohoto názoru znalce, že za určitých podmínek – porušení velké cévy, mohlo mít zranění poškozeného průběh uváděný tímto znalcem. Sám MUDr. L. shodně s MUDr. L. konstatoval, že předmětné zranění poškozeného pro jeho všeobecnou povahu není možno považovat za smrtelné, ale sám je považuje za poranění život bezprostředně ohrožující. V souvislosti s tímto závěrem, důležitým pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, měl soud prvního stupně shromážděn dostatek důkazů, zejména svědeckých výpovědí k okamžiku, kdy se u poškozeného začaly projevovat příznaky zranění, pro které byl později převezen do nemocnice, jak na tyto příznaky bylo reagováno, proč byl do nemocnice převezen až po několika hodinách a jak se v průběhu dne tyto příznaky u poškozeného projevovaly. Všechny výše uvedené skutečnosti pak bylo nutno hodnotit mj. také v souvislosti se směrem útoku obviněného na tělo poškozeného, intenzitou útoku, s přihlédnutím k věku poškozeného a okolnostem, které měly vliv na vědomosti o uložení důležitých (životně) orgánů. V případě existujících pochybností bylo nutno vycházet ze zásady „in dubio pro reo\", na kterou správně poukázal Vrchní soud v Praze.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. 8 To 158/2000, nepostupoval sice v souladu s uvedenými ustanoveními trestního řádu, ale ve věci učinil věcně správné rozhodnutí jak v otázce viny, tak ve výrocích o trestu a jeho výkonu a náhradě škody. Za této situace vyslovil Nejvyšší soud pouze podle §268 odst. 2 tr. ř. zjištěné porušení zákona. Vzhledem k věcné správnosti rozhodnutí vrchního soudu a s přihlédnutím k tomu, že nedošlo k porušení práv obviněného také v jeho neprospěch, nepovažoval Nejvyšší soud za nutné rušit stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí a preferoval zájem na zachování stability pravomocného rozhodnutí nad nápravou vadného postupu řízení, tedy i své vlastní rozhodnutí omezil na tzv. „akademický výrok\". Stížnost pro porušení zákona byla podána ve lhůtě šesti měsíců od právní moci předmětného rozhodnutí a Nejvyšší soud rozhodl ve lhůtě tří měsíců od podání stížnosti pro porušení zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann