ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.93.2001.1
sp. zn. 7 Tz 93/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. K., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, a v řízení, jež jeho vydání předcházelo
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb. (trestní řád) a §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. (trestní zákon), a to i z důvodů uvedených v §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného Z. K. .
Tento rozsudek se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný Z. K. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 27. 12. 1957 na OVS Karlovy Vary, kam na základě povolávacího rozkazu se dostavil, odepřel nastoupit s odvoláním na náboženské přesvědčení jako přívrženec sekty „Svědci Jehovovi\" vojenskou základní službu a tuto nenastoupil,
tedy v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil službu v branné moci do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze,
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.).
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák.), jehož se podle rozsudku dopustil tím, že dne 27. 12. 1957 na OVS Karlovy Vary, kam se na základě povolávacího rozkazu dostavil, odepřel nastoupit s odvoláním na náboženské přesvědčení jako přívrženec sekty „Svědci Jehovovi\" vojenskou základní službu a tuto nenastoupil. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců.
Vzhledem k tomu, že žádná z oprávněných osob nepodala proti tomuto rozsudku odvolání, nabyl právní moci dne 24. 1. 1958.
Proti předmětnému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona. Porušení zákona spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech uznal obviněného Z. K. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. přesto, že rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 213/57, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák., a tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 12. 1957. Vzhledem k tomu, že obviněný již na počátku svého trestního stíhání, což je patrno z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 213/57, projevil jednoznačně svůj úmysl trvale se vyhnout vojenské službě a tento svůj úmysl dal jednoznačně najevo tím, že pod žádným tlakem jej nehodlá změnit, bylo nutno vzhledem k tomuto jednotícímu úmyslu obviněného jeho jednání ze dne 29. 10. 1957 a ze dne 27. 12. 1957, ve vztahu k výkonu vojenské základní služby považovat za jeden skutek. Pokud byl obviněný Z. K. uznán vinným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, byla podle názoru ministra spravedlnosti porušena zásada „ne bis in idem\" formulovaná v ustanovení §6 písm. e) zák. č. 87/1950 Sb.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona, aby Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Z. K. v ustanoveních §281, §283, §6 písm. e) a §2 odst. 7 zák. č. 87/1950 Sb., aby napadený rozsudek zrušil, a současně aby zrušil i rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., tedy sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon byl skutečně porušen.
Předně je nutno poukázat na skutečnost, že ze zprávy Historického ústavu Armády České republiky v Praze založené ve spise Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 Nt 551/97 je zřejmé, že trestní spisy obviněného Z. K. vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary se nedochovaly, a proto mohl soud při svém rozhodování vycházet pouze z omezeného množství důkazů.
Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 213/57, je zřejmé, že rozsudkem tohoto soudu byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci, jehož se měl podle rozsudku dopustit tím, že „dne 29. 10. 1957 v 06 hod. se nedostavil do P. D. v K. V. k nástupu vojenské základní služby, jak byl podle povolávacího rozkazu povinen, což odůvodnil tím, že se výkon vojenské základní služby příčí jeho náboženskému přesvědčení, neboť je vyznavačem sekty „Svědci Jehovovi\". Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 12. 1957.
Z odůvodnění tohoto rozsudku je zcela zřejmé, že obviněný byl podle povolávacího rozkazu povinen dostavit se dne 29. 10. 1957 v 06.00 hod. do P. D. v K. V. k nástupu vojenské základní služby. Na uvedené shromaždiště se však ve stanovenou dobu nedostavil, a teprve po několika dnech byl zadržen a vzat do vazby. Obviněný se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu doznal. Hájil se však tím, že vojenskou základní službu odmítá konat proto, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Při charakteristice osoby obviněného poukázal v odůvodnění rozsudku soud také na to, že obviněný je znám jako fanatický příznivec sekty „Svědci Jehovovi\", kde zastává význačné místo a velmi agilně působí na své okolí. Tuto skutečnost a záporný postoj obviněného k jakýmkoli veřejným akcím a členství v masových organizacích, posoudil soud jako okolnosti obviněnému přitěžující.
Také z existujícího odůvodnění rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, je zřejmé, že obviněný Z. K. dal již od počátku najevo svůj úmysl trvale se vyhnout vojenské službě, když se dne 27. 12. 1957 dostavil na OVS a odepřel nastoupit základní vojenskou službu s odůvodněním, že „jako Svědek Jehovův, mu náboženské přesvědčení nedovoluje vykonávat vojenskou službu\".
Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Za uvedené jednání bylo možno pachateli uložit trest odnětí svobody na jeden rok až pět let.
Z odůvodnění rozsudků je zřejmé, že obviněný sice převzal povolávací rozkazy, avšak na tyto reagoval tím způsobem, že projevil svůj úmysl trvale se vyhnout vojenské službě s odvoláním, že se to příčí jeho náboženskému vyznání.
V daném případě nebylo tedy pochybností o trvalém úmyslu obviněného neabsolvovat vojenskou základní službu se zbraní s ohledem na jeho náboženské přesvědčení, které je dáno jednou provždy a má trvalý charakter. Pokud byl tedy obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, byl v řízení tomuto rozsudku předcházejícím, a tímto rozsudkem, porušen zákon v ustanovení §6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. (trestní řád).
Podle §6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. nelze stíhání zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat proti tomu, proti němuž trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem nebo prokurátorem zastaveno, pokud nebyla povolena obnova.
Ta skutečnost, že se v daném případě jedná o týž skutek vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, který byl vyjádřen v nálezu tohoto soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV ÚS 81/95. Ústavní soud v tomto nálezu vyjádřil názor, že úmysl pachatele vyhnout se vojenské službě trvale je nepřijatelné vykládat tak, že jde vlastně o dočasnost či krátkodobost. Podle názoru Ústavního soudu při dalším předvolání setrvává obviněný na své dříve projevené vůli službu nenastoupit a jde tedy o stejné jednání i stejný následek a tedy totožný a nikoliv nový skutek. Tato totožnost nemůže být narušena okolnostmi, které skutek individualizují, v daném případě tedy povolání k výkonu vojenské služby v jiné době či do jiného místa.
V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona je nutno uvést také nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 285/97, kde Ústavní soud hodnotil soulad soudobých právních předpisů týkajících se povinnosti občana vykonávat vojenskou službu s náboženskou svobodou zaručenou čl. 16 odst. 1 Ústavy ze dne 9. 5. 1948, jakož i s odpovídajícími mezinárodními dokumenty, a dovodil, že zákonná úprava nezajišťovala uplatnění práva zaručeného Ústavou. S ohledem na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, je možno podle shora vyjádřeného názoru Ústavního soudu konstatovat, že obviněný neměl být uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. (trestní zákon), neboť obviněný pouze realizoval své právo svobody vyznání a svědomí, které mu bylo zaručeno ústavou. V návaznosti na toto právo, formálně zaručující občanům svobodu vyznání a svědomí, je nutno poukázat na skutečnost, že naopak normy nižší právní síly (např. zák. č. 92/1949 Sb., branný zákon) tuto svobodu popíraly, přičemž žádným zákonem nebyla obviněnému dána možnost (stejně jako osobám obdobných svobod se dovolávajících), aby dostál své zákonné povinnosti, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem není možno v jednání obviněného spatřovat trestný čin.
V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona je nezbytné uvést, že tato směřovala proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, a vzhledem ke znění §267 odst. 1 tr. ř. musel Nejvyšší soud přezkoumat správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Za řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, je nutno považovat procesní úkony a postup řízení, na jejichž podkladě uvedené rozhodnutí vznikalo. Předmětné rozhodnutí vznikalo na základě důkazů shromážděných od okamžiku zahájení vyšetřování proti obviněnému. Vzhledem k odkazu na vyslovený názor Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. IV ÚS 81/95, k otázce totožnosti skutku, bylo nutno respektovat zásadu „ne bis in idem\" ve vztahu k zjištěnému porušení zákona.
V souvislosti s uvedeným trestným činem, kterým byl obviněný uznán vinným musel Nejvyšší soud brát v úvahu také skutečnosti plynoucí z následujících zákonných ustanovení.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudní rehabilitaci) platí, že účelem tohoto zákona je mimo jiné zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné.
Podle §1 odst. 2 téhož zákona platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými zákony prohlášené za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo, také jejich trestní stíhání a trestání.
Trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. je výslovně uveden mezi trestnými činy vyjmenovanými v ustanovení §4 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci.
Ze všech shora uvedených skutečností plyne závěr, že bývalý Vojenský obvodový soud Karlovy Vary rozhodoval v rozporu s výše vyjádřenou zásadou „ne bis in idem\", když uznal obviněného vinným trestným činem pro týž skutek, pro který byl obviněný odsouzen již rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 213/57. Trestní řád (zák. č. 64/1956 Sb.) pamatoval v §6 písm. e) na uvedenou zásadu a přikazoval soudu podle tohoto ustanovení postupovat v případě, že se vyskytly podmínky pro jeho aplikaci. Tatáž zásada byla vyjádřena v ustanovení téhož zákona v §192 odst. 1 písm. d) a byla závazná pro prokurátora. Prokurátor ani soud však uvedenou zásadu neaplikovali, a proto bylo nutno vyslovit porušení zákona v uvedeném ustanovení. Vzhledem k tomu, že bývalý Vojenský obvodový soud Karlovy Vary rozhodoval svým rozsudkem ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, jímž uznal obviněného vinným trestným činem podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. o tomtéž skutku, a stížnost pro porušení zákona směřovala proti tomuto rozsudku, bylo třeba posoudit, zda je namístě rozhodnout tak, že se trestní stíhání obviněného zastavuje vzhledem k tomu, že byla rozhodnutím bývalého vojenského obvodového soudu porušena zásada „ne bis in idem\", a to s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV 81/95, či vzhledem k myšlence vyjádřené Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. II ÚS 285/97, aplikovat ustanovení §226 písm. b) tr. ř. a obviněného obžaloby zprostit.
Je nepochybné, že z procesního pohledu došlo k porušení zásady „ne bis in idem\" vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (v době rozhodování bývalého vojenského obvodového soudu §6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb., trestního řádu) nejen rozhodnutím soudu, ale také v řízení, které jeho vydání předcházelo. Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout tu skutečnost, že z pohledu výše uvedených norem (Ústavy, Všeobecné deklarace lidských práv) a ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 285/97, nelze jednání obviněného, který pouze realizoval Ústavou (a mezinárodními smlouvami) mu zaručenou svobodu, považovat za trestný čin podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., a proto prioritní význam byl zaměřen právě na tuto skutečnost (že jednání obviněného není trestným činem) a porušení procesních ustanovení se stalo až sekundárním hlediskem pro úvahu Nejvyššího soudu, zda rozhodnout zprošťujícím rozsudkem či trestní stíhání obviněného zastavit.
Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 224/57, a v řízení jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §6 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb. a §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného Z. K. . Tento rozsudek podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. K porušení zákona přitom došlo také z důvodů uvedených v ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci. Poté Nejvyšší soud sám za podmínek §271 odst. 1 tr. ř. při zjištění okolnosti odůvodňující zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. K. zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., spočívající v tom, že dne 27. 12. 1957 na OVS v Karlových Varech, kam se na základě
povolávacího rozkazu dostavil, odepřel nastoupit s odvoláním na náboženské přesvědčení
jako přívrženec sekty „Svědci Jehovovi\" vojenskou základní službu a tuto nenastoupil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann