ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.117.2002.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 20. srpna 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o jiném odsouzení občana České republiky V. K. rozsudkem Okresního soudu v Rosenheimu, Spolková republika Německo, ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 4 Ds 270 Js 40358/98.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rosenheimu, Spolková republika Německo, ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 4 Ds 270 Js 40358/98, jenž nabyl právní moci dne 11. 3. 1999, byl V. K. uznán vinným trestným činem převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 2, §92 odst. 1 č. 1 a 6 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo. Uvedeného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že poskytl čtyřem osobám srílanské státní příslušnosti pomoc při nedovoleném přicestování a nepovoleném pobytu ve Spolkové republice Německo, když je vzal v blízkosti Vídně do jím řízeného osobního automobilu Opel Omega a převezl je dne 13. 12. 1998 přes hraniční přechod B. R. do Spolkové republiky Německo, kde se tyto osoby zdržovaly až do svého zadržení téhož dne okolo 12.00 hod., ačkoliv věděl, že nemají povolení k pobytu potřebné pro přicestování a pobyt ve Spolkové republice Německo. Pro tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu jednoho roku.
Dne 2. 5. 2002 pod sp. zn. 3007/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou zcela splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci však nejsou zcela naplněny podmínky materiální povahy. S přihlédnutím k charakteru a způsobu spáchání činu lze tento ztěží bez dalšího označit za závažný ve smyslu zákona. V posuzovaném rozsudku německého soudu se nepodává žádná okolnost, která by závažnost činu (jeho nebezpečnost pro společnost) podstatnou měrou zvyšovala, např., že odsouzený spáchal čin více útoky, za úplatu, přepravil větší počet cizinců, jednalo se o organizované převádění cizinců apod. Nejvyšší soud opatřil ve věci opis z Rejstříku trestů odsouzeného, aby ověřil, zda závažnost činu není zvyšována okolností, že by šlo o pachatele, který svou trestnou činností v cizině navazoval na trestnou činnost obdobné povahy, páchanou předtím v České republice. Z tohoto vyplynulo, že odsouzený sice není osobou dosud netrestanou, ale k předchozímu jeho odsouzení došlo v době již velmi vzdálené a pro bagatelní trestnou činnost jiného charakteru. Nejvyšší soud proto dospěl k názoru, že ani osoba pachatele nezvyšuje nebezpečnost posuzovaného činu a že tedy materiální podmínky postupu podle ustanovení §4 odst. 2 zákona nelze pokládat za splněné.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch