ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.144.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 144/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 20. srpna 2002 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 1 Nt 114/2001, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 1 Nt 114/2001, se v části, v níž bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání M. D., k trestnímu stíhání do Slovenské republiky, zrušuje . Zrušují se též všechna rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem se přikazuje , aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky podáním, které bylo doručeno Ministerstvu spravedlnosti České republiky dne 9. 4. 2001, požádalo o vydání M. D. k trestnímu stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 2 trestního zákon Slovenské republiky. Uvedeného trestného činu se jmenovaný měl dopustit tím, že jako otec nezl. P. D., přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Humenném ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 11 C 1109/95, zavázaný přispívat na její výživu částkou 200 Sk měsíčně k rukám matky dítěte R. D., od 1. 2. 1997 v L., v K. – P. a na jiných místech tuto svou povinnost úmyslně neplnil zejména proto, že nebyl nikde řádně zaměstnán, nebyl po celou dobu řádně evidovaný jako uchazeč o zaměstnání, ale zdržoval se v zahraničí, čímž znemožnil, aby mu byla nabídnuta vhodná práce a pro neplnění vyživovací povinnosti mu byla poskytována pouze krácená dávka sociální pomoci a tak za období od 1. 2. 1997 do 31. 8. 2000 dluží na výživu nezletilé částku 8600 Sk, z toho částku 3800 Sk matce dítěte R. D. – K. a částku 4800 Sk Okresnímu úřadu ve Snině, který matka dítěte požádala o poskytování příspěvku na výživu nezletilé a který jí byl poskytován v období od 1. 8. 1998 do 1. 8. 2000.
Ve stejném rozsahu podala návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.
Vymezení trestného činu, pro který je vydání žádáno, bylo v žádosti i v návrhu na rozhodnutí soudu vymezeno odkazem na zatýkací rozkaz Okresního soudu v Humenném ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 4 T 520/00.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 1 Nt 114/2001, rozhodl ve věci vydání M. D. tak, že je přípustné vydání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 trestního zákona SR, jenž měl spáchat tak, že jako otec nezletilé P. D., i přes to, že byl rozsudkem Okresního soudu v Humenném ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 11 C 1109/95, zavázán přispívat na její výživu částkou 200 Sk měsíčně k rukám matky dítěte R. D., od 3. 12. 1998 v L., v K. – P. a na jiných místech tuto svou povinnost úmyslně neplnil, zejména proto, že nebyl nikde řádně zaměstnaný, nebyl po celou dobu nikde řádně evidovaný jako uchazeč o zaměstnání, zdržoval se v zahraničí, čímž znemožnil, aby mu mohla být vhodná práce nabídnuta, a pro neplnění vyživovací povinnosti mu byla poskytnuta jen krácená dávka sociální pomoci a tak za období od 3. 12. 1998 do 31. 8. 2000 dluží na výživném pro nezletilou částku nejméně 4200 Sk Okresnímu úřadu ve Snině, který požádala matka dítěte o poskytování příspěvku na výživu nezletilé a který jí byl poskytovaný za období nejméně od 3. 12. 1998 do 31. 8. 2000. Dále rozhodl, že se M. D. analogicky podle §381 odst. 4 tr. ř. propouští z vydávací vazby. Usnesení nabylo právní moci dnem jeho vyhlášení.
V odůvodnění citovaného usnesení krajský soud uvedl, že státní zástupkyně podala dne 16. 11. 2001 návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání M. D. k trestnímu stíhání do Slovenské republiky pro shora uvedený trestný čin, jehož se měl dopustit jednáním popsaným v zatýkacím rozkaze Okresního soudu v Humenném, přičemž při veřejném zasedání návrh omezila uvedením kratší doby páchání skutku. Dále konstatoval provedení zjištění ohledně okolností podstatných pro splnění právních podmínek vydání. Z rozsudku Okresního soud v Chomutově ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. 6 T 116/99 přitom zjistil, že M. D. byl pravomocně odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., který spáchal tak, že v době od počátku roku 1994 do 2. 12. 1998 neplatil výživné na nezletilou dceru P. D., jež je v péči svojí matky R. D., ačkoli tuto povinnost měl na základě ust. §85 odst. 2 zákona o rodině a Okresní soud v Humenném již výše citovaným rozhodnutím určil výši výživného částkou 200 Sk měsíčně k rukám matky. Obvinění z tohoto trestného činu bylo M. D. sděleno dne 2. 12. 1998. V současné době je dále proti jmenovanému vedeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., přičemž státní zástupce činný ve věci v přípravném řízení upřednostňuje trestní stíhání obviněného před jeho vydáním do Slovenské republiky. Dále uvedl, že předmětný čin je činem trestným podle právního řádu obou států, jeho trestnost dosud nezanikla, M. D. není občanem ČR a nebylo mu uděleno ani právo azylu. Slovenská republika pak není státem, ve kterém by mu hrozilo pronásledování, nepřiměřené potrestání či jiná újma. Z porovnání popisu skutku v zatýkacím rozkaze slovenského soudu a skutku uvedeného v rozsudku Okresního soudu v Chomutově je však zřejmé, že za neplnění vyživovací povinnosti vůči téže dceři do 2. 12. 1998 byl M. D. již v České republice odsouzen. Nový skutek, jímž měl naplňovat tutéž skutkovou podstatu trestného činu, začal dne 3. 12. 1998 (§12 odst. 11 tr. ř.; zjevně nesprávně je v datu uveden rok 2000). Je proto zřejmé, že podle českého právního řádu jde v případě páchání trestné činnosti do 2. 12. 1998 o věc rozsouzenou, která způsobuje nepřípustnost trestního stíhání (§11 odst. 1 písm. f) tr. ř.) a analogicky tak i nepřípustnost vydání M. D. Jeho vydání k trestnímu stíhání za období od 3. 12. 1998 do 31. 8. 2000 však žádná překážka nebrání, proto soud rozhodl o přípustnosti vydání, avšak s výhradou vymezení doby spáchání trestné činnosti a proto upraveným popisem skutku ve výroku usnesení, dlužné částky a oprávněné osoby.
Pokud jde o rozhodnutí o vazbě, k tomuto soud uvedl, že na základě analýzy institutu vydávací vazby, jejímž smyslem je detence osoby, o jejíž vydání jde, aby mohla být po případném rozhodnutí ministra hned vydána, dopěl k závěru, že účelu vydávací vazby bude shodně dosaženo výkonem zbytku trestu odnětí svobody přesahujícího šest měsíců, což je navíc v souladu se zájmy státu i samotného M. D.
Ministr spravedlnosti České republiky v souladu s ustanovením §380 odst. 3 tr. ř. předložil dne 6. 8. 2002 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti shora uvedeného rozhodnutí s návrhem, aby bylo napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušeno a věc přikázána krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem jeho pochybností o správnosti napadeného rozhodnutí je jednak ta skutečnost, že se krajský soud ve výrokové části předmětného usnesení zabýval pouze skutkem v rozsahu od 3. 12. 1998 do 31. 8. 2000, zatímco skutek do 2. 12. 1998 ponechal bez povšimnutí, a jednak rozhodl, že M. D. se propouští z vazby.
Ministr spravedlnosti je toho názoru, že soud porušil zákon tím, že se nevypořádal s celým skutkem, pro který bylo vydání navrhováno státním zástupcem a žádáno Ministerstvem spravedlnosti Slovenské republiky, neboť nevyslovil z části přípustnost a z části nepřípustnost vydání. Stejně tak porušil zákon, když rozhodl o propuštění jmenovaného z vydávací vazby. Podle §381 odst. 2 tr. ř. je vzetí osoby do vazby, pokud je rozhodnuto, že vydání osoby do ciziny je přípustné, jednoznačně obligatorní. Tvrzení soudu, že účelu vazby bude zcela stejně dosaženo výkonem zbytku trestu odnětí svobody přesahujícího v té době šest měsíců je vzhledem k obligatornosti vazby podle §381 odst. 2 tr. ř. irelevantní a vzhledem ke skutečnosti, že jmenovaný byl již dne 15. 2. 2002 z výkonu trestu odnětí svobody podmínečně propuštěn, se ukázalo jako liché. Soudem užitou analogii ustanovení §381 odst. 4 tr. ř. považuje za nemístnou, neboť podle tohoto ustanovení může předseda senátu krajského soudu rozhodnout o propuštění osoby z vazby pouze pokud nebylo dosud rozhodnuto o přípustnosti vydání do ciziny podle odstavce 2.
Nejvyšší soud podle §380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadeného rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům:
První a relativně významné pochybení krajského soudu Nejvyšší soud spatřuje v tom, že napadené usnesení je formálně téměř nepřezkoumatelné, neboť z něj (z jeho odůvodnění) není patrno, na základě jakého právního předpisu soud posuzoval, zda jsou splněny právní podmínky pro vydání M. D. (v odůvodnění je pouze uveden demonstrativní výčet podmínek, které se zjišťují v rámci postupu státního zástupce podle §379 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád sice v ustanovení §379 odst. 1 věty druhé upravuje některé podmínky, které jsou předpokladem vydání. Tohoto ustanovení se však užije pouze tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva jinak (§375 tr. ř.).
Je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy koná řízení o vydání do ciziny (§379 a násl. tr. ř.) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněná pod č. 549/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která zavazuje jak Českou republiku, tak Slovenskou republiku a Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (uveřejněná pod č. 209/1993 Sb.). Při rozhodování o vydání do ciziny soud posuzuje otázku přípustnosti vydání (§380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění právních podmínek vydání, upravených v těchto mezinárodních smlouvách. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. Na základě toho pak vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti (§382 odst. 1 tr. ř.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozh. č. 24/1996 Sb. rozh. tr.).
Zásadní pochybení krajského pak soudu spočívá v tom, že napadeným usnesením nerozhodl o celém návrhu státního zástupce, potažmo o celé extradiční žádosti Slovenské republiky.
Podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy vydání nebude povoleno v případech, kdy příslušné orgány dožádané strany vynesly konečné rozhodnutí v řízení proti žádané osobě o trestném činu nebo o trestných činech, pro které se o vydání žádá. V tomto případě jde o obligatorní postup státu jenž je dožádanou stranou a tvoří tak jednu z podmínek, jejíchž splnění je soud rozhodující podle §380 odst. 1 tr. ř. o přípustnosti vydání povinen zkoumat. Trestným činem ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy se pak rozumí skutek, nikoliv jeho právní posouzení (srov. rozh. č. 25/1996 Sb. rozh. tr.) Zde je třeba uvést, že může dojít k situaci, kdy je trestněprávně relevantní jednání osoby posuzováno podle právního řádu státu, jenž je ve vztahu k jejímu vydání dožadující stranou, jako jeden skutek, zatímco podle právního řádu státu, který je stranou dožádanou jako skutků několik (nebo naopak). Tak je tomu zjevně i v tomto případě, a to s ohledem na ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. Soud rozhodující o přípustnosti vydání je tak logicky povinen posuzovat existenci překážky pravomocně rozhodnuté věci zvlášť ve vztahu ke každému jednání osoby, které tvoří podle jeho právního řádu samostatný skutek.
Na základě uvedených úvah a popsaným postupem krajský soud postupoval. Jistého pochybení se dopustil, když dovozoval závěr o nepřípustnosti vydání pro část posuzovaného jednání za pomoci analogie k nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a nikoli přímo z naplnění podmínek čl. 9 odst. 1 Úmluvy. Zejména však i za této situace, kdy dospěl k názoru, že vydání je přípustné pouze z části, byl vázán obsahem návrhu státního zástupce a byl proto povinen rozhodnout o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání M. D. ve vztahu k celému jednání, které bylo v návrhu označeno. Ve výroku usnesení tak měl správně uvést, že vydání je z části přípustné a z části nepřípustné, přičemž obě tyto části měly být jednoznačně vymezeny popisem příslušných skutkových okolností (srov. rozh. č. 54/1995 Sb. rozh. tr.). Tak však neučinil, když pouze v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že rozhodl s výhradou vymezení doby, po kterou měla být trestná činnost páchána a upravil proto popis skutku ve výroku usnesení, dlužnou částku a oprávněnou osobu.
Zde Nejvyšší soud považuje za důležité nad rámec rozhodnutí o opravném prostředku ministra spravedlnosti poznamenat, že v řízení podle §380 odst. 1 tr. ř. je státní zástupce, podávající soudu návrh na rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, vázán rozsahem žádosti cizího státu o vydání. Nemůže tak bez dalšího podat návrh podle §380 odst. 1 tr. ř. jen ohledně některého z trestných činů, pro jejichž trestní stíhání cizí stát vydání žádá, resp. pro výkon jen některých trestů uložených za tyto trestné činy rozsudky cizího státu, a ostatní opomenout. Pokud v rámci předběžného šetření dospěje k závěru, že nejsou u některého trestného činu splněny podmínky pro vydání, musí i tento případ soudu předložit k rozhodnutí o přípustnosti vydání, v návrhu pak na důvody svých pochybností poukáže, resp. navrhne, aby soud vyslovil, že v takovém případě je vydání nepřípustné.
Pro všechna shora uvedená pochybení krajského soudu Nejvyššímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí v části, v níž bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání M. D., nar. 18. 3. 1975, k trestnímu stíhání do Slovenské republiky, zrušit a zrušit též všechna rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ústí na Labem pak přikázal, aby věc v intencích výše již naznačených úvah znovu projednal a rozhodl (s přihlédnutím k aktuální situaci v okolnostech významných pro posouzení existence právních překážek vylučujících vydání). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje na to, že rozhodovat o přípustnosti vydání podle §380 odst. 1 tr. ř. lze jen tehdy, jestliže se osoba, o jejíž vydání se jedná, zdržuje na území České republiky (srov. rozh. č. 26/1996 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o námitku ministra spravedlnosti, v níž uvádí, že krajský soud porušil zákon, když rozhodl o propuštění jmenovaného z vydávací vazby, zde Nejvyšší soud, přestože sdílí názor ministra spravedlnosti, musí konstatovat, že rozhodnutí soudu v otázkách vydávací vazby podle §381 tr. ř. nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, která je mu dána ustanovením §380 odst. 3 tr. ř. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že Nejvyšší soud podle něj může přistoupit toliko k přezkumu rozhodnutí soudu podle §380 odst. 1 tr. ř., tj. o tom, zda je vydání přípustné, případně k přezkumu rozhodnutí o stížnosti proti tomuto rozhodnutí (§380 odst. 2 tr. ř.).
Je však zřejmé, že se krajský soud bude muset při novém projednání věci zabývat i otázkou případné útěkové vazby obviněného podle §381 odst. 1 tr. ř. per analogiam. Obviněný je nyní na svobodě a mezi povinnosti státu, který je požádán o vydání určité osoby, vyplývající zprostředkovaně z příslušné mezinárodní smlouvy, patří i to, že uvedené osobě zamezí útěk, jež by jí umožnil vyhýbání se vydání. Je totiž zřejmé, že povinností vydat určitou osobu, která se nachází na jeho území, do ciziny, pokud jsou splněny smluvní podmínky, může dožádaný stát dostat jen, jestliže bude mít tuto osobu k dispozici. Přitom vzhledem k tomu, že v procesním stadiu, kdy již neprobíhá předběžné šetření konané státním zástupcem a věc se nachází s návrhem na vydání u soudu, nemusí mít soud pro rozhodnutí o útěkové vazbě návrh státního zástupce a je povinen tuto otázku řešit sám i bez návrhu. Pokud krajský soud již rozhodne, že vydání do ciziny je přípustné, musí zároveň vzít osobu, o jejíž vydání jde, do vazby podle §381 odst. 2 tr. ř. Vzetí do vazby je v takovém případě obligatorní a nelze je nahradit jiným opatřením (č. 26/1996 Sb. rozh.tr.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch