ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.6.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 6/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. února 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky L. N., rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 216 Ds 142 Js 012089/99, a to pro trestný čin společného ilegálního převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 1, 2, odst. 2 č. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 216 Ds 142 Js 012089/99, jenž nabyl právní moci dne 15. 5. 1999, byl L. N. uznán vinným trestným činem společného ilegálního převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 1, 2, odst. 2 č. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že, po předchozí dohodě s dalšími osobami, v noci z 23. na 24. 2. 1999 převedl přes „zelenou hranici“ z České republiky do Spolkové republiky Německo, k lokalitě W. am H., cca 200 metrů severně od obce S., 3 jugoslávské státní příslušníky, kteří, jak věděl, neměli potřebná povolení ke vstupu a pobytu na území Spolkové republiky Německo. Za účast na převedení osob mu byla přislíbena „obvyklá převaděčská odměna“. Za tento trestný čin byl L. N. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Dne 16. 1. 2002 pod sp. zn. 2809/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. L. N. se pro přislíbený finanční prospěch účastnil na organizované ilegální přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o, v posledních letech velmi rozšířenou, nebezpečnou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Závažnost činu je zde podstatnou měrou zvyšována dalšími okolnostmi, vztahujícími se k osobě odsouzeného, které se podávají jednak z předmětného rozsudku německého soudu a jednak z opisu evidence Rejstříku trestů, vyžádaného v tomto řízení Nejvyšším soudem. Odsouzený byl již v minulosti pro trestnou činnost spočívající v ilegálním převádění cizinců ve Spolkové republice Německo trestán (rozsudek Okresního soudu v Drážďanech ze dne 23. 6. 1998) a předmětného činu se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení českým soudem pro jinou trestnou činnost. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání, které již nelze označit za krátké. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona, týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu, jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch