ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.68.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 68/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. dubna 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky J. R., rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 201 Ls 148 Js 037828/98, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §55 odst. 1, §58 odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a deseti měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 201 Ls 148 Js 037828/98, jenž nabyl právní moci dne 22. 2. 1999, byl J. R. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §55 odst. 1, §58 odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že v pozdních odpoledních hodinách dne 9. 6. 1998 seznámil odděleně stíhané S. a S., jakožto motorizované převaděče v rámci ilegálního převádění osob z České republiky na území Spolkové republiky Německo, s lokalitami a průběhem převaděčské akce, určené na následující den. Za tímto účelem se s nimi setkal na poště v A. (SRN) a jel s nimi na parkoviště v obci S. Podle uvedené instruktáže a připraveného plánu potom jmenovaní odděleně stíhaní převzali v ranních hodinách dne 10. 6. 1998 na parkovišti v blízkosti hotelu S./S. 23 cizích státních příslušníků, převedených předtím mimo povolený hraniční přechod z České republiky, do pronajatého transportéru zn. VW, k další přepravě do B. Konkrétní okolnosti tohoto převedení byly odsouzenému známy, jakož i skutečnost, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za svůj podíl na převedení cizinců obdržel obvyklou převaděčskou odměnu. Pro tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a deseti měsíců.
Dne 19. 3. 2002 pod sp. zn. 2999/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. J. R. se jako spoluorganizátor podílel na organizované ilegální přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, jež současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík