ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.89.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 89/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 22. srpna 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky Z. M. rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 3 KLs 142 Js 57060/97, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku v organizované skupině ve třech případech, pokus trestného činu ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku v organizované skupině a trestný čin ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku ve dvou případech podle §92 odst. 1 č. 1, 6, §92a odst. 1 č. 1, 2, odst. 2 č. 1, odst. 3, §92b odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, a podle §22, §23, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 3 KLs 142 Js 57060/97, byl Z. M. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku v organizované skupině ve třech případech, pokusem trestného činu ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku v organizované skupině a trestným činem ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku ve dvou případech podle §92 odst. 1 č. 1, 6, §92a odst. 1 č. 1, 2, odst. 2 č. 1, odst. 3, §92b odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, a podle §22, §23, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedených činů se podle zjištění soudu dopustil tím, že od června 1997 se jako spoluorganizátor a převaděč podílel na ilegálním převádění osob ze třetích států z České republiky do Spolkové republiky Německo. Jeho úkolem v rámci tzv. „t. skupiny“ bylo zejména najímání pěších a motorizovaných převaděčů, jejich seznamování s lokalitami a průběhem akcí, jejich odměňování apod. Podléhala mu také přeprava převáděných cizinců a pěších převaděčů do bezprostřední blízkosti hranice na českém území. Ve všech případech jednal s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za jeho podíl na převaděčských akcích mu byla přislíbena nebo vyplacena odměna minimálně ve výši 200 DM. Konkrétně se uvedeným způsobem podílel na následujících převaděčských akcích:
dne 2. 7. 1997 zavezli L. M. a P. D. tři turecké státní příslušníky na české straně do blízkosti německo-české hranice, odkud měli být další neznámou osobou převedeni na území Spolkové republiky Německo a dále do vnitrozemí převezeni obžalovaným M. spolu s M. U. K tomu nedošlo, protože plánovanému přechodu hranice zabránila česká pohraniční policie;
dne 3. 7. 1997 přepravoval odsouzený po předchozí úmluvě s P. D. čtyři turecké státní příslušníky na české straně do blízkosti německo-české hranice, odkud je T. S. převedl pěšky přes hranici ke spolkové silnici 171. Odtud byly tyto další osoby spolu s dalšími cizinci převzaty oddělně stíhaným U. a M. k další přepravě do vnitrozemí. Při této přepravě byli zadrženi Spolkovou ostrahou hranic;
v srpnu 1997 získali odsouzený M. a odděleně stíhaný L. C. českého státního příslušníka R. B., aby se podílel na převaděčství, k němuž došlo dne 16. 8. 1997, avšak jakým způsobem, nebylo vysvětleno;
dne 25. 8. 1997 došlo k dalšímu převedení tří příslušníků cizích států, kdy odsouzený za převedení těchto přislíbil R. B. finanční odměnu. M. přivezl autem B., C. a převáděné osoby do blízkosti hranic, odkud je B. převedl pěšky přes hranici na německé území do obvodu lokality K., kde je do osobního automobilu převzala další osoba k navazující přepravě do vnitrozemí;
dne 28. 8. 1997 opět došlo k převedení 17 cizinců třetích zemí, kdy odsouzený je přivezl na místo převzetí a převedení přes německo-českou hranici a dále seznámil motorizované převaděče s okolnostmi převzetí osob na německém území. Po překročení hranice však byli cizinci, stejně jako převaděči Spolkovou ostrahou hranic zadrženi;
Po této akci se shora nazývaná „t. skupina“ kolem M., D. a C. rozpadla.
dne 10. 9. 1997 pak na objednávku odsouzeného převáděli R. B. a M. Ch. opět jako pěší převaděči celkem sedm tureckých státních příslušníků pěšky přes německo-českou hranici do lokality K., kde byli Ch. i s převáděnými osobami zadrženi. M. Ch. přislíbil odsouzený odměnu ve výši 200 DM;
dne 22. 9. 1997 převedl R. B. na objednávku odsouzeného pět jugoslávských státních příslušníků v obvodu lokality R. pěšky na území Spolkové republiky Německo z České republiky, odkud měli být přepraveni dále do vnitrozemí.
Pro tyto trestné činy byl obžalovaný Z. M. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců.
Dne 25. 4. 2002 pod sp. zn. 4600/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestného činu podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Z. M. se za přislíbený finanční prospěch jako spoluorganizátor opakovaně podílel na ilegální přepravě značného počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch