ECLI:CZ:NS:2002:11.TDO.345.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 345/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2002 dovolání podané obviněným J. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 10 To 7/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 31/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2001, sp. zn. 2 T 31/2001, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 4 písm. a) tr. zák., za který byl podle §187 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí mobilního telefonního přístroje zn. Panasonic, model EB-G 520. Zároveň mu podle §228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost nahradit poškozené E. M. škodu ve výši 15 096 Kč.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se obviněný J. D. shora uvedeného trestného činu dopustil tím, že „nejméně od září 1999 do svého zadržení dne 11. dubna 2000 na různých místech v Ú. n. L., D., T. a okolí prodával opakovaně v mnoha případech více osobám heroin a v menší míře i pervitin, přičemž heroin opakovaně v této době prodával i P. H., s vědomím jeho věku, a dále 23. 1. 2000 ve večerních hodinách v domě, kde bydlí jeho rodiče v Ú. n. L. prodal heroin L. M., který na následky jeho vnitrožilní aplikace v ranních hodinách dne 24. 1. 2000 v místě svého bydliště v D., zemřel“.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 10 To 7/02, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému J. D. dne 29. 4. 2002, jeho obhájci dne 17. 4. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem dne 16. 4. 2002.
Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 12. 6. 2002 dovolání, které následně doplnil podáním ze dne 19. 6. 2002 (doplnil chybějící dovolací důvod odkazem na zákonné ustanovení §265b tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku). Úvodem dovolání uvedl, že dne 11. 6. 2002 (chybně uvedeno 2001) podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání, které obhájce následovně doplňuje; vzhledem k tomu, že dovolání obviněného nebylo podáno prostřednictvím obhájce, žádá, aby bylo vzato jako součást dovolání podaného obhájcem.
Dovolání směřuje proti výroku o vině shora uvedeným trestným činem (ve spojitosti s rozhodnutím soudu druhého stupně), konkrétně do té jeho části, v níž byl uznán vinným tím, že podal omamnou látku P. H. a dále, že dne 23. 1. 2000 prodal ve večerních hodinách heroin L. M. a ten na následky nitrožilní aplikace zemřel v ranních hodinách dne 24. 1. 2000. Jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku - §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle dovolatele krajský soud a následně i soud vrchní nesprávně posoudily skutek podle §187 odst. 4 tr. zák. a nikoliv pouze podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák., tj. jako prodeje drogy ve větším rozsahu, což odůvodňují následnými tvrzeními. Pokud jde o zjištění, že obviněný podal drogu ml. H., toto je sporné, což bylo namítáno i v rámci odvolání. H. obviněnému svůj věk nesdělil, působí vyspěle, poživatelem drogy je již delší dobu a žije s družkou, s níž má dvě nedospělé děti. Musí být také hodnocen jako nespolehlivá osobnost, hovořící se značnou nadsázkou. Rovněž nespolehlivou svědkyní byla družka H., E. H. Pokud se tedy soud prvního stupně opřel o výpovědi těchto svědků, jsou jeho zjištění a následně i právní hodnocení pochybná. Obviněný neznal věk poškozeného do doby, než jej o něm H. informovala, a poté ihned s distribucí drogy tomuto přestal. Za takové důkazní situace pak podle dovolatele neměl krajský soud uznat vinným obviněného tím, že prodal heroin nezletilé osobě. Dále, pokud jde o zjištění, že obviněný přenechal heroin poškozenému L. M. a ten na následky požití drogy zemřel, i zde se dovolatel domnívá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, protože poškozenému drogu neprodal. „Usvědčující verze soudu“ je zde budována na několika výpovědích, a to zejména výpovědi opět velmi problematického svědka E. P. Obviněný přitom v průběhu celého řízení vypovídal tak, že M. žádnou drogu neprodal.
K oběma shora popsaným zjištěním dovolatel obsáhle dokumentuje nedostatečnost provedeného dokazování a nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Z toho pak dovozuje, že skutek, jak se odráží v provedeném dokazování, byl nesprávně právně posouzen v důsledku toho, že nebylo spolehlivě zjištěno, že odsouzený znal věk ml. H. a dále nebylo jednoznačně prokázáno, že prodal heroin L. M. Obviněný měl být uznán vinným pouze spácháním trestného činu podle §187 odst. 1, 2 tr. zák., protože prodal psychotropní látku ve větším rozsahu.
Závěrem dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení vrchního soudu a jemu předcházející rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o vině a trestu a ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného uzná vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a uloží mu přiměřený trest, případně, aby po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se podrobně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že důvod dovolání je spatřován ve skutkových vadách, což zákon nepřipouští. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Zde je namístě uvést, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřihlížel k podání ze dne 11. 6. 2002, označenému jako dovolání, neboť toto podání bylo učiněno samotným obviněným, nikoliv prostřednictvím obhájce a tedy v rozporu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce; podání, které prostřednictvím obhájce učiněno, nebylo se za dovolání nepovažuje. Z tohoto důvodu nebylo možno akceptovat žádost obhájce, aby podání obviněného bylo vzato jako součást dovolání podaného obhájcem. Pokud obhájce měl záměr uplatnit také všechny námitky uvedené v podání obviněného v dovolání, měl je sám v jím (obhájcem) zpracovaném podání uvést.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný v dovolání uvádí jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání spočívá v nesouhlasu obhajoby s nedostatečností provedeného dokazování, hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně vymezení průběhu skutku a okolností významných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch