ECLI:CZ:NS:2002:11.TDO.477.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 477/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2002 dovolání podané obviněným R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 5 To 28/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 14/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2001, sp. zn. 54 T 14/2001, uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1, §148 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento pokus trestného činu byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč, při současném stanovení náhradního trestu odnětí svobody podle §54 odst. 3 tr. zák. v trvání pěti měsíců, a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti provozované na podkladě živnostenského zákona, a to živností – koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 5 To 28/2002, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. M. uznal vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1, §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento pokus trestného činu byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu dále byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, při současném stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu pak byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému dne 2. 5. 2002, jeho obhájci dne 10. 4. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě dne 9. 4. 2002.
Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 6. 6. 2002 dovolání, kterým napadl jak výrok o vině tak i výrok o trestu. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiných nesprávných hmotně právních posouzeních. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudu druhého stupně vytýká konkrétně to, že nesprávně vyhodnotil důkaz provedený u odvolacího řízení listinou, a to protokolem o ústním jednání před celním úřadem ze dne 16. 5. 2000. Z tohoto jednoznačně vyplývá, že podklady pro celní řízení sám nepodepsal a dotyčné údaje celním úřadům neuváděl, což má zásadní vliv na otázku subjektivní stránky trestného činu. Z této, ani z žádné jiné skutečnosti nelze existenci úmyslu k vykonání trestného činu jednoznačně dovodit, což mělo být vyhodnoceno v jeho prospěch. Podle jeho názoru z provedeného dokazování vyplývá, že do železniční stanice S. n. O. bylo dopraveno zboží, které vůbec neobjednal a neměl
možnost to ani nijak ovlivnit, neboť ke kontrole došlo až ze strany příslušných orgánů. Sám měl důvodně za to, že vše je v pořádku, a to zvláště za stavu, kdy předchozí první zásilka, kterou objednával, řádně prošla celním řízením bez rozporů. Tvrzení krajského soudu, jež převzal i vrchní soud, ohledně toho, že si byl vědom faktického charakteru dodávky, a pokud tomu tak nebylo, veškerá jeho aktivita by postrádala jakýkoli smysl, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť skutečnost, že byl informován o pravém obsahu předmětných sudů nebyla v řízení provedenými důkazy prokázána. Rovněž pak skutečnosti, že nebyl dosud trestán a z místa bydliště nebyly k jeho osobě zjištěny žádné negativní skutečnosti, podle jeho názoru svědčí proti dovozovanému úmyslnému zavinění. Uvedené skutečnosti však soudy obou stupňů, ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, jak je hmotným právem v trestním zákoně určena, nesprávně právně vyhodnotily a dospěly tedy k nesprávnému závěru o jeho vině. Dále poukázal na vady provedeného dokazování, kdy např. u hlavního líčení byly jako důkaz podle §213 tr. ř. čteny prosté fotokopie materiálů předložených v rámci celního řízení, nikoliv jejich originály. Nebyly také vyslechnuty osoby, které předmětné sudy exportovaly na naše území. Pochybení v rozhodnutí soudu druhého stupně spatřuje také v tom, že ačkoli odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze on, nikoliv také obžaloba, přesto napadeným rozhodnutím došlo oproti zrušenému rozsudku ke změně v jeho neprospěch. Odvolací soud sice na jedné straně snížil délku uloženého trestu, na druhé straně jej však pro jeho výkon zařadil do věznice s ostrahou, na rozdíl od původně stanovené věznice s dohledem. Oproti rozsudku nalézacího soudu také zvýšil peněžitý trest na dvojnásobek. Přitom ke snížení výměry trestu odnětí svobody došlo z důvodů objektivních, pro snížení hranic výše škody po novele trestního zákona, nelze jej tedy vyhodnotit jako snížení učiněné ve prospěch obviněného, ale pouze jako reakci na uvedenou novelu trestního zákona. Má tedy za to, že odvolací soud mu nesprávně přitížil ve vztahu k výši peněžitého trestu a způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a to i přes závěrečný návrh státního zástupce, ve kterém tento navrhoval stejnou výši peněžitého trestu a zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání uvádí jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejprve k námitkám směřujícím primárně proti výroku o vině.
Ve shora citovaném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání v této části spočívá na nesouhlasu obviněného se způsobem provedení některých důkazů, s celkovou nedostatečností provedeného dokazování, s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.
Pokud jde o námitky dovolatele, vztahující se k výroku o trestu, zde je opět s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazováno na porušení zásady zákazu reformace in peius (změny k horšímu), vyjádřené v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. K tomu mělo podle obviněného dojít v těch částech napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, v nichž bylo rozhodnuto o zařazení do typu věznice pro výkon trestu odnětí svobody a o uložení peněžitého trestu (konkrétně jeho výše).
Nejvyšší soud však musí konstatovat, že ani v této části nebylo dovolání podáno z důvodu, který je uveden v §265b tr. ř. K uvedené zásadě totiž není soudem přihlíženo v rámci (jiného) hmotně právního posouzení, ale v rámci procesních podmínek, jimiž je vázán při rozhodování o řádném opravném prostředku. To vyplývá jednoznačně již z charakteru této zásady a jejího umístění v systému trestněprávních norem. Její porušení, jako součásti zákonné úpravy procesního postupu soudu, pak logicky nelze napadat prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani prostřednictvím jiného ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel H a s c h