ECLI:CZ:NS:2002:11.TDO.529.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 529/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. září 2002 dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 10 To 483/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 184/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
V trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 184/2001 podal obviněný M. H. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Š. L. v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 10 To 483/2001. Důvody dovolání obviněný opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podstatou dovolacích námitek obviněného je tvrzení, že jeho jednání spočívající ve čtyřech skutcích uvedených v obžalobě mělo být správně kvalifikováno jen jako jeden pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. spáchaný čtyřmi dílčími útoky ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. tak, jak jej správně posoudil soud prvního stupně, a nikoliv jako opakování trestného činu krádeže, tedy vícečinný stejnorodý souběh. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však nesprávně shledalo v jeho jednání dva samostatné trestné činy, když odvolací soud časovou přetržku tří měsíců mezi druhým a třetím útokem pokládal za okolnost neslučitelnou s požadavkem ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. na „blízkou časovou souvislost“. V důsledku této vadné právní kvalifikace skutku mu pak byly uloženy dva tresty, a nikoliv trest jediný. Proto se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s tím, aby dovolací soud ve věci sám rozhodl tak, že jej uzná vinným jediným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a aby mu uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na delší zkušební dobu, popř. nepodmíněný trest odnětí svobody výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby.
K dovolání obviněného se dne 4. 9. 2002 vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se ztotožňuje s právním názorem obsaženým v rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy že předmětnou trestnou činnost obviněného je třeba kvalifikovat jako trestný čin pokračující, protože každý z útoků naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním záměrem v tom smyslu, že pachatel od počátku zamýšlí alespoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Navíc je však podle názoru státní zástupkyně součástí tohoto pokračujícího trestného činu též útok ze dne 4. 4. 2001, za který byl obviněný pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 4 T 106/2001, jenž byl obviněnému doručen dne 4. 6. 2001 a dne 13. 6. 2001 nabyl právní moci. Z toho pak dovozuje, že všech pět útoků, jichž se obviněný na majetku společnosti A., a. s., P. – S., dopustil dne 4. 4. 2001, koncem dubna 2001, počátkem května 2001, počátkem srpna 2001 a 14. 8. 2001, jsou útoky jednoho pokračujícího trestného činu. Obviněný si uvedeným způsobem opatřoval průběžně prostředky k obživě a trestnou činnost realizoval na tomtéž předmětu útoku naprosto totožným způsobem. Přetržku tří měsíců v daném případě nelze považovat za tak zásadní, aby jejím důsledkem bylo rozdělení jednání na dva trestné činy, jak učinil Krajský soud v Hradci Králové. V daném případě, přestože došlo ke spáchání trestné činnosti před 1. 1. 2002, považuje jako příznivější použití trestního zákona ve znění novely č. 265/2001 Sb., včetně možnosti případného použití §37a tr. zák., neboť pak bude jednání obviněného skládající se z pěti útoků posuzováno jako jeden trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. se škodou ve výši 15 019,70 Kč (správně patří 15 563,70 Kč) a bude mu ukládán jeden trest. Navrhla, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 10 To 483/2001, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem. Současně vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným, a uložen mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné zejména namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tudíž nejde, popřípadě, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin.
V podaném dovolání obviněný namítá, že jeho jednání mělo být hmotně právně posouzeno jako jeden trestný čin pokračující tvořený čtyřmi dílčími útoky, a nikoliv jako dva trestné činy pokračující tvořené vždy dvěma dílčími útoky. Vytýká tedy nesprávné hmotně právní posouzení skutku tak, jak to má na mysli výše citované ustanovení zákona.
Oba soudy učinily shodná skutková zjištění, podle nichž obviněný M. H. koncem měsíce dubna 2001, začátkem měsíce května 2001, začátkem měsíce srpna 2001 a dne 14. 8. 2001, v katastru obce R. n. L. v P. odcizil z potrubí horkovodu vždy hliníkové plechy z majetku A., a. s. P. – S. a způsobil tak celkem škodu ve výši 15 563,70 Kč. Pro tuto trestnou činnost mu bylo sděleno obvinění dne 23. 8. 2001.
Podanému dovolání lze přisvědčit v tom, že výše popsaná trestná činnost byla spáchána za podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení v §89 odst. 3 tr. zák. Ze skutkových zjištění učiněných oběma soudy je zřejmé, že obviněný páchal trestnou činnost proto, aby si tímto způsobem postupně a průběžně opatřoval prostředky k obživě, trestnou činnost realizoval na tomtéž předmětu útoku, na stejném místě, čtyř útoků se dopustil v průběhu zhruba čtyř měsíců, a to naprosto shodným způsobem, jímž naplňoval vždy stejnou skutkovou podstatu trestného činu (krádež podle §247 tr. zák.). Odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že se nejedná o jeden pokračující trestný čin krádeže, nýbrž o trestné činy dva s tím, že poněkud delší časová přetržka (zhruba tří měsíců) mezi v pořadí druhým a třetím útokem způsobuje, že není dána podmínka blízké časové souvislosti předpokládaná ustanovením §89 odst. 3 tr. zák. Předně je nutno konstatovat, že ani taková časová přetržka (tj. kolem tří měsíců) sama o sobě nevylučuje závěr o možnosti splnění podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. V posuzovaném případě pak existence dalších výše uvedených okolností subjektivní i objektivní povahy zcela jednoznačně svědčí o tom, že všechny čtyři posuzované útoky jsou dílčími útoky jediného pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. Proto dovolatel odvolacímu soudu zcela důvodně vytýká, že zjištěný skutkový stav byl z hlediska trestního zákona nesprávně právně posouzen jako dva trestné činy krádeže, ačkoliv se jedná o jediný pokračující trestný čin krádeže.
Ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se poukazuje na to, že obviněný dne 4. 4. 2001 v katastru obce S. v P. odcizil z potrubí horkovodu hliníkové plechy ke škodě A., a. s. P. – S., a že i toto jednání je dílčím útokem výše uvedeného pokračujícího trestného činu krádeže. Toto vyjádření ovšem přehlíží skutečnost, že pro tento skutek bylo obviněnému M. H. sděleno obvinění dne 13. 4. 2001. Teprve poté (tj. koncem měsíce dubna 2001) byl obviněným spáchán v pořadí první ze čtyř útoků trestného činu, pro něž mu bylo sděleno obvinění dne 23. 8. 2001. Ze sdělení obvinění ze dne 13. 4. 2001 je pak nutno s ohledem na ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. vyvodit závěr, že útoky spáchané po tomto úkonu jsou novým skutkem. Nejedná se tedy o jediný skutek pokračujícího trestného činu spáchaného celkem pěti útoky.
Soudem prvního stupně byl obviněnému M. H. v projednávané věci za jediný trestný čin krádeže uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou, a to za situace, kdy byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody od šesti měsíců do tří let (§247 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001). Odvolací soud, který věc projednal na podkladě odvolání obviněného, učinil nesprávný závěr o posouzení jednání obviněného jako dvou trestných činů krádeže, avšak jen podle odst. 1 písm. a), e) ustanovení §247 tr. zák (s ohledem na novelu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002). Uložil pak obviněnému dva nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a pěti měsíců (celkem tedy v trvání dvanácti měsíců) s výkonem ve věznici s dozorem, přičemž první z nich navíc ukládal jako trest souhrnný (a to nesprávně s ohledem na zjištění, že se jednalo o jediný skutek, k jehož dokonání došlo až dne 14. 8. 2001) za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 4 T 106/2001, který byl obviněnému doručen dne 4. 6. 2001 a dne 13. 6. 2001 nabyl právní moci. I když odvolací soud pochybil při právním posouzení věci, a to z důvodů výše již podrobně rozvedených a v tomto směru je dovolání důvodné, tak ovšem na druhé straně je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného v tom smyslu, že by náprava zjištěného pochybení odvolacího soudu v otázce právní kvalifikace skutku mohla vést případně též ke zlepšení jeho postavení z hlediska druhu či výše trestu. Přitom řešení otázky pokračování trestného činu či jeho opakování s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem posuzované věci, není po právní stránce zásadního významu, neboť je dostatečně předvídatelným a konstantním způsobem judikováno v soudní praxi.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. z důvodu uvedeného v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, když je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce zásadní význam, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2002
Předseda senátu :
JUDr. Antonín Draštík