ECLI:CZ:NS:2002:11.TZ.130.2001.1
sp. zn. 11 Tz 130/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. března 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Karla Hasche stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. C., proti usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto-122/52, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto 122/52, a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §166 odst. 1 písm. b), §197 písm. a) a §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. v neprospěch obviněného J. C.
Usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto122/52, a rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt6/52, se zrušují . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. listopadu 1991, sp. zn. 2 Rtv 107/1991, a rozsudek téhož soudu sp. zn. 2 Rtv 107/91 ze dne 6. února 1992.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu se trestní stíhání obviněného J. C. pro skutek spočívající v tom, že poté, co byl odsouzen právoplatným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. prosince 1951, sp. zn. Vt-400/51-B, pro vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona, k trestu odnětí svobody na šest měsíců, po odpykání tohoto trestu a návratu k vojenskému útvaru v R., dne 8. května 1952 opět odmítl obléct si stejnokroj a vykonávat jakoukoli práci ve prospěch lidově-demokratické armády s odvoláním na své náboženské přesvědčení, neboť víra, kterou jako svědek Jehovův vyznává, službu v armádě nedovoluje, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona, z a s t a v u j e.
Odůvodnění:
Stížností pro porušení zákona, podanou ve prospěch obviněného J. C., navrhl ministr spravedlnosti zrušení usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto-122/52, rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt-6/52, a všech na ně navazujících rozhodnutí, zejména usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. prosince 1991, sp. zn. 2 Rtv 107/91 a rozsudku téhož soudu ze dne 6. února 1992, sp. zn. 2 Rtv 107/91. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadených rozhodnutí postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu, tedy sám ve věci rozhodl.
Z obsahu zachovalé části spisu Nižšího vojenského soudu v Brně, sp. zn. Vt-6/52, Vojenského obvodového soudu v Brně, sp. zn. 2 Rtv 107/91, rozsudku Vojenského obvodového soudu v Bratislavě ze dne 30. března 1994, sp. zn. 4 Rtv 34/92, a sdělení Vojenského historického ústavu, Vojenského historického archivu v Trnavě ze dne 12. září 2000, č. j. VHA-3595, jež byly Nejvyššímu soudu předloženy ministrem spravedlnosti spolu se stížností pro porušení zákona, bylo ve věci zjištěno následující:
Obviněný J. C. nastoupil vojenskou základní službu dne 1. listopadu 1951, s odvoláním na své náboženské přesvědčení ji však odmítl vykonávat. Pro uvedené byl odsouzen právoplatným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. prosince 1951, sp. zn. Vt-400/51-B, podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona, pro vyhýbání se služební povinnosti, k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Po odpykání tohoto trestu a návratu k vojenskému útvaru v R. dne 8. května 1952 opět „odmítl vykonávat vojenskou základní službu, obléct si vojenský stejnokroj a vykonávat jakoukoli práci ve prospěch lidově-demokratické armády“ s odvoláním na své náboženské přesvědčení, neboť víra, kterou jako svědek Jehovův vyznává, službu v armádě nedovoluje, pročež byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt6/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto-122/52, uznán vinným ze spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let.
V řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 28. listopadu 1991, sp. zn. 2 Rtv 107/91, rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt-6-52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto-122/52, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci zrušil ve výroku o trestu. Usnesením ze dne 19. prosince 1991, sp. zn. 2 Rtv 107/91, tentýž soud trestní stíhání obviněného pro trestný čin podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona, podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. května 1960 zastavil. Poté, co obviněný učinil prohlášení, že trvá na projednání věci, Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 6. února 1992, sp. zn. 2 Rtv 107/91, v němž při nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt-6/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto122/52, z důvodů dle §227 tr. řádu za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona, obviněnému trest neuložil.
Vojenský obvodový soud v Bratislavě v řízení dle §15 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. rozsudkem ze dne 30. března 1994, sp. zn. 4 Rtv 34/92, při nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. prosince 1951, sp. zn. Vt 400/51-B, upustil od potrestání.
Ve stížnosti pro porušení zákona proti usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto-122/52, ministr spravedlnosti uvádí, že již z popisu skutku, kterým byl obviněný rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt-6/52, uznán vinným, je patrno, že bylo přihlíženo k odsouzení Nižším vojenským soudem v Bratislavě ze dne 14. prosince 1951, sp. zn. Vt 400/51-B, pro stejný trestný čin, tedy vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona. V obou trestních věcech se přitom obviněný hájil stejně, a to poukazem na své náboženské přesvědčení, jež službu v jakékoli armádě zakazuje. Z uvedeného vyplývá, že byl od počátku rozhodnut vyhnout se vojenské službě trvale, na svém rozhodnutí setrval i přes trestní represi, která mu hrozila a které se podrobil.
Za uvedené situace dle názoru ministra spravedlnosti, a to i s ohledem na opakovaně vyslovený názor v nálezech Ústavního soudu k otázce totožnosti skutku v obdobných případech, je třeba pohlížet na jednání obviněného dne 8. května 1952 ve vztahu k nástupu vojenské služby jako na jeden skutek, pro který byl již odsouzen uvedeným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. prosince 1951. Další rozhodnutí považuje proto stěžovatel za porušení zásady ne bis in idem, která byla zakotvena i v tehdy platném tr. řádu, dle názoru ministra v §6 písm. f) zák. č. 87/1950 Sb. Na existenci předchozího odsouzení obviněného pro týž skutek Nižším vojenským soudem v Bratislavě ze dne 14. prosince 1951, sp. zn. Vt 400/51-B, přitom dle jeho přesvědčení nemůže nic změnit skutečnost, že Vojenský obvodový soud v Bratislavě v řízení dle §15 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. rozsudkem ze dne 30. března 1994, sp. zn. 4 Rtv 34/92, při nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. prosince 1951, sp. zn. Vt 400/51-B, upustil od potrestání.
Porušení principu ne bis in idem se pak dle stěžovatele promítlo rovněž do porušení zásady revizní dle názoru ministra spravedlnosti upravené v §281 a 283 zák. č. 87/1950 Sb., tr. řádu, dále v porušení zásady vyhledávací (§2 odst. 7 zák. č. 87/1950 Sb., tr. řádu).
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti dospěl k závěru, dle něhož přesto, že v předmětné trestní věci proběhlo u Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 2 Rtv 107/91 rehabilitační řízení, nebyla v jeho rámci daná pochybení napravena. Pro uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto-122/52, byl v neprospěch obviněného J. C. porušen zákon v ustanovení §281, §283 a §6 písm. f) zák. č. 87/1950 Sb., a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 7 zák. č. 87/1950 Sb., tr. řádu, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu citované usnesení a také rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt-6/52, a všechna na ně navazující rozhodnutí, zejména usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. prosince 1991, sp. zn. 2 Rtv 107/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 6. února 1992, sp. zn. 2 Rtv 107/91, zrušil. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadených rozhodnutí postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu, tedy sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a zjistil, že zákon v neprospěch obviněného J. C. porušen byl. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona, se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Za uvedené jednání bylo možné pachateli uložit trest odnětí svobody až na pět let.
Ze skutkových zjištění, provedených vojenskými soudy, jakož i z odůvodnění rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt-6/52, je zřejmé, že nalézací soud v předmětné věci přihlížel k odsouzení obviněného Nižším vojenským soudem v Bratislavě ze dne 14. prosince 1951, sp. zn. Vt 400/51-B, pro stejný trestný čin, tedy vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona. Obviněný J. C., jak plyne z jeho obhajoby v obou trestních věcech, dal již od počátku zřetelně najevo svůj úmysl trvale se vyhnout vojenské službě, a to poukazem na své náboženské přesvědčení, jež službu v jakékoli armádě zakazuje. V daném případě tudíž nebylo pochybností o trvalém úmyslu obviněného neabsolvovat vojenskou základní službu s ohledem na jeho náboženské přesvědčení.
Trestní řád účinný v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, tj. dne 19. června 1952, jakož i Vyššího vojenského soudu v Trenčíně dne 24. července 1952 sice výslovně překážku věci rozsouzené, tj. zásadu ne bis in idem, nezakotvoval, jak se mylně domnívá ministr spravedlnosti, přesto však lze z jeho ustanovení dovodit, že odsouzení pro týž skutek takovou překážku představovalo. Nejedná se však o ustanovení, na které ve své stížnosti pro porušení zákona poukazuje ministr spravedlnosti. Ustanovení §6 písm. f) totiž v trestním řádu z roku 1950 vůbec neexistovalo, obdobně jako ustanovení §2 odst. 7 a ustanovení §281 a §283 tr. řádu (zák. č. 87/1950 Sb., účinný v době rozhodování) upravovala výkon nápravného opatření, resp. výkon trestu propadnutí jmění, takže projednávaného případu se vůbec nedotýkají. Zřejmě při zpracovávání stížnosti pro porušení zákona došlo k záměně procesních předpisů, které měly být účinné v době vydávání napadeného rozhodnutí a stěžovatel vycházel z trestního řádu přijatého zákonem č. 64/1956 Sb., tj. z procesního předpisu, který v době rozhodování této věci Vyšším vojenským soudem v Trenčíně vůbec neexistoval.
Jak je však již výše konstatováno, i když překážka věci rozsouzené nebyla výslovně upravena v zákoně č. 87/1950 Sb., v době rozhodné pro posouzení věci, přesto z jednotlivých ustanovení zákona plyne, že orgány činné v trestním řízení měly k faktu odsouzení pro týž skutek přihlížet a taková okolnost byla překážkou, která bránila stíhání a nezbytně měla vést k zastavení řízení. To plyne např. z ustanovení §166 odst. 1 písm. b) zák. č. 87/1950 Sb., podle něhož soud zastaví trestní stíhání, nelze-li obviněného stíhat zejména proto, že prezident republiky nařídil, aby se v trestním řízení nepokračovalo, v návaznosti na ustanovení §220 odst. 1 téhož zákona, podle něhož skončilo-li trestní stíhání pravomocným rozsudkem nebo usnesením soudu o zastavení, lze v trestním stíhání pro týž skutek pokračovat nebo jej znovu zahájit jen tehdy, bylo-li trestní stíhání obnoveno. Pro předsoudní stadium trestního řízení obsahovalo obdobnou úpravu ustanovení §89 odst. 1 písm. f) a pro odvolací řízení §181 odst. 1 písm. a) a v návaznosti na něj rovněž ustanovení §197 písm. a) citovaného zákona. Z formulací použitých v těchto ustanoveních (…zastaví trestní stíhání,…zejména proto…) a z úpravy podmínek obnovy řízení, jak je výše citována, jednoznačně plyne, že soudy v řízení byly povinny řídit se též zásadou ne bis in idem a překážka věci rozsouzené byla důvodem pro zastavení trestního stíhání (jen na margo lze podotknout, že k výslovnému zakotvení této překážky jako důvodu pro zastavení trestního stíhání došlo až zákonem č. 67/1952 Sb. ze dne 30. října 1952 – tedy po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu – s účinností od 1. 1. 1953).
Skutečnost, že se v daném případě jedná o týž skutek, vyplývá z právního názoru Ústavního soudu, který byl vyjádřen v jeho nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 81/95. Ústavní soud v něm konstatoval, že úmysl pachatele vyhnout se vojenské službě trvale je nepřijatelné vykládat tak, že jde vlastně o dočasnost či krátkodobost. V případě pachatele, který při dalším předvolání setrvává na své dříve projevené vůli službu nenastoupit, jde o stejné jednání i stejný následek, tedy totožný a nikoli nový skutek. Tato totožnost nemůže být narušena okolnostmi, které skutek individualizují, např. povolání k výkonu vojenské služby v jiné době nebo do jiného místa.
Dle Nejvyššího soudu uvedený právní názor Ústavního soudu plně dopadá i na rozhodovanou věc. Tím, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt-6/52, potvrzeným usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. července 1952, sp. zn. Vto-122/52, obviněného J. C. uznal vinným ze spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., tr. zákona, porušil zákon v ustanovení §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., které jako základní úkol soudu definuje povinnost spravedlivě rozhodovat o trestných činech a v ustanovení §166 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, z něhož plyne povinnost trestní stíhání v případě, že obviněný byl již pro týž skutek pravomocně odsouzen, zastavit. Pokud odvolací soud toto pochybení nenapravil, porušil zákon rovněž v ustanovení §197 písm. a) citovaného zákona.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud poté, co v naznačených směrech vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného, napadené usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně sp. zn. Vto-122/1952, ze dne 24. července 1952, jakož i rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. června 1952, sp. zn. Vt 6/52, zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Brně z rehabilitačního řízení, výslovně citovaná ve výroku tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že tímto postupem byla věc uvedena do stadia po podání obžaloby, jednání, pro které byla obžaloba podána je trestné i podle t. č. účinného trestního zákona (§280 odst. 2) a ze spisového materiálu, který má Nejvyšší soud k dispozici plyne, že pro stejný skutek již byl obviněný pravomocně odsouzen, rozhodl Nejvyšší soud podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu tak, že trestní stíhání obviněného J. C. pro skutek, jak je vymezen ve výroku tohoto rozsudku, zastavil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1 tr. řádu).
V Brně dne 22. března 2002
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman