ECLI:CZ:NS:2002:11.TZ.231.2001.1
sp. zn. 11 Tz 231/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Karla Hasche stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1999 sp. zn. 9 To 197/1999, ve prospěch obviněného R. R., a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1999 sp. zn. 9 To 197/1999 a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. d) a §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, jež tomuto rozsudku předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §9 odst. 1 tr. ř. a v §87 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného R. R.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1999, sp. zn. 9 To 197/1999, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 1 T 435/97 se zrušují. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 1 T 435/97, byl R. R. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §202 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Současně byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným způsobenou škodu.
Těchto trestných činů se podle rozsudku dopustil tím, že dne 11. 6. 1997 kolem 21.20 hod. v B. n. J., okres M. B., na hlavním nádraží ČD v nádražní restauraci společně s M. C., R. F., M. K. a dalšími nezjištěnými osobami ničil zařízení restaurace, přičemž házel půllitry, popelníky a židlemi, převracel stoly a v důsledku toho došlo k poškození židlí, stolů, obrazu, hifi-soupravy zn. PANASONIC, malby, regálů, stojánků,chladící vitríny, výčepního zařízení a nádobí, po opuštění restaurace pak plechovými tabulemi rozbil okno čekárny Českých drah a poškodil dveře, přičemž došlo ke škodě v celkové výši 20 786 Kč.
Na základě odvolání jednal ve věci Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 21. 5. 1999 pod sp. zn. 9 To 197/99 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině, trestu odnětí svobody a náhradě škody znovu rozhodl tak, že se obviněný zařazuje podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců do věznice s dozorem.
Ministr spravedlnosti podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze stížnost pro porušení zákona. Uvedl v ní, že Krajský soud v Praze citovaným rozsudkem porušil zákon v neprospěch obviněného a to v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 písm. d/, odst. 2 tr. ř., §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím, rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 1 T 435/97, byl porušen zákon též v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §9 odst. 1 tr. ř. a §87 odst. 1 tr. zák.
Konstatoval, že řízení u soudu prvního stupně bylo provedeno v souladu se zákonem, přičemž právo obviněného R. R. na obhajobu bylo respektováno. I důkazní řízení bylo provedeno v dostatečném rozsahu pro posouzení otázky viny. Jednání obviněného bylo nalézacím soudem správně kvalifikováno, přičemž uvedený soud správně zaznamenal, že trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil předtím, než bylo vyhlášeno rozhodnutí presidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 s tím, že i otázkou aplikace tohoto rozhodnutí se bylo nezbytné zabývat.
Ministr spravedlnosti se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že k předchozím odsouzením obviněného nelze přihlížet, vyjma posledního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3T 30/94 ze dne 31. 3. 1995, na jehož základě byl obviněný mladistvý R. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 557 /1991 Sb., spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b) tr. zák., spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému i souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deset a půl měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolání, které mladistvý obviněný proti tomuto rozsudku podal, vzal zpět. Výkon trestu odnětí svobody nebyl nařízen, neboť byl vykonán výkonem vazby v předchozí trestní věci /10 měsíců a 19 dnů – od 12. 5. 1994 do 30. 3. 1995/. Otázka, zda se k tomuto rozhodnutí má přihlížet, nebo má býti považováno za zahlazené byla soudem prvního stupně řešena jako tzv. předběžná otázka.
Ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že soud prvního stupně předběžnou otázku o tom, zda rozhodnutí příslušného soudu o zahlazení odsouzení obviněného mladistvého bylo negativní, učinil na základě neúplného důkazního řízení, neboť neprovedl žádné důkazy o tom, jaké bylo chování obviněného mladistvého ve výkonu vazby, ani jaké poznatky byly k jeho osobě a chování v době propuštění z výkonu vazby. Přesto učinil závěr, že jeho předchozí odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 3 T 30/94 nelze považovat za zahlazené ve smyslu ust. §87 odst. 1 tr. zák. Dle názoru ministra spravedlnosti je nesprávná i úvaha nalézacího soudu, když své závěry o nezahlazení odsouzení obviněného mladistvého, o kterém mělo být rozhodováno v říjnu 1995, odůvodnil poukazem na trestnou činnost obviněného, které se dopustil dva roky po rozhodném období.
Odvolací soud bez dalších důkazů akceptoval skutkové a právní závěry soudu nalézacího s tím, že poslední odsouzení obviněného R. R. nelze považovat za zahlazené a proto nelze rozhodnutí presidenta republiky o amnestii v daném případě aplikovat.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl v neprospěch obviněného R. R. porušen, a to v podstatě z těch důvodů, které jsou ve stížnosti pro porušení zákona uvedeny.
K tomuto závěru došel Nejvyšší soud na základě následujících skutečností :
Podle §87 odst. 1 tr. zák. o tom, zda se odsouzení obviněného mladistvého zahlazuje, rozhodne soud, přihlížeje k chování mladistvého ve výkonu trestu odnětí svobody, po výkonu tohoto trestu. O zahlazení odsouzení mladistvého rozhodne soud, který rozhodoval ve věci v prvním stupni i bez návrhu či žádosti. Soud prvního stupně posoudil tuto předběžnou otázku bez úplného důkazního řízení, tedy provedl neúplné důkazní řízení týkající se chování obviněného mladistvého ve výkonu vazby a v době po propuštění na svobodu, přičemž si neujasnil, jaké období v chování obviněného je pro posouzení této otázky rozhodné. Ze spisu je zřejmé, že důkaz nebyl proveden ani zprávami z místa bydliště nebo orgánu péče o dítě. Ve spise jsou pouze poznatky týkající se chování obviněného před vzetím do vazby.
Skutečnost, že poslední odsouzení obviněného nelze považovat za zahlazené akceptoval bez provedení dalších důkazů i odvolací soud a tudíž porušil zákon v neprospěch obviněného podle §254 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. ve znění platném a účinném v době rozhodování odvolacího soudu. Nerespektoval tedy tzv. revizní princip, který v době rozhodování odvolacího soudu byl chápán podstatně šířeji než dle úpravy platné v současné době a podle kterého bylo povinností odvolacího soudu přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo, přičemž byl povinen přihlížet i k vadám, které odvoláním vytýkány nebyly. V důsledku tohoto nesprávného postupu nesprávně aplikoval ustanovení §87 odst. 1 tr. zák., k jehož porušení tím vlastně došlo. Porušení tohoto ustanovení zákona se vlastně odvíjí od nedostatečných skutkových zjištění k otázce aplikace §87 odst. 1 tr. zák. již soudem prvního stupně. Protože v tomto směru nebyl správně zjištěn skutkový stav v rozsudku, jenž byl napaden odvoláním, nemohl odvolací soud postupovat podle §259 odst. 3 tr. ř. a rozhodovat ve věci sám. Současně Nejvyšší soud shledává, že nalézací soud předběžnou otázku týkající se zahlazení odsouzení obviněného posoudil v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §9 odst. 1 tr. ř. a §87 odst. 1 tr. zák.
Okolnost, že poslední odsouzení obviněného mladistvého R. R. nebylo zahlazené, byla shledána přitěžující a tato skutečnost ovlivnila výrok o vině i trestu. Je totiž evidentní, že kdyby odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 30/94 bylo třeba po vyřešení předběžné otázky považovat za zahlazené, přicházela by v úvahu aplikace již vzpomínané amnestie.
Z výše uvedených důvodů tedy vyslovil Nejvyšší soud názor, že podle §268 odst. 2 tr. ř. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1999, sp. zn. 9 To 197/99, porušen zákon v neprospěch obviněného a to v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. , §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 1 T 435/97 rovněž v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. a §87 odst. 1 tr. zák.. Podle §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud tak, že napadené rozsudky zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jelikož ve věci nebyly dány podmínky podle §271 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 27. září 2002
Předseda senátu :
JUDr.Stanislav Rizman