ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1024.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1024/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného V. S., zastoupeného advokátem, proti povinnému V. R., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí a zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. E 3124/98, o dovolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. dubna 2001, č. j. E 3124/98-24, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2001, č. j. 19 Co 443/2001-43, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. dubna 2001, č. j. E 3124/98-24, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2001, č. j. 19 Co 443/2001-43, se odmítá.
III. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 27. dubna 2001, č.j. E 3124/98-24, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v Trutnově z 24. července 1998, č. j. Ro 921/98-8) prodejem nemovitostí a zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 86.000,- Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši 8.890,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 6.690,- Kč; o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Pravomocná rozhodnutí soudů obou stupňů napadl povinný, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, jímž s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu namítá, že řízení před soudy obou stupňů trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady spatřuje v tom, že okresní soud sice dospěl k závěru, že „výše vymáhané pohledávky … včetně výše pohledávek, pro něž na nemovitostech váznou zástavní práva, je přiměřená předpokládané tržní ceně nemovitostí“, že si však předpokládanou tržní cenu nemovitostí neověřil. Podle dovolatelova názoru měl soud prvního stupně „provést další skutková zjištění, která by hledisko vhodnosti či nevhodnosti zvoleného způsobu výkonu rozhodnutí, případně rozsah tímto výkonem rozhodnutí dotčených nemovitostí přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem odůvodňovala.“ Nestalo-li se tak, zůstalo podle něj řízení před soudem prvního stupně neúplné. Odvolací soud přitom závěr soudu prvního stupně převzal bez dalšího jako správný, takže i odůvodnění jeho rozhodnutí zůstává „na úrovni ničím nepodloženého tvrzení či nepodložené úvahy.“ Konečně podle dovolatele tím, že rozhodnutí okresního ani krajského soudu (ač se exekuce týká věcí spadajících do společného jmění povinného a jeho manželky) jeho manželce „nepřiznává postavení účastníka řízení“, došlo k porušení jejích procesních práv.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Protože soud prvního stupně ve věci rozhodl po 1.1.2001, správně odvolací soud aplikoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., a se zřetelem k bodu 17., hlavy první, části dvanácté tohoto zákona, rozhodoval podle tohoto předpisu i Nejvyšší soud o dovolání povinného (dále jen „o.s.ř“).
Jestliže dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Dovolání – v části směřující proti usnesení odvolacího soudu – není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Tak tomu však v souzené věci není. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nemohou). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatel důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. neuplatnil (viz. jeho výtka, že si „soud předpokládanou tržní cenu nemovitostí neověřil“, že „měl provést další skutková zjištění“ a že řízení „zůstalo neúplné“). Protože výhrady proti skutkovým zjištěním, uplatnitelné prostřednictvím dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř., zohlednit v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze, a protože k případným vadám vyjmenovaným v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. (tedy i k „jiným“ vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolací soud přihlíží jen je-li dovolání přípustné (tj. v souzené věci pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, který však naplněn není), nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání odmítnout (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Namítá-li povinný v závěru dovolání „porušení procesních práv jeho manželky“, jednak v této části není k dovolání subjektivně legitimován, jednak (ať již by mělo jít o další tzv. jinou vadu řízení dle §241a odst. 2 písm. a/ či o odnětí možnosti jednat nesprávným postupem soudu podle §229 odst. 3 o.s.ř.) vždy by se jednalo opět o vady, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, že by dovolání bylo (jinak) přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a konečně tato námitka ani nemá oporu ve spise, jelikož manželce povinného bylo doručeno jak usnesení soudu prvního stupně (proti němuž odvolání nepodala), tak usnesení soudu odvolacího, jež dovoláním rovněž nenapadla, v tomto směru je tedy postup soudu v souladu s ustálenou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 9. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1446/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod poř. č. 113). Jednání přitom nebylo nutno nařizovat s ohledem na ustanovení §253 odst. 1 o.s.ř. (jde-li o řízení před soudem prvního stupně) a na ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. (pokud jde o řízení odvolací).
Povinný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže oprávněnému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Bylo-li dovolací řízení zahájeno - podáním dovolání u okresního soudu – 11. ledna 2002 (obálka na č. l. 57 versa), určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné dnem 1. ledna 2001 (ustanovení §21 vyhlášky).
Náklady oprávněného v dovolacím řízení spočívají (při ceně předmětu řízení 86.000,- Kč) v částce 2.175,- Kč představující 50 % sazbu odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání ve věci výkonu rozhodnutí (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., sníženou o 50 % podle §14 odst. 1, §15 vyhlášky) - sníženou dále o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu