ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1092.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1092/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné K. b., a. s., proti povinnému V. k. z., veřejné obchodní společnosti, prodejem nemovitostí, pro 1.088.938,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 E 30/97, o dovolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1999, č. j. 15 E 30/97-192, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2001, č. j. 25 Co 826/99-208, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1999, č. j. 15 E 30/97-192, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2001, č. j. 25 Co 826/99-208, se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí; o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Pravomocná rozhodnutí soudů obou stupňů napadl povinný, za nějž jednal člen statutárního orgánu vybavený právnickým vzděláním, podáním označeným jako dovolání (podání doručené soudu 23. listopadu 2001 směřuje výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního stupně), jímž namítá, že „řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ a že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.“
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 15. října 1999), je Nejvyšší soud povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Jestliže dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Dovolání - v části směřující proti usnesení odvolacího soudu – je nepřípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady  k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).
Pokud jde o dovolatelovu námitku existence vad řízení podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., ta je bezcenná, jelikož taková vada přípustnost dovolání založit nemůže.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 věty první (per analogiam) §243b odst. 4, věty první, a §224 odst. 1 o. s. ř. Oprávněné, jež by měla právo na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2002
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu