ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.134.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 134/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně České obce sokolské se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Újezd č. 450, zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalovaným 1) Tělovýchovné jednotě B. O. O., 2) Českému svazu tělesné výchovy se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, a 3) Sportovnímu klubu R. M., zastoupených advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 199/92, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.6.2000, č.j. 42 Co 378/2000 - 96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně o žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1190 Sb. a č. 232/1991 Sb. rozhodl tak, že první žalované uložil povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k nemovitostem specifikovaným ve výroku, a tutéž žalobu proti druhému a třetímu žalovanému zamítl. Co do otázky pasivní legitimace ve sporu účastníků pokládal za rozhodné, že první žalovaná se stala právním nástupcem subjektu (TJ B. s. O. – M.), v jehož prospěch byly žalované nemovitosti k datu 1.6.1990 zapsány v katastru nemovitostí; třetí žalovaný, jenž k 31.12.1992 vznikl jejím „rozdělením“ a jemuž na základě „delimitačního protokolu“ svědčí vlastnictví podle zápisu v katastru nemovitostí pozdějšího, pasivně legitimován není, neboť (mimo jiné) dotčené nemovitosti na něj byly převedeny neplatně.
Odvolací soud o uvedené žalobě rozhodl tak, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému potvrdil, žalobu proti první žalované zamítl a třetího žalovaného zavázal uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k žalovaným nemovitostem, s výjimkou parcely č. 668 (v tomto rozsahu rozsudek proti třetímu žalovanému potvrdil). Otázku pasivní legitimace odvolací soud posoudil odlišně; dospěl k závěru, že při „rozdělení“ TJ B. O. O. došlo toliko k přechodu (a nikoli převodu) žalovaných nemovitostí na třetího žalovaného, jenž se ostatně sám označuje za právního nástupce původního vlastníka. Žalobu ve vztahu k parcele č. 668 zamítl odvolací soud proto, že restituční nárok nebyl řádně uplatněn.
Třetí žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, směřujícím proti výroku, jímž bylo žalobě proti němu vyhověno, namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Uvedl, že „považuje za vyloučené“, aby mu byla uložena povinnost uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv, jestliže se stal účastníkem řízení až potom, co zákonem stanovená lhůta pro restituční žalobu (do 31.7.1992) uplynula; vstoupil-li totiž do řízení postupem dle §92 odst. 1 o.s.ř., pak vůči němu nastaly hmotně právní účinky zahájení řízení až dnem 10.2.1997, kdy soudu došel příslušný návrh žalobkyně (ve skutečnosti mělo podle dovolatele jít o procesní nástupnictví, a postup dle §92 odst. 1 o.s.ř. možný nebyl). Za sporné dovolatel pokládá též určení subjektu pasivně legitimovaného a z „procesní obezřetnosti“ napadá správnost posouzení této otázky, jež podal odvolací soud; „nelze vyloučit“, uvedl dovolatel, konstrukci směřující k závěru, že jeho pasivní legitimace dána není, neboť právní subjektivita TJ B. O. O., vzniklého dne 1.7.1991 sloučením s TJ B. s. O. – M., nebyla ani vznikem třetího žalovaného ke dni 20.11.1992 narušena, a změna v osobě vlastníka pak měla být realizována převodem, jemuž by blokační ustanovení §2a restitučního zákona bránilo. Konečně dovolatel namítl, že napadený rozsudek je nevykonatelný, neboť neobsahuje výrok nahrazující prohlášení vůle, tj. text dohody o navrácení majetkových práv.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2000 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel v dovolání obsahově vymezil.
Vzhledem k tomu bylo třeba především se zabývat posouzením, zda dovolatel vskutku vystihl dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., pod nějž lze obsahově podřadit námitku, že rozsudek neobsahující úplné znění dohody o navrácení majetkových práv, je nevykonatelný.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 959/2000, konstatoval, že i uložení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení určitých majetkových práv nebo dohodu o vydání určitých věcí, aniž by smluvní projev, jenž má být rozhodnutím nahrazen, jím byl v dalších podrobnostech zachycen, vystihuje možnou podobu pozitivního rozhodnutí o restitučních nárocích podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Důsledně tomu je zjevné, že odvolací řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. netrpí.
Dovolatel ve svém dovolání rovněž namítl, že mu restituční povinnost nelze ukládat již proto, že se stal účastníkem řízení potom, co již marně uplynula lhůta stanovená pro soudní uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 173/1990 Sb., a z „procesní opatrnosti“ označil za „sporné“ i posouzení své pasivní věcné legitimace, tj. závěr, že je osobou z tohoto nároku povinnou.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (že právní posouzení věci je nesprávné) však za uplatněný mít nelze, jestliže správnost výkladu podmínek pasivní věcné legitimace třetího žalovaného, který podal odvolací soud, ve skutečnosti dovolatel nikterak nezpochybnil. Toliko kategorie správnosti nebo nesprávnosti jsou v dovolacím řízení relevantní (srov. §243b odst. 1 o.s.ř.), a v důsledku toho pouhé vyjádření, že posouzení určité otázky je „sporné“ a že „nelze vyloučit“ opak, je oproti tomu - z hlediska určení dovolacího důvodu - bezcenné. Taková úvaha nepředstavuje způsobilé odůvodnění dovolání, jež má na mysli ustanovení §241 odst. 3 o.s.ř., a vzhledem k němu se proto dovolací přezkum nezakládá.
Výtku, že dovolatele nebylo možno zavázat k povinnosti uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k určeným nemovitostem proto, že proti němu bylo řízení zahájeno „až v roce 1997“, lze ve světle uvedeného závěru považovat za nepřípadnou již v rovině její vlastní argumentace. Nezpochybnil-li dovolatel účinně závěr odvolacího soudu, že je ve vztahu k sporným nemovitostem právním nástupcem (na základě „přechodu“ práva „rozdělením“) včas žalované povinné osoby (a tedy tím, kdo přijímá i předtím založený stav řízení, ustavený k jeho předchůdci), je bezvýznamná námitka, že procesním postupem podle §92 o.s.ř. se mohl stát účastníkem řízení až později. Její relevance je totiž závislá na správnosti předpokladu, že obstojí kritika právního posouzení otázky pasivní věcné legitimace (resp. jeho právního nástupnictví ve vztahu k původní povinné osobě), a ten, jak již bylo řečeno, se nenaplnil.
Správnost závěru, že je povinnou osobou, k němuž dospěl odvolací soud, se tedy dovolateli v mezích jeho dovoláním založeného přezkumu zpochybnit nepodařilo a rozsudek odvolacího soudu je tedy správný, v důsledku čehož Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Je však třeba zdůraznit, že k otázce, zda „rozdělení“ občanského sdružení může založit stav právního nástupnictví s účinky, jež dovodil odvolací soud, se Nejvyšší soud tímto výsledkem dovolacího řízení nevyslovuje.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu