ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1370.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1370/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. v. a k. P., státního podniku „v likvidaci“, proti povinnému P. R., pro 6.137, 50 Kč s příslušenstvím přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 3629/99, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2000, č.j. 51 Co 391/2000-12, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 24. 2. 2000, č.j. 13 E 3629/99-5, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (na podkladě platebního rozkazu Okresního soudu Praha - západ ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 3 C 126/98) nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 6.137, 50 Kč s 18 % úroky od 18. 3. 1995 do zaplacení, nákladů předcházejícího (nalézacího) řízení ve výši 2.700,- Kč a nákladů exekuce ve výši 1.650,- Kč výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u K. b., a. s., jíž přikázal, aby po doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zablokovala peněžní prostředky na účtu povinného do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství a po právní moci usnesení pohledávku s příslušenstvím odepsala z účtu povinného a připsala ji na účet oprávněného. Podle odvolacího soudu jsou předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), zejména podmínka vykonatelnosti podkladového rozhodnutí (exekučního titulu), splněny. Z obsahu přílohového spisu Okresního soudu Praha - západ, a to z doručenky zásilky (R 49858), jíž byl platební rozkaz zasílán povinnému na adresu „nákupní středisko, 254 01 Jílové,“ a ze sdělení pošty J. u P. z 30. 4. 1998, zjistil, že platební rozkaz byl povinnému ve smyslu §173 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), řádně doručen dne 3. 4. 1998 do vlastních rukou, takže (marným) uplynutím lhůty k podání odporu nabyl právní moci a vykonatelnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Odnětí možnosti jednat před soudem dovolatel spatřuje v postupu Okresního soudu Praha - západ při doručování jím vydaného exekučního titulu; tím, že soud platební rozkaz povinnému nedoručil, znemožnil mu před soudem jednat „a účinně se hájit,“ tedy podat proti němu včas odpor. K průkazu toho, že mu platební rozkaz doručen nebyl, navrhl „provedení grafologické zkoušky podpisu na doručence.“ V rámci důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že v řízení, jehož výsledkem bylo vydání platebního rozkazu, nebyl pasivně věcně legitimován (žalobou uplatněný nárok se totiž týkal jiného subjektu). Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V písemném vyjádření oprávněný namítá nepřípustnost dovolání s tím, že řízení o výkon rozhodnutí tvrzenou vadou netrpí; námitky dovolatele proti vlastnímu exekučnímu titulu, popř. postupu soudu v nalézacím řízení, pak - podle názoru oprávněného - nemohou být úspěšné.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř.
O žádný z případů zmíněných v ustanovení §238a o. s. ř. nejde (a dovolatel se jich ani nedovolává). Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod jeho písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Podle ustanovení §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí jeho přípustnost nevyslovil (odstavec 1/), a povinný před vydáním usnesení odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil (odstavec 2/).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným a k nimž dovolací soud - je-li dovolání podáno včas a k tomu oprávněným subjektem - přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože zmatečnostní vady vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/ až e/ a g/ o. s. ř. nejsou v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání určující, zda je řízení postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětí možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu citovaného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se tento postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod č. 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod č. 49).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nesprávně zaměňuje vady exekučního řízení s vadami řízení nalézacího, z něhož vzešel exekuční titul. Okolnost, že vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. bylo případně postiženo soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí (zde platebního rozkazu), nezakládá vadu řízení o výkon takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123). Případné pochybení soudu při hodnocení otázky, zda se platební rozkaz stal vykonatelným, je omylem v právním posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí, nikoli vadou, kterou by povinnému byla odnímána možnost jednat před exekučním soudem, což ostatně dovolatel ve vztahu k řízení exekučnímu ani netvrdí. Má-li však za to, že platební rozkaz mu Okresní soud Praha - západ účinně nedoručil, může proti němu podat odpor, čímž uvedenou otázku postaví najisto (srov. §172 a násl. o. s. ř.).
Protože odvolací soud závěr o vykonatelnosti platebního rozkazu (včetně zjištění o jeho řádném doručení povinnému) učinil pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, aniž prováděl šetření, které předpokládá přítomnost účastníků řízení a možnost vyjádřit se k jeho výsledkům (důkazní návrhy zpochybňující doručení exekučního titulu mohl povinný vznést již v odvolání), nic mu nebránilo, aby o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně rozhodl podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., tj. bez nařízení jednání. Ani v tomto postupu tudíž nelze spatřovat pochybení způsobující zmatečnost řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25).
Lze uzavřít, že dovolání není podle žádného z výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu přípustné; Nejvyšší soud je proto - aniž se zabýval dalšími námitkami v dovolání snesenými - odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, 2 a §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o. s. ř. (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 10 zákona č. 30/2000 Sb.). Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, je proto povinen nahradit náklady, které oprávněný (zastoupený advokátem) v dovolacím řízení účelně vynaložil. Tyto náklady představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - ve výši jedné poloviny, tj. 500,- Kč (§1 odst. 2, §6 odst. 1, §7, §8 odst. 1, §11 odst. 2 písm. e/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a náhradu výdajů (režijní paušál) ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), tedy celkem částku 575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu