ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1637.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1637/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí I. N., správce konkursní podstaty oprávněné R. D. O., a.s., proti povinnému V. H., prodejem movitých věcí, pro částku 9.982,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. E 1516/95, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu ze dne 28.11.1997, č.j. 14 Co 693/97-21, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí (platebního rozkazu) prodejem movitých věcí povinného.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním, jež pokládal za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, e/ a f/ o.s.ř., a v němž především namítl, že platební rozkaz, na jehož základě byl výkon rozhodnutí nařízen, nikdy osobně nepřevzal, neboť jeho těžká nemoc v rozhodném období to vylučovala. Rozhodnutí odvolacího soudu označil dovolatel za zmatečné, neboť byly pominuty procesní námitky, které uplatnil, a „odmítnutím možnosti, aby jednal před soudem z důvodu nepřevzetí platebního rozkazu“ mu soud znemožnil realizaci těch procesních práv, která občanský soudní řád přiznává. Oprávněná mu do dnešního dne nepředložila žádné doklady, z nichž by bylo zřejmé, za „jaké zboží a proč“ jí dluží.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - jde-li o usnesení v ustanoveních §237, §238a a §239 o.s.ř. - připouští.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v §238a o.s.ř. v dané věci nejde; ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ nepřichází v úvahu proto, že napadené usnesení není usnesením měnícím (ale potvrzujícím), a ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ až f/ proto, že je nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o.s.ř., jež dopadá na případy potvrzujících rozhodnutí, neboť odvolací soud výrokem usnesení přípustnost dovolání nevyslovil, a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné z hlediska ustanovení §237 o.s.ř., které přípustnost dovolání spojuje s existencí zde vyjmenovaných vad řízení, jež činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; jelikož jiné vady se z obsahu spisu nepodávají, soustřeďuje se pozornost k těm, které dovolatel vytýkal.
Přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. není dána již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení; dovolání je přípustné jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí tvrzenou vadou skutečně trpí.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Druhé ustanovení, jímž dovolatel argumentoval (§237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), spojuje přípustnost dovolání s vadou řízení, spočívající v tom, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba.
Ačkoli dovolatel na citovaná ustanovení odkázal, z obsahového hlediska jim odpovídající procesní vady, resp. jejich existenci, nenamítl; netvrdil totiž žádné okolnosti - a ani ze spisu neplynou - jimiž by (objektivně) mohly být naplněny.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., na které dovolatel poukázal posléze, je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu citovaného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se tento postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod č. 49/1998 tamtéž).
Z obsahu dovolání především vyplývá, že dovolatel nepřípustně zaměňuje vady exekučního řízení s vadami řízení nalézacího, z něhož vzešel titul, jenž má být vykonán. To, že vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (popřípadě jinou vadou uvedenou v §237 odst. 1 o.s.ř.) bylo případně postiženo řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí (a jen to dovolatel tvrdil), vadu řízení o výkon takového rozhodnutí totiž nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 123/2000).
Ani případné pochybení soudu při hodnocení otázky, zda se platební rozkaz stal vykonatelným (zda byl řádně doručen), není ničím jiným, než omylem v právním posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí, jehož hodnocením by se Nejvyšší soud mohl zabývat pouze za předpokladu, že je dovolání přípustné; není tedy vadou, kterou by povinnému byla odnímána možnost jednat v řízení o výkon rozhodnutí, a opak ostatně dovolatel ani nenamítl. Má-li však za to, že vykonávaný platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4.5.1994, č.j. Ro 1271/944, mu nebyl řádně doručen, může proti němu podat odpor, čímž odpověď na uvedenou otázku postaví najisto (srov. §172 a násl. o.s.ř.).
Jelikož odvolací soud závěr o vykonatelnosti platebního rozkazu (včetně zjištění o jeho řádném doručení povinnému) učinil zjevně pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, aniž prováděl šetření, které předpokládá přítomnost účastníků řízení a možnost vyjádřit se k jeho výsledkům (důkazní návrhy zpochybňující doručení exekučního titulu mohl povinný vznést již v odvolání), nic odvolacímu soudu nebránilo, aby o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně rozhodl podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., tj. bez toho, že by k projednání dovolatelova odvolání nařídil jednání. Ani v tomto postupu tudíž nelze spatřovat pochybení způsobující zmatečnost řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání podle jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud je ve smyslu §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněnému, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu