ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1654.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1654/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci návrhu zástavní věřitelky Č. o. b., a.s., proti zástavním dlužníkům 1) A. L., 2) M. L., a 3) J. J., na prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 238/99, o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2000, č. j. 11 Co 258/2000-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 2. března 2000, č. j. E 238/99-25, okresní soud nařídil „podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 1998 č. j. 13 Cm 843/97-14 k uspokojení pohledávky v částce 1,047.785,23 Kč s 23% úrokem… a k vydobytí nákladů nalézacího řízení v částce 92 800,-Kč výkon rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí“, jež dále specifikoval, povinným zakázal jejich převedení či zatížení, uložil jim povinnost oznámení případného předkupního práva a zavázal je k zaplacení nákladů „nařízení tohoto výkonu.“
K odvolání zástavních dlužníků krajský soud v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí okresního soudu „změnil“, avšak pouze potud, že prodej týchž nemovitostí nařídil také, avšak nikoli jako výkon rozhodnutí (shora uvedeného rozsudku) podle §335 a násl. o. s. ř., nýbrž jako prodej zástavy (§151f občanského zákoníku v rozhodném znění) podle ustanovení §372 a §274 písm. a) občanského soudního řádu.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli zástavní dlužníci včasným dovoláním, kterým namítají nesprávné právní posouzení věci, jež spatřují v tom, že krajský soud (podle jejich názoru) „změnil návrh na výkon rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí nad rámec návrhu na provedení výkonu rozhodnutí.“ Může-li se zástavní věřitel domáhat u soudu „prodeje zástavy z exekučního titulu, nelze v rámci prodeje zástavy uspokojovat též pohledávky podle exekučního titulu.“ Podle dovolatelů je tedy na oprávněném, aby si vybral, zda se bude domáhat výkonu rozhodnutí či prodeje zástavy. Podaný návrh je „rozhodnutím Krajského soudu v Plzni v podstatě kombinací obojího, avšak oprávněný se domáhá výhradně prodeje zástavy, nikoli výkonu rozhodnutí. V závěru dovolání je pak vedena polemika s názorem odvolacího soudu, že náhrada nákladů nalézacího řízení je příslušenstvím pohledávky.
K dovolání zástavních dlužníků se vyjádřila zástavní věřitelka, že napadené rozhodnutí považuje za správné a dovolání za nedůvodné.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 31. května 2000, je Nejvyšší soud povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady  k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí - byť v něm odvolací soud použil formulace, že se usnesení soudu prvního stupně „mění“ - není usnesením měnícím, nýbrž (posuzováno z obsahového hlediska) potvrzujícím; pro určení, že rozhodnutí je ve smyslu uvedeného ustanovení rozhodnutím měnícím, totiž není rozhodující to, jak je odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1999 pod poř. č. 52). Z tohoto pohledu je v daném případě určující, že soudy obou stupňů nařídily prodej (týchž) nemovitostí; odlišnost v tomto smyslu tudíž nemůže založit pouhá okolnost, že soud prvního stupně tak učinil (navíc v rozporu s návrhem) podle ustanovení §335 a násl. o. s. ř., zatímco soud odvolací podle §372 a §274 písm. a) téhož předpisu s poukazem na ustanovení §151f občanského zákoníku.
Přípustnost dovolání není konečně dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podán nebyl.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatelé - z procesního hlediska - zavinili odmítnutí dovolání, zástavní věřitelce, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu