ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.17.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 17/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce města O. - městského obvodu O. – J., proti žalované M. K., o zaplacení 31.697,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 455/95, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 1998, č.j. 8 Co 335/98-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 5. 1998, č.j. 8 Co 335/98-55, potvrdil usnesení ze dne 8. 1. 1998, č.j. 34 C 455/95-48, kterým Okresní soud v Ostravě žalované neprominul zmeškání lhůty k podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (vydaného Okresním soudem v Ostravě dne 7. 6. 1996, č.j. 34 C 455/95-11). Odvolací soud uzavřel, že návrh na prominutí zmeškání lhůty podala žalovaná opožděně a nespojila s ním zmeškaný úkon (§58 odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním. Vedle tvrzení proti opodstatněnosti pohledávky žalobce ve výši 31.697,10 Kč, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, dovolatelka namítá, že jí předmětný rozsudek nebyl doručen uložením (§47 odst. 2 o.s.ř.), neboť se v době doručování zdržovala mimo trvalé bydliště (v období od 15. 7. 1996 do 3. 8. 1996 byla s rodinou na dovolené); má zato, že účinky doručení nastaly až 8. 8. 1996, kdy ho převzala na poště. V kontextu s tímto tvrzením dovolatelka dodává, že „odvolání“ proti rozsudku pro zmeškání, které zdůvodnila tím, že se k nařízenému jednání soudu prvního stupně dostavila s pětiminutovým zpožděním pro onemocnění dcery, podala v zákonné lhůtě. Dne 5. 11. 1997 potom podala žádost o navrácení lhůty doloženou jízdenkami a čestným prohlášením svědků. Závěrem poukazuje na to, že K. V., který byl druhým žalovaným, se odstěhoval bez udání nové adresy; po jeho pobytu se pátrá prostřednictvím centrální evidence obyvatelstva a vzhledem k tomu, že mu usnesení odvolacího soudu nebylo doručeno, nemohlo toto rozhodnutí ani nabýt právní moci.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Dovolání bylo podáno proti usnesení odvolacího soudu, jež nabylo právní moci (dovolatelka se mýlí, pokud dovozuje, že napadené rozhodnutí není pravomocné, protože nebylo doručeno K. V. /řízení proti němu totiž bylo po vzetí žaloby zpět zastaveno/); není však přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nejsou a ze spisu nevyplývají.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. měnícím (nýbrž potvrzujícím), a nelze ho podřadit ani žádnému z případů vyjmenovaných pod písmeny b/ až f/ uvedeného ustanovení.
Podle ustanovení §239 o.s.ř. není dovolání přípustné již proto, že usnesení o prominutí (případně neprominutí) zmeškání lhůty podle ustanovení §58 odst. 1 o.s.ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, nejsou usneseními, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé, ke kterým uvedené ustanovení přípustnost připíná (ostatně odvolací soud výrokem rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil /odstavec 1/ a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala /odstavec 2/).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 větu první, §224 odst. 1 a (per analogiam) §146 odst. 2 větu první o.s.ř. Žalovaná, která zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů právo nemá a žalobci žádné náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu