ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1926.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1926/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Ing. J. V. proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o povolení obnovy řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 49/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č.j. 18 Co 86/2001-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 28. 11. 2000, č.j. 16 C 49/2000-21, kterým Obvodního soudu pro Prahu 4 zamítl návrh na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 28 C 310/94 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že způsobilým předmětem obnovy řízení může být toliko rozhodnutí (rozsudek nebo usnesení), jímž bylo rozhodnuto ve věci samé (s výjimkami uvedenými v §229 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), usnesení, kterým byl schválen smír, a platební rozkaz (§231 o.s.ř.). Jestliže žalobce - s odkazem na §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - napadl usnesení ze dne 13. 3. 1997, č.j. 28 C 310/94-42, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 řízení pro neodstranitelný nedostatek jeho podmínky zastavil (§104 odst. 1 věty první o.s.ř.), není návrh na obnovu řízení přípustný (a soud prvního stupně ho správně zamítl).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jímž se domáhal zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Domnívá se, že - přes správné odůvodnění z hlediska pozitivního práva - měl odvolací soud „rozhodnout uvedenou věc podle přirozeného práva.“ Vzhledem k prioritě posuzování formálních předpokladů obnovy řízení se totiž žádný soud dosud základem věci vůbec nezabýval. Do 22. 1. 1997 Městský soud v Praze zaujímal názor, že Policie ČR je právnickou osobou způsobilou být účastníkem soudního řízení. Teprve dne 22. 1. 1997 vydal Nejvyšší soud stanovisko, že právní subjektivitu má Ministerstvo vnitra ČR, nikoliv Policie ČR. Toto stanovisko však bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek až v dubnu 1997, zatímco usnesení o zastavení řízení soud vydal již 13. 3. 1997 a odůvodnil je právě tím, že žalovaný byl nesprávně označen. Podle dovolatele tak soud rozhodl na základě tzv. „šuplíkového práva“, když uvedené stanovisko Nejvyššího soudu bylo známo pouze jemu a nikoli žalobci; tato okolnost současně představuje porušení práva dovolatele na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále připomíná, že soud v původním řízení, jehož obnovu navrhuje, ho zbavil možnosti podat odvolání, a to tím, že porušil ustanovení o odvolacích lhůtách (nevzal v úvahu okolnost, že se zdržuje ve Švýcarsku). Závěrem dovolatel připomíná poučovací povinnost soudu v restitučních řízeních s tím, že podle jeho názoru ho měl Obvodní soud pro Prahu 4 v původním řízení poučit o problematice pasivní legitimace a o správném označení účastníků.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12 2000, dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ v souzené věci jde, jelikož odvolací soud - ač rozhodoval po 1. 1. 2001 - odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému dne 28. 11. 2000 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15., 16. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o.s.ř. O žádný z případů v tomto ustanovení zmíněných však v dané věci nejde (a žalobce se jich ani nedovolává). Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Podle ustanovení §239 o.s.ř. není dovolání přípustné již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení podle ustanovení §234 o.s.ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998, pod č. 61).
Protože vady řízení (tzv. zmatečnosti), s nimiž ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, lze uzavřít, že dovolání podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu přípustné není; Nejvyšší soud je proto - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - aniž se mohl zabývat věcnými námitkami dovolatele, odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalované, jíž by příslušela jejich náhrada, v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu