ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.209.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 209/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Okresního soudu Brno - venkov se sídlem v Brně, Příkop 11, proti povinnému Ing. R. G., pro 58.525,- Kč prodejem movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 26 E 2784/95, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 1996, č.j. 20 Co 427/96-8, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 12. 10. 1995, č.j. 26 E 2784/95-2, kterým Městský soud v Brně nařídil podle rozhodnutí Státního notářství Brno - venkov ze dne 28. 12. 1992, „č.j. 0800243092,“ výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 58.525,- Kč. Odvolací soud vycházel zejména ze závěru, že na povinného přešla ve smyslu ustanovení §256 odst. 1 občanského soudního řádu povinnost z podkladového rozhodnutí, neboť jako nabyvatel nemovitostí z kupní smlouvy ručil za zaplacení „převodního poplatku,“ uloženého k úhradě prodávajícímu J. Ch. (§10 odst. 1 zákona č. 146/1984 Sb., o notářských poplatcích).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupený advokátem) včas dovoláním, jehož přípustnost shledává v tom, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ cit. zákona), namítaje, že povinným z exekučního titulu je jiný subjekt. V kupní smlouvě ze dne 3. 8. 1992 byla totiž jako kupující uvedena „firma R., se sídlem V. 73, B.,“ zastoupená povinným; výkon rozhodnutí měl být tedy veden proti této „firmě,“ nikoli proti povinnému, který „neměl být od počátku účastníkem řízení.“ Z výše uvedeného důvodu navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení zastavil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále též jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje v první řadě ustanovení §238a o.s.ř.; o žádný z případů zde vyjmenovaných však v dané věci nejde (a povinný se jich ani nedovolává). Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
O ustanovení §239 o.s.ř. přípustnost dovolání opřít rovněž nelze, protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil (odstavec 2/).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti z pohledu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, jež činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen – je-li dovolání podáno k tomu legitimovaným subjektem a včas – přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady uvedené v §237 odst. 1 písm. a/, c/ až g/ o.s.ř. dovolatel nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají, je pro závěr o přípustnosti (a tím i důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na kterou dovolatel výslovně poukazuje.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (jinak jen ten, komu ji zákon přiznává). U fyzické osoby se způsobilost být účastníkem řízení odvíjí od hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti (právní subjektivity), která vzniká narozením a zaniká smrtí (srov. §7 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolatel – fyzická osoba – svou vlastní právní subjektivitu ve skutečnosti nezpochybňuje, nýbrž (jak vyplývá z obsahu dovolání) namítá, že z pohledu vykonávaného rozhodnutí, případně na základě přechodu povinnosti plnit z exekučního titulu (§256 o.s.ř.) není v řízení o výkon rozhodnutí věcně (pasivně) legitimován. Tím ovšem nesprávně zaměňuje, případně směšuje způsobilost být účastníkem řízení (podmínku řízení ve smyslu §103 ve spojení s §254 odst. 1 o.s.ř.) s věcnou (materiální) legitimací v exekučním řízení; oba instituty však vedle sebe nemohou obstát, jelikož i věcně nelegitimovaný subjekt musí mít způsobilost být účastníkem řízení.
Protože případný nedostatek pasivní věcné legitimace dovolatele, nezaměnitelný s nedostatkem jeho způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení, není zmatečnostní vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. zakládající přípustnost dovolání, nýbrž důvodem k zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, a jelikož dovolatel způsobilost být účastníkem řízení má, napadené rozhodnutí zmíněnou vadou postiženo není a dovolání tak není přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Není-li dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněné, které by jejich náhrada příslušela, v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu