ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2146.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 2146/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce K. K.. proti žalované S., spol. s r. o., o povolení obnovy řízení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 62/2000, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, č.j. 1 Cmo 149/2001-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 30. 1. 2001, č.j. 12 Cm 62/2000-76, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl návrh žalované na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 12 Cm 945/97 a žalovanou zavázal k náhradě nákladů vzniklých v řízení žalobci; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, jímž se domáhala zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci ohlášených dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), argumentuje dovolatelka námitkami, které se výlučně vztahují k řízení, jehož obnovu navrhla (to, že rozhodnutí, které bylo výsledkem řízení, jehož obnovu navrhla, vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci /zejména pasivní věcné legitimace žalované/ je pro ní podstatnou a důležitou okolností pro obnovu řízení).
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). O takový případ jde, neboť (se zřetelem k tomu, že návrh na obnovu řízení směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 12 Cm 945/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1 Cmo 92/98) soudy obou stupňů správně věc projednaly podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. a 16. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravuje především ustanovení §238a o.s.ř. O žádný z případů v tomto ustanovení zmíněných však v dané věci nejde (a žalovaná se jich ani nedovolává). Použitelnost §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení. Podle ustanovení §239 o.s.ř. není dovolání přípustné již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení podle ustanovení §234 o.s.ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod poř.č. 61).
Zbývá posoudit, zda je dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jež spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, e/, f/ a g/ o.s.ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Dovolatelka však výslovně odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., aniž ovšem tomuto ustanovení podřadila relevantní argumentaci.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Aby předmětnému řízení vedenému u krajského soudu pod sp. zn. 12 Cm 62/2000 (řízení o povolení obnovy řízení, tzv. „iudicium rescindens“) bránila překážka věci rozsouzené (rei iudicatae) či rozepře zahájené (litispendence), muselo by již o povolení obnovy řízení (původního, vedeného u téhož krajského soudu pod sp. zn. 12 Cm 945/97) být rozhodnuto, případně by o povolení obnovy původního řízení již muselo být zahájeno řízení jiné (než předmětné). Protože však nic takového netvrdí ani sama dovolatelka, lze uzavřít, že vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. řízení netrpí a dovolání podle tohoto ustanovení tudíž přípustné není.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatelka zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, žalobci však žádné prokazatelné náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 věty první o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu