ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.428.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 428/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné D. Ch. A. A., G. m. b. H., proti povinné B. T.., a. s., pro 1.400.000 DM s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 840/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2000, č.j. 13 Co 1221/2000-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 16. 5. 2000, č.j. 50 E 840/2000-13, nařídil (na základě rozsudku Zemského soudu v Drážďanech ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 46 - O - 0033/99, a rozhodnutí téhož soudu ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. 46 - O - 0033/99) k vydobytí pohledávky oprávněné ve výši 1.400.000 DM s 5 % úrokem z částky 700.000 DM od 28. 2. 1997 do zaplacení a s 5 % úrokem z částky 700.000 DM od 31. 3. 1997 do zaplacení, nákladů „předcházejícího řízení“ ve výši 33.078,80 DM s 4 % úrokem od 23. 6. 1999 do zaplacení a pro náklady exekuce ve výši 260.750 Kč výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z (blíže neidentifikovaného) účtu povinné u K. b., a. s., pobočky v N. J. a povinné zakázal nakládat s peněžními prostředky na účtu až do výše „vykonatelné pohledávky s příslušenstvím“ (výrok I.); peněžnímu ústavu přikázal, aby poté, co mu bude doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zablokoval - až do výše „vymáhané pohledávky a jejího příslušenství“ - peněžní prostředky na účtu povinné (výrok II.) s tím, že k odepsání prostředků může dojít teprve poté, co mu bude doručeno vyrozumění o tom, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci (výrok III.).
Usnesením ze dne 26. 6. 2000, č.j. 50 E 840/2000-20, Okresní soud v Novém Jičíně na návrh oprávněné shora uvedené rozhodnutí postupem podle ustanovení §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), opravil tak, že ve výroku I. nahradil ve větě „Nařizuje se … výkon rozhodnutí … přikázáním uplatněné pohledávky z účtu …“ slovo „… z účtu …“ slovem „… z účtů …“. V odůvodnění opravného usnesení vysvětlil, že opravou písařské chyby „budou postiženy fakticky všechny účty povinného uvedeného peněžního ústavu.“
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 10. 2000, č.j. 13 Co 1221/2000-29, změnil opravné usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na jeho vydání zamítl; „jinak“ (tj. pokud směřovalo proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí) odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. odmítl (odvolání ze dne 25. 7. 2000, podané osobně u soudu prvního stupně dne 26. 7. 2000, je - ve vztahu k usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, které bylo doručeno povinné dne 7. 6. 2000 - zjevně opožděné). Oprava rozhodnutí, k níž soud prvního stupně přistoupil, nemá podle odvolacího soudu oporu v zákoně. Občanský soudní řád nerozlišuje mezi přikázáním pohledávky z jednoho nebo více účtů; výkon lze totiž vést jak s uvedením označení určitého účtu, tak i bez něho (přikázáním peněžnímu ústavu, aby postihl blíže neoznačený účet povinného). Jestliže má povinný u banky více účtů, peněžní ústav je - bez ohledu na to, zda usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí užívá ve výroku u slova účet číslo jednotné či množné - povinen provést bez dalšího výběr z toho účtu, na němž je vklad dostačující k úhradě, případně zablokovat vklady na tolika účtech, aby jejich součet činil částku odpovídající výši vymáhané pohledávky.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátkou) včasným dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001). Konkrétně dovolatelka viní odvolací soud z toho, že neodstranil „nejpodstatnější“ vadu řízení, totiž tu, že výkon rozhodnutí nebyl nařízen na základě vykonatelného exekučního titulu (rozhodnutí německého soudu, které ostatně povinné nebylo ani doručeno, jím není). Odtud dovozuje, že „v České republice není soud, který byl věcně příslušný v této věci.“ Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. 10. 2000, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm - oproti očekávání dovolatelky - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000.
Dovolání proti části rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil opravné usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh na jeho vydání zamítá, je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, dovolání proti části rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo odvolání napadající usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí odmítnuto, je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.; v obou případech je však dovolání neopodstatněné.
Námitky, jež dovolatelka v dovolání snesla, jsou (podle jejich obsahu) podřaditelné ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (nedostatek věcné příslušnosti soudu k nařízení výkonu rozhodnutí) a §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné posouzení podkladového rozhodnutí jako vykonatelného exekučního titulu); správnost rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil opravné usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na jeho vydání zamítl, však jimi poměřovat nelze. Protože odvolací soud dovodil, že opravné usnesení „nemá oporu v zákoně,“ mohla dovolatelka napadnout, případně zpochybnit jen argumentaci vedoucí k závěru, že předpoklady uvedené v §164 o.s.ř. nebyly splněny. Odvolací soud se totiž - v rámci přezkumu toho, zda pro vydání opravného usnesení byly splněny zákonné podmínky - otázkami „věcné příslušnosti“ a posouzením vykonatelnosti podkladového rozhodnutí (které byly rozhodující ve fázi nařizování výkonu rozhodnutí) nezabýval. Při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) nelze tudíž dospět k jinému výsledku než tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku nesprávné není.
Protože opravné usnesení nemělo podklad v ustanovení §164 o.s.ř. - a z toho důvodu je také odvolací soud odklidil - nelze dovodit, že od jeho doručení povinné (tj. od 17. 7. 2000) běžela ve smyslu §204 odst. 1 věty druhé o.s.ř. znovu lhůta k podání odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, sp. zn. 7 Cdo 60/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 2/1994 pod č. 14).Usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, bylo povinné doručeno (jak vyplývá z údajů ve spise, jejichž správnost dovolatelka nezpochybnila) 7. 6. 2000, takže posledním dnem odvolací lhůty byl čtvrtek 22. 6. 2000 (§57 o.s.ř.). Odvolání ze dne 25. 7. 2000, které povinná osobně podala u soudu prvního stupně 26. 7. 2000, je tudíž - ve vztahu k usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí - zjevně opožděným podáním (po uplynutí odvolací lhůty bylo ostatně i vyhotoveno). Za této situace povaha rozhodnutí odvolacího soudu (odmítnutí odvolání směřujícího proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí) vylučuje možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, a to jak po věcné stránce, tak z hlediska případných vad řízení; námitky dovolatelky vytýkající nedostatek věcné příslušnosti soudu a nesprávné právní posouzení vykonatelnosti podkladového rozhodnutí jsou proto bezcenné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1056/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2000 pod č. 47, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2001 pod č. 54).
Jelikož řízení není postiženo vadami vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostmi) a - jak již bylo řečeno - netrpí ani vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinná, která dovoláním úspěšná nebyla, na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu