ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.57.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 57/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) P. Š., a B) A. Š., proti žalované J. M., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 68/2000, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 2. 2001, č.j. 12 Co 637/2000-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 17. 5. 2000, č.j. 15 C 68/2000-14, kterým Okresní soud v Olomouci zamítl návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 279/97 a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok I.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) a vyslovil přípustnost dovolání proti svému usnesení (výrok III.). Důvody, jež žalobci ve prospěch povolení obnovy řízení namítali, podle odvolacího soudu neobstojí již proto, že nemohou pro ně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; žalobci totiž byli ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jehož obnovy se domáhají, zcela úspěšní (Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 1998, č.j. 12 C 279/97-11, přivolil k výpovědi z nájmu bytu, určil, ke kterému datu nájemní poměr skončí, a žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci (zastoupeni advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), namítajíce nesprávnost právního posouzení věci (důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatelé se domnívají, že jimi předložené „nové“ důkazy svědčí o tom, že žalované právo nájmu sporného bytu vůbec nevzniklo, takže rozhodnutí zohledňující tuto skutečnost by nevázalo povinnost vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady. Navrhují proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Jelikož rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 279/97, jehož obnova je navrhována, bylo vydáno před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I, bod 16. zákona č. 30/2000 Sb.), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v dané věci nejde (a žalobci se jich ani nedovolávají). Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Podle ustanovení §239 o.s.ř. není dovolání (oproti očekávání žalobců) přípustné již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení podle ustanovení §234 o.s.ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998, pod č. 61). Na tom nic nemění ani okolnost, že odvolací soud ve výroku svého usnesení přípustnost dovolání vyslovil. Oprávnění založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. je omezeno pouze na případy rozhodnutí ve věci samé, jímž napadené usnesení odvolacího soudu, jak bylo shora vyloženo, není. Dovolání proti potvrzujícímu usnesení, jímž nebylo rozhodnuto o věci samé, tudíž není přípustné ani na základě rozhodnutí odvolacího soudu; jestliže odvolací soud v takovém případě přípustnost dovolání přesto vyslovil, překročil meze dané zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1296/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod č. 50).
Protože vady řízení (tzv. „zmatečnosti“), s nimiž ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, lze uzavřít, že dovolání podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu přípustné není; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - aniž se mohl zabývat věcnými námitkami dovolatelů - odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalované, jíž by příslušela jejich náhrada, v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2002
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu