ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.703.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 703/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné H. P., zastoupené advokátkou, proti povinným 1. M. M., zastoupenému advokátem, a 2. D. M., pro částku 480.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 1108/2000, o dovolání 1. povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. července 2001, č. j. 14 Co 410/2001-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil (jen v odvoláním napadené části, tj. pouze ve vztahu k 1. povinnému) usnesení ze dne 2. března 2001, č.j. E 1108/2000-36, jímž okresní soud nařídil - podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze z 1. července 1997, č.j. Sm 287/97-8, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 480.000,- Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení v částkách 33.138,- Kč, 6.525,- Kč a 6.525,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 16.275,- Kč - výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinných, a to tak, že návrh na výkon rozhodnutí proti prvnímu povinnému zamítl. O nákladech výkonu exekuce (v řízení před soudy obou stupňů) rozhodl odvolací soud tak, že oprávněná ani 1. povinný nemají na jejich náhradu právo.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl 1. povinný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písmeno c) o.s.ř., a kterým namítá, že odvolací soud jeho odvolání neposoudil „ve smyslu §91 odst. 2 o.s.ř. jako odvolání podané ve prospěch i druhé povinné“, v čemž spatřuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání v této věci není (subjektivně) přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu v platném znění (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se neváže na konkrétního účastníka. Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn - ve smyslu §243b odst. 5, §218 písm. b/ o. s. ř. - podat (objektivně přípustné) dovolání.
Zatímco objektivní přípustnost dovolání vystihuje - v obvyklém postavení navzájem diformních výroků soudu prvního stupně a soudu odvolacího - kvalifikovanou „nejistotu” v rozhodování, přípustnost subjektivní odráží stav procesní „újmy”, jež určitému účastníku nastala výsledkem sporu. Tato újma se logicky vztahuje k očekávání, jež jeden z účastníků spojuje s návrhem, totiž, že mu bude (zcela) vyhověno, zatímco druhý naopak s tím, že návrhem hrozící důsledky budou v řízení odvráceny, tedy - typicky - s tím, že návrh bude (rovněž zcela) zamítnut. Obecněji řečeno, procesní újma se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, jejž odvolací soud pro účastníka svým rozhodnutím mohl založit, a výsledku, který rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, tedy je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod poř. č. 28, č. 1/2000 pod poř. č. 7 a č. 12/2000 pod č. 138).
Odstranění (zrušení) té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se návrh na výkon rozhodnutí proti 1. povinnému zamítá, by ovšem ke stavu pro dovolatele příznivějšímu (v porovnání s tím, jak bylo jeho právní postavení vymezeno předtím, tedy rozhodnutím soudu prvního stupně) nevedlo; zrušením napadeného usnesení by se totiž obnovily účinky usnesení, kterým okresní soud nařídil výkon rozhodnutí i proti dovolateli, který by se – z hlediska svých procesních zájmů – odklizením odvolacího usnesení ocitl v postavení subjektivně horším. Jinak řečeno, napadeným usnesením (jímž soud odvolání 1. povinného zcela vyhověl) nebyla dovolateli způsobena žádná újma, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Není-li dovolání subjektivně přípustné, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda mohlo být - dle některého z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. - přípustné objektivně.
Protože dovolání není v dané věci přípustné, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem a §218 písm. b) o. s. ř. usnesením odmítl.
První povinný z procesního hlediska - podáním nepřípustného dovolání – zavinil jeho odmítnutí, oprávněné prokazatelné náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2002
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu