ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.838.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 838/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. ČR, pobočky Okresní pojišťovny ve V., proti povinnému J. P., zastoupenému opatrovníkem J. P., pro částky 13 375,- Kč a 18 703,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 2 E 1587/97, o dovolání povinného proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 1998, č. j. 10 Co 851/98-29 a č. j. 10 Co 850/98-15 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usneseními z 12. srpna 1998, č. j. 2 E 1587/97-5 a č. j. 2 E 1586/97-5, nařídil výkon rozhodnutí (platebních výměrů VZP ČR, Okresní pojišťovny ve V. ze dne 12. června 1997, č. j. 4440502659 a č. j. 2140502661) srážkami ze mzdy povinného pro částky 13.375,- Kč a 18.703,- Kč.
Krajský soud (v prvním odstavci výroku svých rozhodnutí) změnil obě usnesení okresního soudu pouze v části týkající se rozsahu srážek ze mzdy, jinak, tj, pokud jde o samotné nařízení exekuce (ve výroku II. svých rozhodnutí) usnesení okresního soudu potvrdil; o nákladech odvolacích řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Pravomocná usnesení odvolacího soudu napadl povinný, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje (bez bližší specifikace) z ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. a jímž namítá, že v období, za něž byl zavázán zaplatit doplatek pojistného a penále, trvale bydlel a pracoval na S., kde také řádně platil pojistné.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadená rozhodnutí byla vydána dne 31. srpna 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady  k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., jelikož ji v žádném z výroků napadených rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec první), a dále proto, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání (podle odstavce druhého) povinný nevznesl.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., z něhož přípustnost dovozuje povinný, jelikož napadené usnesení není měnící, nýbrž - pokud jde o věc samu, tedy nařízení exekuce - potvrzující, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Pokud jde o první odstavec výroku usnesení, jímž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně „v části o rozsahu srážek ze mzdy změnil“, ten svou povahou vůbec výrokem ve smyslu ustanovení §169 odst. 1 o. s. ř. není, jelikož jím nebylo rozhodnuto o věci samé – jíž je v souzené věci nařízení exekuce – ani o nákladech řízení (§155 odst. 1 ve spojení s ustanovením §167 odst. 1 o. s. ř.); tato část výroku usnesení odvolacího soudu, jež je pouhou citací ustanovení §1 až §4 nařízení vlády č. 63/1998 Sb., o nezabavitelných částkách (jejichž výše byla navíc stanovena pro povinného příznivěji než nařízením vlády č. 185/1983 Sb., z něhož vycházel soud prvního stupně) není závazná pro povinného, nýbrž pro plátce jeho mzdy.
Dovolatelova námitka existence vady řízení, jež podle něj mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, je bezcenná, jelikož takováto vada, byť by jí řízení trpěla, přípustnost dovolání založit nemůže.
Protože dovolání není v souzené věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Povinný z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinil jeho odmítnutí, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu