ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.869.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 869/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dlužnice I. B. C., akciové společnosti, o návrhu věřitelky C. B., a.s. v likvidaci, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, o návrhu dlužnice na obnovu „dovolacího řízení“proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, č.j. 29 Odo 403/2001-86, takto:
I. Řízení o „návrhu na obnovu řízení“ se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.1.2002, č.j. 29 Odo 403/2001-86, odmítl jako nepřípustné dovolání dlužnice, kterým napadla usnesení ze dne 19.4.2001, č.j. 2 Ko 187/2000-66, jímž Vrchní soud v Olomouci zrušil usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 24.7.2000, č.j. 37 K 31/98-28 (návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice jím byl zamítnut).
Dlužnice napadla usnesení Nejvyššího soudu podáním označeným jako „návrh na obnovu dovolacího řízení v právní věci vedené u Nejvyššího soudu ČR pod č.j. 29 Odo 403/2001-86“, s tím, že podle jejího názoru toto rozhodnutí „nemá oporu v označených důkazních materiálech a nevychází ze skutečnosti, a došlo k závažnému soudnímu omylu“, v důsledku čehož má „nezadatelné právo navrhnout obnovu dovolacího řízení, přes skutečnost, že tento opravný prostředek není takto v o.s.ř. kodifikován“. Jak dovolatelka uvedla, Nejvyšší soud „má nebo by měl mít interní procesní prostředky pro účely nápravy omylů“, jimiž mohou jeho rozhodnutí „přes všechnu péči a starostlivost“ trpět, a tento názor poté obsáhle rozvedla.
Podle bodu 16., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (t.j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“). Vzhledem k tomu, že řízení vedené u Nejvyššího soudu bylo projednáno i rozhodnuto podle dosavadních právních předpisů, naložil stejně Nejvyšší soud i s podáním dovolatelky, označeným jako „návrh na obnovu dovolacího řízení“.
Obnova řízení podle ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř. je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a to z důvodů zde uvedených (pod písmeny a/ až c/). Podle §232 odst. 1 a 2 o.s.ř. návrh na obnovu řízení projedná soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni, přičemž pro řízení o obnově platí přiměřeně ustanovení o řízení v prvním stupni.
Z toho plyne, že rozhodnutí dovolacího soudu návrhem na obnovu (z jejího definičního vymezení) napadnout nelze; dovolací soud totiž o věci samé konečným způsobem, jak je příznačné pro obnovou napadnutelná rozhodnutí, nerozhoduje; podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. buď zamítne dovolání nebo dovoláním napadené (pravomocné) rozhodnutí odvolacího soudu zruší, a věc vrátí k dalšímu řízení. Vyloučenost obnovy proti rozhodnutím vydaným v dovolacím řízení plyne současně z toho, že obnova řízení (coby mimořádný opravný prostředek) má základnu skutkovou; prostřednictvím návrhu na obnovu lze vytýkat – specificky založenou – neúplnost skutkových zjištění řízení „původního“, jímž dovolací řízení být nemůže, neboť skutkovou instancí není.
Logickým důsledkem toho je, že citované ustanovení §232 odst. 1 o.s.ř. není způsobilé určit soud, který by k projednání návrhu na obnovu řízení proti rozhodnutí soudu dovolacího mohl být věcně příslušný; věcně příslušného soudu tedy není, resp. platí, že věcná příslušnost zde není upravena vůbec.
Ustanovení §104a o.s.ř. je proto neaplikovatelné.
Nedostatek věcné příslušnosti je nedostatkem podmínky řízení neodstranitelným, a zde tedy absolutně. K tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci, přihlíží soud kdykoli za řízení (§103 o.s.ř.).
Tím, že dlužnice za těchto okolností návrh na obnovu řízení přesto podala, uvedenou podmínku řízení pominula, a v důsledku toho řízení o jejím návrhu trpí vadou, pro niž je nelze než podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit.
Jestliže k projednání návrhu na obnovu řízení proti rozhodnutí dovolacího soudu není upravena věcná příslušnost, zůstává otevřenou otázka, který soud je o zastavení takového řízení povolán rozhodnout. Nejvyššímu soudu svědčí okolnost, že právě jemu byl návrh adresován.
Metodu, již Nejvyšší soud uplatňuje v případech dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebo odvolání proti rozsudku soudu odvolacího (srov. usnesení ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2942/99, a další, jakož i usnesení ze dne 31. 5. 2001, 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 85/2001), jež vychází z dovozeného nedostatku příslušnosti funkční, zde užít nelze, jelikož řízení o návrhu na obnovu řízení (oproti odvolání nebo dovolání) není založeno na instančních vztazích uvnitř soudní soustavy.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2, věty první, o.s.ř
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu