ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.88.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 88/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) M. R., B) J. R., proti žalované P. b. z., o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 162/2000, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2001, č. j. 17 Co 505/2001-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud usnesením ze dne 9. května 2001, č. j. 8 C 162/2000-51, zamítl návrh žalobců na povolení obnovy řízení vedeného u něj pod sp. zn. 14 C 109/92, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobce zavázal zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení státu částku 1.500,- Kč.
Městský soud usnesení obvodního soudu k odvolání žalobců potvrdil a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků; ve svém rozhodnutí se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů, pro které lze obnovu řízení povolit.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v nyní účinném znění, a jímž – posuzováno podle obsahu dovolání – namítají nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé se domnívají, že „předložené důkazy každý jednotlivě a ve vzájemné souvislosti naplňovaly zákonné předpoklady pro obnovu řízení podle ustanovení §228 odst. 1, písm. a), b) o.s.ř.“, že je nemohli bez své viny použít v původním řízení a že tyto důkazy jim nepochybně mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož rozhodnutí soudů obou stupňů v řízení sp. zn. 14 C 109/92, jehož obnova je nyní navrhována, byla vydána přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (viz bod 16. přechodných a závěrečných ustanovení), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - oproti očekávání dovolatelů - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není měnící nýbrž potvrzující a nelze je podřadit ani dalším případům vyjmenovaným v odstavci 1 tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Použitelnost ustanovení §239 o. s. ř. není dána již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení, a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61). Návrh na připuštění dovolání (předpokládaný ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř.) navíc ani nebyl podán.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalobci z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, žalované prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první per analogiam, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu