ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.938.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 938/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. M. T. proti žalované A. L. a.s., o návrhu žalobkyně na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 183/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2002, č.j. 14 Co 13/2002-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud (poté, co jeho předchozí rovněž zamítavé rozhodnutí bylo zrušeno soudem dovolacím) změnil usnesení, jímž soud prvního stupně povolil obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 5 C 270/93 tak, že návrh žalobkyně na obnovu řízení zamítl. Dospěl k závěru, že rozsudek vydaný v řízení, o jehož obnovu jde, nelze „bez ohledu na jeho označení“ považovat za rozsudek mezitímní, a již z tohoto důvodu není přípustné – se zřetelem k ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř. – jej návrhem na obnovu napadnout. Žalobkyně v původním řízení uplatnila dílčí nároky z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, přičemž rozhodnutí o nich – jak se v řízení ukázalo – je především závislé na posouzení předběžné otázky, zda lze náhradu určit způsobem předjímaným ustanovením §20 zákona č. 229/1991 Sb.; tuto předběžnou otázku však výrokem mezitímního rozsudku řešit nelze, a její posouzení by se mohlo projevit jen v rozhodnutí ve věci samé.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), a že řízení bylo postiženo (jinou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Uvedená pochybení spatřovala v „nesprávném výkladu“ právního názoru dovolacího soudu, uvedeného v jeho zrušovacím usnesení, neboť v něm bylo (oproti tomu, jak je pojal soud odvolací) naopak vyjádřeno, že rozsudek vydaný v původním řízení povahu rozsudku mezitímního má. Dovolatelka má dále za to, že předsedkyně senátu JUDr. E. V., jakož i její dvě kolegyně, jsou podjaté, jelikož „z rozhodování Krajského soudu v Plzni je patrné úmyslné zdržování konečného rozhodnutí ve věci“, a JUDr. E. V. byla nadto členkou senátu, který mezitímní rozsudek vydaný soudem prvního stupně potvrdil, a „nyní tedy rozhoduje rozdílně od svého původního rozhodnutí.“
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Podle bodu 16. téže hlavy pak platí, že návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Jestliže v původním řízení, o jehož obnovu jde, bylo rozhodnuto rozsudky ze dne 3.7.1995, resp. 18.12.1995, pak odvolací soud musel odvolání žalobkyně ve věci obnovy projednat rovněž „podle dosavadních předpisů“, v důsledku čehož - ve smyslu citovaných ustanovení - bylo nutno naložit stejně i s dovoláním, byť směřovalo proti rozhodnutí vydanému po 1.1.2001.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (§238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Kromě vad vyjmenovaných v §237 o.s.ř., je-li dovolání přípustné, posuzuje dovolací soud i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když v dovolání namítány nebyly (§242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ (§237 odst. 1 písm. g/) o.s.ř. uplatnila dovolatelka prostřednictvím tvrzení, že soudkyně JUDr. E. V., JUDr. O. K. a JUDr. I. H., jež danou věc obnovy v odvolacím řízení projednaly a rozhodly, byly podjaté.
Podle §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Námitkou podjatosti se rozumí podání, ve kterém účastník vedle obecných náležitostí ve smyslu §42 odst. 4 o.s.ř. uvede, proti kterému soudci směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o tomto důvodu dozvěděl (srov. též usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod číslem 3/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); může být proto relevantní jen ve spojení s konkrétními tvrzeními, jež se toho kterého soudce týkají, a za předpokladu, že vystihují podmínky, stanovené citovaným ustanovením §14 odst. 1 o.s.ř.
Taková tvrzení však dovolatelka nepřednesla; okolnosti, které spočívají v (procesním) postupu soudce v projednávané věci, důvodem k vyloučení soudce nejsou (srov. §14 odst. 4 o.s.ř., ve znění účinném od 1.1.2001), a totéž platí o její výhradě, že soudce rozhodl odlišně od vlastního dřívějšího rozhodnutí, jestliže tato odlišnost je výrazem respektu k zásadě vázanosti právním názorem instančně vyššího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. tedy dán není.
Výtka, že odvolací soud nesprávně vyložil závazný právní názor dovolacího soudu, vyjádřený ve zrušovacím rozhodnutí ohledně povahy návrhem na obnovu napadeného rozhodnutí, je – jak činí dovolatelka výslovně – podřaditelná pod dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ani tento dovolací důvod však neobstojí.
Dovolací soud dal v této věci zřetelně najevo (byť užil výrazu, že dosavadní postup soudů v původním řízení byl – pouze – „ sporný“), že návrhem na obnovu napadený rozsudek z obsahového hlediska rozsudkem mezitímním není; poukázal výslovně na to, že vydaný „mezitímní“ rozsudek závěry, které ve vztahu k němu v obecné rovině vyslovil, respektovány v daném případě nebyly, a že rozsudek byl – nepřípustně – založen (toliko) na posouzení jedné z předběžných právních otázek, aniž postavil napevno otázku základu uplatněného nároku, jak by mu příslušelo (pročež není – ve smyslu §228 odst. 1 o.s.ř. – rozhodnutím ve věci samé).
Tu část odůvodnění zrušovacího usnesení, již dovolatelka použila ku podpoře názoru opačného (jmenovitě pasáž, kde dovolací soud uvedl, že „takovou volnost soud, který předtím vydal rozsudek, jež má vskutku povahu rozsudku mezitímního, co do základu sporu nemá“), totiž v dovolání interpretuje se zjevným nepochopením příslušného textu; dovolací soud zde vytkl odvolacímu soudu i další pochybení, jichž se dopustil i za předpokladu, že by o mezitímní rozsudek „vskutku“ šlo.
Odvolací soud tedy – oproti názoru dovolatelky – právní názor dovolacího soudu vyložil správně, a ve svém dalším rozhodnutí i respektoval. V důsledku toho vadou dle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. řízení postiženo není.
S právním názorem, na kterém napadené rozhodnutí spočívá (srov. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) dovolatelka – v důsledku nepochopení pro něj určujícího právního názoru dovolacího soudu – ani kvalifikovaně nepolemizovala.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu se tedy dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo. V mezích dovoláním založeného přezkumu je usnesení odvolacího soudu správné (§243b odst. 1 o.s.ř.), a Nejvyšší soud proto podle téhož ustanovení dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalovanému, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu