ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1063.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1063/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L., s.r.o., proti žalované A. S., o 185.418,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 25 C 211/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2000 (správně 20. března 2001) č.j. 21 Co 75, 76/2001-58, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 185.418,50 Kč s 20% úrokem z prodlení ode dne 15.8.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že má na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou dne 16.4.1997 uzavřel s bývalým zaměstnavatelem žalované J. K., vůči žalované pohledávku ve výši 185.418,50 Kč s příslušenstvím. Žalovaná, která pracovala jako prodavačka v \"prodejně Papírnictví\" v P., a dohodou ze dne 9.2.1995 převzala hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, způsobila J. K. škodu \"pravidelným krácením tržeb\". Svoji odpovědnost za vzniklou škodu písemně uznala a pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20.12.1995 č.j. 1 T 185/95 byla uznána vinnou z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2. tr. zákona. J. K., jenž byl s nárokem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení, pohledávku postoupil žalobci a oba společným dopisem žalovanou o tomto právním úkonu uvědomili. Přestože žalobce zároveň žalovanou vyzval k zaplacení dluhu, žalovaná tak dosud neučinila.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3.8.2000 č.j. 25 C 211/97-35 ve znění usnesení ze dne 22.12.2000 č.j. 25 C 211/97-49 žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 174.286,80 Kč s 20% úrokem z částky 185.418,50 Kč od 15.8.1997 do zaplacení, zamítl, řízení z důvodu zpětvzetí žaloby \"co do částky\" 11.131,70 Kč zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 38.325,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl ve věci samé k závěru, že žalobce neprokázal výši škody, která mu měla způsobit žalovaná, neboť nepředložil důkazy \"ohledně účetního stavu na prodejně\", zjištěného při inventarizacích provedených ve dnech 4.1., 2.9. a 20.9.1995. I když žalovaná dne 20.9.1995 písemně uznala, že je odpovědna za schodek ve výši 174.386, 80 Kč a zavázala se dluh postupiteli zaplatit do dne 15.10.1995, a i když se dne 21.9.1995 písemně zavázala, že do 15.10.1995 postupiteli uhradí i \"ušlý zisk za 3 dny související s provedením inventury ve výši 10.000,- Kč\", tyto právní úkony nejsou \"samostatným zavazovacím důvodem\" a nezakládají ani domněnku o existenci dluhu v době jeho uznání. Protože nebyla naplněna jedna ze základních podmínek vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu, žaloba nebyla \"podána po právu\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.3.2001 č.j. 21 Co 75, 76/2001-58 rozsudek soudu prvního stupně \"ve znění opravného usnesení\" potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.200,- Kč \"na účet jejího právního zástupce\". Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně dospěl - byť ne ze zcela přiléhavých důvodů - ke správnému závěru o nedůvodnosti žaloby. Nárok zaměstnavatele na náhradu škody vůči zaměstnanci je nárokem z pracovněprávního vztahu a jako takový může podle ustanovení §251b zák. práce přejít na jinou osobu pouze v případech stanovených zákonem. Protože zákon neumožňuje převod práv a povinností z pracovněprávních vztahů postoupením pohledávky, je smlouva o postoupení pohledávky, uzavřená dne 16.4.1997 mezi postupitelem a žalobcem, neplatná a žalobce \"jako postupník\" nemohl být v řízení úspěšný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení §251b zák. práce, neboť toto ustanovení se dotýká pouze přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nikoliv jejich převodu; zákoník práce proto \"nijak neomezuje smluvní volnost stran v případě postoupení jednotlivých pohledávek z nároků pramenících z pracovního poměru\". Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že na vztah mezi účastníky aplikoval ustanovení zákoníku práce, které v době jeho rozhodování již nebylo platné. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za situace, kdy dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu