ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.11.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 11/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K., proti žalované Č. P. V., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 11 C 60/97, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2000, č.j. 25 Co 114/2000-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení 32,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 10. 1999, č.j. 11 C 60/97-117, Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že výpověď, kterou „obdržel žalobce z pracovního poměru ze dne 12. 2. 1997 s odvoláním se na ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, je neplatná a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň dne 3. 1. 1997 tím, že neuposlechl příkazu nadřízeného a odmítl vyjet autobusem ve 12.30 hod. za řidiče B., i tím, že uváděl nesprávné údaje při jízdách dne 9. 1. 1997 a 11. 1. 1997. Považoval proto výpovědní důvod uvedený žalovanou ve výpovědi ze dne 12. 2. 1997 za prokázaný a důvodný.
Odvolání žalobce proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2000, č.j. 25 Co 114/2000-136, podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalobci náhradně doručen uložením ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. dne 31. 12. 1999. Protože 15-ti denní lhůta k podání odvolání začala běžet dne 1. 1. 2000, skončila dne 17. 1. 2000 a žalobce podal odvolání k poštovní přepravě až dne 21. 1. 2000, stalo se tak až po uplynutí lhůty k podání odvolání; „na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že napadený rozsudek si žalobce osobně převzal na poště až dne 10. 1. 2000“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ve dnech, kdy mu zásilka podle údajů pošty měla být doručována, jej poštovní doručovatelka nezastihla, ale také nevložila do žádné ze schránek na dopisy, jež na domě jsou, uvědomění o tom, že zásilka bude opětovně doručována, případně, že je uložena na poště. Zásilku si vyzvedl sám dne 10. 1. 2000, když mu byla V. Ž., bydlícím v téže obci, předána předchozího dne jím nalezená výzva k vyzvednutí zásilky ze dne 27. 12. 1999 a vyrozumění o uložení zásilky ze dne 28. 12. 1999. Je přesvědčen, že podmínky doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. nebyly splněny a že mu proto zásilka byla doručena teprve, když ji osobně převzal dne 10. 1. 2000; závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání je tedy chybný. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen “o.s.ř.” (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a po doplnění dokazování k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud oprávněn a povinen odvolání odmítnout v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §218 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do 15-ti dnů od jeho doručení (srov. §204 odst. 1 větu první o.s.ř.).
Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (srov. §158 odst. 2 větu první o.s.ř.).
Podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou pro to, aby písemnost doručovaná adresátovi do vlastních rukou mohla být doručena náhradním způsobem, uvedeným v ustanovení §47 odst. 2 poslední větě o.s.ř., je to, že se adresát písemnosti zdržoval v místě doručení v den, kdy se mu doručovatel pokusil poprvé doručit zásilku, a že doručovatel adresáta vhodným způsobem uvědomil, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Skutečnost, že uvědomění (oznámení) zanechané adresátu o tom, že mu přijde zásilku znovu doručit, bylo později odstraněno, zničeno, ztraceno nebo z jiných příčin se k adresátovi nedostalo, nemá z hlediska náhradního doručení podle ustanovení §47 odst. 2 poslední věty o.s.ř. význam a nečiní doručení vadným ( srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1383/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod pořadovým číslem 10).
Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 1999, č.j. 11 C 60/97-117, byl žalobci doručován do jeho místa bydliště B. 46, Z. Protože nebyl v místě doručování zastižen dne 27. 12. 1999, doručovatelka jej uvědomila, že mu zásilku přijde znovu doručit dne 28. 12. 1999. Protože nebyl zastižen ani dne 28. 12. 1999, doručovatelka uložila zásilku na poště a o tom téhož dne žalobce vyrozuměla.
Žalobce namítá, že rozsudek soudu prvního stupně mu nebyl ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 věty třetí o.s.ř. doručen, neboť jak výzva, že mu zásilka bude doručována dne 28. 12. 1999, tak uvědomění o tom, že zásilka byla uložena na poště, mu nebyly doručeny.
Ze zprávy pošty V. (doručná pošta pro žalobcovo bydliště v B.) bylo zjištěno, že zásilku žalobci doručovala zaměstnankyně pošty D. J. a že při doručování zásilky pro žalobce R 6868 podací pošta P. 2B (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 1999, č.j. 11 C 60/97-117) bylo „doručováno bez závad“. Svědkyně D. J. vypověděla, že doručování této zásilky jí utkvělo v paměti, neboť bylo hodně sněhu. Když zazvonila na domě, vyklonila se z okna slečna nebo žena, která sdělila, že žalobce není doma, že však následujícího dne zřejmě doma bude. Vyplnila tedy výzvu a vložila ji do schránky, která byla na vrátkách. Následující den opět zvonila, a když nikdo neotvíral, vyplnila vyrozumění a vložila je do stejné schránky jako předešlého dne. Svědek V. Ž. uvedl, že v blízkosti své dílny nalezl lístek od pošty, který byl určen žalobci a vyzýval jej, aby si na poště vyzvedl zásilku. Tento lístek druhý den předal žalobci a poté společně odjeli na poštu ve V., kde žalobce zásilku převzal. Ostatní slyšení svědci bratr žalobce V. K. a pracovnice pošty V. J. K., I. R., S. S., V. H., R. K., E. M., I. M. a M. K. o konkrétních okolnostech vložení výzvy k opětovnému doručení zásilky a uvědomění o uložení zásilky na poště při doručování zásilky pro žalobce v prosinci 1999 nic bližšího nevěděli.
Po zhodnocení těchto skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení, že dne 27. 12. 1999 a dne 28. 12. 1999 poté, co nebyl zastižen, mu poštovní doručovatelka nevhodila do poštovní schránky výzvu o opětovném doručení zásilky a uvědomění o uložení zásilky na poště. Skutečnost, že V. Ž. po více jak 10 dnech nalezl výzvu k opětovném doručení zásilky ze dne 27. 12. 1999 (oproti tomu tvrdí žalobce v dovolání, že V. Ž. nalezl oba doklady, jež měly být do schránky vhozeny 27. 12. 1999 a 28. 12. 1999), nijak nezpochybňuje tvrzení doručovatelky J., že oba doklady vložila řádně do schránky ve dnech 27. 12. 1999 a 28. 12. 1999. Okolnost, zda vůbec, případně kdy, se tyto doklady dostaly do rukou žalobce, je pro dodržení postupu podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. nerozhodná. Není totiž povinností ani soudu, ani poštovního doručovatele (držitele poštovní licence) zjišťovat, zda a jakým způsobem je zajištěno vybírání schránky, která je určena ke vkládání zásilek určených pro ty osoby, jímž jsou cestou této schránky zásilky předávány. Že se jednalo o schránku, do které běžně byly zásilky pro žalobce doručovány, nebylo v řízení zpochybněno.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Protože z obsahu spisu nebylo zjištěno (a ani to dovolatel netvrdí), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly státu náklady v souvislosti s úhradou hotových výdajů svědkyně Dáši Jelínkové ve výši 32,- Kč (srov. usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 10. 2000, č.j. Cd 160/2000-157). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je s ohledem na tento výsledek řízení žalobce povinen v souladu s ustanovením §148 odst. 1 o.s.ř., za použití §224 odst. 1 a §243b odst. 4 věta první o.s.ř., tyto náklady státu nahradit.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu