ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1178.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1178/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. F., proti žalovanému S. a.s., o 176.501,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 398/96, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2001 č.j. 21 Co 51/01-93, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.9.1994 do 31.7.1996 celkem 176.501,- Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že při výkonu zaměstnání u právního předchůdce žalovaného \"V.\", utrpěl dne 23.11.1983 pracovní úraz. Okresní soud v České Lípě pravomocným rozsudkem ze dne 17.9.1993 č.j. 9 C 44/89-107 žalovanému uložil, aby na odškodnění tohoto pracovního úrazu zaplatil žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 8.2.1988 do 31.8.1988 a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 17.9.1984 do 24.11.1984 částku 27.683,- Kč. Žalovaný žalobci tuto částku zaplatil, žalobci však ztráta na výdělku vzniká dál. Dopisem ze dne 22.8.1996 žalovaného vyzval k uhrazení náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1.8.1994 do 31.7.1996, žalovaný však \"na jeho požadavek nereagoval a nic mu na náhradě nezaplatil\".
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9.12.1999 č.j. 19 C 398/96-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.475,- Kč a \"českému státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady znalečného\" 2.375,- Kč. Po provedeném dokazování dovodil, že žalobci se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem, který utrpěl dne 23.11.1983, a ztrátou na výdělku, jež mu vznikla za dobu od 1.9.1994 do 31.7.1996.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.5.2000 č.j. 21 Co 241/2000-58 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že \"žaloba není perfektní, tedy podána tak, aby o ní mohl soud bez dalšího jednat\". Žalobce v ní totiž vyčísluje rozdíl mezi svými příjmy v letech 1994, 1995 a 1996 a příjmem v roce 1987, neuvádí však, \"co je příčinou poklesu jeho příjmu, nespecifikuje zcela přesně a jednoznačně případné pracovní neschopnosti a hlavně pak důvody těchto neschopností\". Zatímco u jednání před soudem prvního stupně dne 9.12.1999 žalobce uvedl, že se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§194 zák. práce), v odvolání proti napadenému rozsudku tvrdí, že se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195 zák. práce). Protože není možné jednoznačně zjistit, čeho se žalobce domáhá, odvolací soud napadený rozsudek zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně mu uložil, aby žalobce vedl k odstranění \"výše naznačených\" vad žaloby postupem podle ustanovení §43 o.s.ř.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7.8.2000 č.j. 19 C 398/96-69 řízení ve věci zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.750,- Kč a \"České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady znalečného\" 2.375,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že usnesením ze dne 23.6.2000 č.j. 19 C 398/96-62 žalobce vyzval \"s odkazem na náležitosti návrhu dle §42 odst. 3 a §79 odst. 1 o.s.ř.\", aby žalobu ze dne 24.9.1996 do 10 dnů od doručení usnesení doplnil, a poučil jej, že řízení bude podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. zastaveno, jestliže vady žaloby neodstraní. Žalobci (jeho zástupci) bylo usnesení s výzvou doručeno dne 28.6.2000, žalobce však ve stanovené lhůtě výzvě soudu nevyhověl a žalobu nedoplnil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.10.2000 č.j. 21 Co 568/2000-77 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení není přezkoumatelné, neboť soud prvního stupně v něm neuvedl, kterými konkrétními vadami žaloba trpí a jak tyto vady brání dalšímu pokračování v řízení. Soudu prvního stupně rovněž vytknul, že ve svém usnesení ze dne 23.6.2000 č.j. 19 C 398/96-62 \"neupřesnil, jaké skutečnosti by měl žalobce doplnit\".
Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 28.12.2000 č.j. 19 C 398/96-83 řízení ve věci opět zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.750,- Kč a \"České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady znalečného\" 2.375,- Kč. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce usnesením ze dne 22.11.2000 č.j. 19 C 398/96-80 vyzval k \"odstranění konkrétních nedostatků žaloby (uvedených v rozhodnutí Městského soudu v Praze) ve lhůtě 10 dnů pod sankcí zastavení řízení\". Žalobce (jeho zástupce) usnesení převzal dne 1.12.2000, výzvě však ve stanovené lhůtě nevyhověl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.3.2001 č.j. 21 Co 51/01-93 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že \"žaloba nebyla způsobilá projednání pro zásadní nedostatky ve vylíčení rozhodných skutečností (skutkových tvrzení), z nichž by bylo možno pro případ jejich prokázání vyvodit důvodnost uplatněného nároku\". Soud prvního stupně usnesením ze dne 22.11.2000 č.j. 19 C 398/96-80 žalobce vyzval k odstranění této vady a sdělil mu, jaká \"konkrétní tvrzení nutno do žaloby doplnit\", žalobce však této výzvy neuposlechl a žalobu nedoplnil ani později v řízení před odvolacím soudem. Protože se jedná o vadu, pro niž nelze v řízení pokračovat, \"správně tedy soud I. stupně řízení zastavil\" podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že jeho žaloba ze dne 24.9.1996 obsahuje nedostatky, pro něž nelze pokračovat v řízení, a upozorňuje, že soud prvního stupně o ní meritorně rozhodl rozsudkem ze dne 19.12.1999 č.j. 19 C 398/96-48, a proto \"musela být způsobilá k projednání\". Namítá, že jej odvolací soud nevyzval k doplnění žaloby a že nenařídil k projednání jeho odvolání jednání, a má za to, že mu tímto svým nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že usnesení odvolacího soudu bylo doručeno do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení ve dnech 21.3.2001 a 2.4.2001 a že dovolání žalobce, sepsané dne 17.5.2001, bylo dne 18.5.2001 podáno na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dnem 2.4.2001. Lhůta k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 2.5.2001. Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 18.5.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu