ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1234.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1234/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L., státní podnik v likvidaci, zastoupenému advokátem, o 103.732,- Kč a měsíční rentu 7.544,- Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 3 C 145/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2001, č.j. 14 Co 258/2001-225, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. února 2001, č.j. 3 C 145/96-213, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou v průběhu řízení před soudem prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 103.732,- Kč a aby mu od 1.11.1996 platil rentu 7.544,-Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 20.4.1984 utrpěl jako zaměstnanec národního podniku L. J. n. N. pracovní úraz, v důsledku něhož se stal plně invalidním. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3.3.1987, sp.zn. 4 C 111/86, bylo „tehdejšímu odpůrci“ L., n.p., J. n. N. uloženo, aby mu zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku 19.654,- Kč s 3% úrokem „dle OZ“ a dále mu platil od 1.3.1987 „pravidelnou měsíční rentu“ 1.449,- Kč. V tomto řízení požaduje „valorizovanou rentu invalidního důchodce“ podle „vl. nař. 265/94 Sb. ve vztahu k novele ZP č. 74/94 Sb. a zák. č. 220/95 Sb. a předpisů obecně závazných“.
Žalobce v žalobě původně označil jako žalovaného „SVA a.s. H., H.“. V průběhu řízení před soudem prvního stupně (u jednání dne 5.12.1996 a podáním ze dne 6.6.1997) navrhl, aby do řízení přistoupili jako další žalovaní L., s.p., J. n. N., „FNM ČR“, a L., a.s.; následným podáním ze dne 1.1.1998 vzal žalobu proti žalovanému „FNM ČR“ zpět.
Okresní soud v Domažlicích [poté, co usneseními ze dne 5.12.1996, č.j. 3 C 145/96-16, a ze dne 14.7.1997, č.j. 3 C 145/96-37, připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupili další účastníci – L., s.p., J. n. N. a F. n. m. Č. r., a L., a.s., rozsudkem ze dne 27.1.1998, č.j. 3 C 145/96-65, řízení o žalobě na zaplacení částky 103.732,- Kč a dále 7.544,- Kč měsíčně s účinností od 1.11.1996 proti žalovanému F. n. m. ČR, - z důvodu jejího zpětvzetí - zastavil a ve věci rozhodl mezitímně tak, že „žaloba je co do základu zcela po právu, pokud směřuje proti L., státní podnik, J. n. N.“; zároveň žalobci uložil nahradit F. n. m. ČR na nákladech řízení 1.321,60 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl od 2.7.1958 do 10.3.1985 zaměstnancem „státního podniku“ L. J. n. N. (správně jeho právního předchůdce národního podniku L. J. n. N.), že dne 20.4.1984 byl přeložen „ze závodu 09 do závodu 011“, kde téhož dne utrpěl pracovní úraz, a že rozsudkem ze dne 3.3.1987, č.j. 4 C 111/86-54, který nabyl právní moci dne 15.4.1987, bylo rozhodnuto, že „L. J. n. N. je povinen zaplatit žalobci 19.654,- Kč s 3% úrokem od 1.9.1996 do zaplacení a dále mu platit pravidelnou měsíční rentu ve výši 1449,-Kč počínaje 1.3.1987“. Protože z žádných předložených dokladů ohledně privatizace státního podniku L. nevyplývá, kdo privatizoval „závod 011“, ve kterém žalobce dne 20.4.1984 skutečně pracoval, a kde utrpěl pracovní úraz, dospěl soud prvního stupně k závěru, že za škodu na zdraví odpovídá žalobci dosud existující státní podnik L., s.p., J. n. N.
K odvolání žalobce a žalovaného L., státního podniku, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5.10.1998, č.j. 14 Co 160/98-86, rozsudek soudu prvního stupně „v části odvoláním dotčené“, tj. ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že „žaloba je zcela po právu, pokud směřuje proti L. st. podnik J. n. N.“, zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně procesní pochybení ve vztahu k náležitostem žaloby, označení žalovaných a k postupu při rozhodování o přistoupení dalších žalovaných do řízení, jakož i to, že nevyhodnotil skutečnost, že zde existuje pravomocný a vykonatelný rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3.3.1987, č.j. 4 C 111/86-54, jímž byla žalobci přiznána renta ve výši 1.449,- Kč měsíčně, který nebyl zrušen, což má za následek, že předmětem tohoto řízení může být jen „částka zvýšená o valorizaci“. Protože žalobce v odvolání tvrdí, že mu každý měsíc platí žalovaný S., a.s., H. částku 1.003,- Kč a žalovaný Š. L., a.s., J. n. N. částku 456,- Kč, měly by se „tyto organizace“ vyjádřit, na jakém základě žalobci plní.
Okresní soud v Domažlicích [poté, co usnesením ze dne 13.5.1999, č.j. 3 C 145/96-136, na návrh žalobce ze dne 6.4.1999 připustil, aby do řízení přistoupil jako další žalovaný Š. L., a.s., (s odůvodněním, že jde jen o upřesnění označení již dříve žalovaného, který byl v usnesení ze dne 14.7.1997, č.j. 3 C 145/96-37, označen jako „L., a.s., J. n. N.,“), a co žalobce u jednání dne 22.4.1999 prohlásil, že „činí nesporným okruh účastníků tak, že žalovanými jsou – S. H., a.s., Š. L., a.s.,, a L., s.p.,“] usnesením ze dne 17.6.1999, č.j. 3 C 145/96-159, řízení „o zaplacení částky 103.732,- Kč a dále částek 7.544,- Kč měsíčně s účinností od 1.11.1996“ zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že jde o věc rozsouzenou, neboť o náhradě za ztrátu na výdělku při plné invaliditě žalobce bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3.3.1987, č.j. 4 C 111/86-54. Protože v žalobě chybí návrh na změnu tohoto rozsudku podle ustanovení §163 o.s.ř., řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Soud prvního stupně vyjádřil také názor, že „L., státní podnik, J. n. N. dosud existuje a za škodu žalobci odpovídá, další dva subjekty nikoliv“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.4.2000, č.j. 14 Co 705/99-171, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Protože z návrhu na zahájení řízení a ze všech dalších podání vyplývá, že žalobce se domáhá zvýšení renty podle vládních nařízení vydaných vládou na základě zmocnění v ustanovení §202 odst. 2 zák. práce, a protože původní renta byla žalobci přiznána rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3.3.1987, č.j. č.j. 4 C 111/86-54, ve výši 1.449,- Kč vůči bývalému národnímu podniku L. J. n. N., dovodil odvolací soud, že nemůže jít o věc rozsouzenou, když nebylo zjištěno, že by o zvýšení této renty bylo již soudem rozhodnuto. S poukazem na obsah podání žalobce ze dne 3.3.2000, v němž specifikoval žalobu tak, že se dožaduje změny rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3.3.1987, sp.zn. 4 C 111/86, a že navrhuje, aby povinnost zaplatit tam uvedenou částku a měsíční rentu byla uložena 1) žalovanému „S. H.“, a 2) žalovanému T. I., a.s., „společně a nerozdílně“, odvolací soud uzavřel, že žaloba nyní splňuje náležitosti ustanovení §79 o.s.ř.; uvedl pouze, že „žalobce by se měl vzhledem k žalobnímu petitu vyjádřit k tomu, zda trvá na žalobě i proti třetímu žalovanému L., s.p. J. n. N.“. Za sporné však považoval to, kdo je v současné době povinen rentu žalobci platit a kdo je tedy pasivně legitimován v tomto řízení. Vycházel přitom ze zjištění, že původní národní podnik L. J. n. N. byl transformován na státní podnik L. J. n. N. a ten byl v důsledku privatizace „rozdělen“ na „S. H., a.s,“ [tehdy žalovaný 1)], na „L., a.s., J. n. N., později nesoucí obchodní jméno Š. L., a.s., a následně obchodní jméno T. I., a.s.“ [tehdy žalovaný 2)], a z toho, že státní podnik L. J. n. N. [tehdy žalovaný 3)] dosud existuje, ale jeho činnost byla omezena toliko na správu majetku určeného k restituci, neřešené privatizačním projektem, a na vypořádání hospodářské činnosti státního podniku.
Žalobce poté u jednání soudu prvního stupně dne 21.9.2000 prohlásil, že „žádá, aby soud v řízení pokračoval pouze, pokud jde o L., státní podnik,“, a že „proti všem ostatním žalovaným, kteří kdy v řízení vystupovali, bere žalobu zpět a žádá, aby řízení bylo zastaveno“.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 26.10.2000, č.j. 3 C 145/96-195, mezitímně rozhodl, že „nárok žalobce, pokud směřuje proti žalovanému L., s.p., v J. n. N., je zcela po právu“, a zastavil řízení - v důsledku zpětvzetí žaloby - proti žalovaným „Š. L., nyní T. I., a.s.,“ [tehdy žalovanému 2)], a „S. a.s. H.,“ [tehdy žalovanému 1)]; zároveň rozhodl, že „S. H., a.s., a T. I., a.s.“ nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně znovu dospěl k závěru, že za škodu na zdraví odpovídá žalobci pouze žalovaný L., státní podnik [tehdy žalovaný 3)], jeho likvidátor, případně zakladatel. Vycházel ze zjištění, že v době privatizace státního podniku L. J. n. N. žalobce již nebyl zaměstnancem tohoto podniku, neboť jeho pracovní poměr skončil dne 10.3.1985 (od té doby je plně invalidní v důsledku pracovního úrazu ze dne 20.4.1984), a dovodil, že již z tohoto důvodu nemohlo dojít podle ustanovení §17 zákona č. 91/1992 Sb. k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na „privatizované subjekty“.
K odvolání žalovaného L., státního podniku v likvidaci, [tehdy ještě žalovaného 3)], Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22.1.2001, č.j. 14 Co 848/2000-209, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části „ve výroku I.“, tj. ve výroku, jímž bylo mezitímně rozhodnuto, že „nárok žalobce proti žalovanému L., s.p., v J. n. N., je zcela po právu“, znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že věc nesprávně právně posoudil, jestliže vycházel z ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb.; uvedl, že toto ustanovení na věc nedopadá, neboť nejde o převod závazku vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, když pracovní poměr žalobce u právního předchůdce žalovaného 3) skončil dne 10.3.1985. Odvolací soud z provedených důkazů dovodil, že subjektem povinným k náhradě škody z pracovního úrazu (k placení měsíční renty žalobci) dříve sice byl státní podnik L. J. n. N. jako právní nástupce předchozího národního, později oborového podniku L. J. n. N., avšak - jak zdůraznil - dnem 1.5.1992 přešla „převážná část majetku státního podniku“ na F. n. m. ČR, který „s touto drtivě převážnou částí majetku“ založil akciovou společnost se stejným obchodním jménem, jež dosud užívá nezrušený státní podnik, a se stejným sídlem, přičemž předmět činnosti nezrušeného státního podniku byl omezen na vypořádání hospodářské činnosti podniku, správu majetku určeného k restituci a vypořádání průmyslových práv („žalovaný státní podnik L. sice právně existuje, ale fakticky ztratil všechny vlastnosti právnické osoby – podnikatele, nemá žádný majetek a tedy ani žádná práva a závazky, které s majetkem státního podniku souvisely“). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalovaný L., státní podnik v likvidaci, není v této věci pasivně legitimován, neboť jeho závazek vůči žalobci k náhradě škody na zdraví přešel ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na „nabyvatele vlastnického práva k privatizovanému majetku“.
Okresní soud v Domažlicích poté rozsudkem ze dne 27.2.2001, č.j. 3 C 145/96-213, rozhodl, že „žaloba směřující proti L., s.p. v likvidaci, na zaplacení 103.732,- Kč a částek 7.544,- Kč měsíčně s účinností od 1.11.1996 se zamítá“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v jeho usnesení ze dne 22.1.2000, č.j. 14 Co 848/2000-209 - dospěl k závěru, že žalovaný L., státní podnik v likvidaci, není ve věci pasivně legitimován; poukázal i na to, že proti ostatním dříve žalovaným bylo řízení v důsledku zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14.5.2001, č.j. 14 Co 258/2001-225, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, který věc posoudil podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., dospěl znovu k závěru, že žalovaný státní podnik není v této věci pasivně legitimován. Vycházel – stejně jako ve svém zrušovacím rozhodnutí ze dne 22.1.2000 - z toho, že dnem 1.5.1992 přešla na Fond národního majetku „převážná část majetku“ státního podniku L. J. n. N., a to včetně majetku, s nímž souvisel závazek hradit žalobci škodu z pracovního úrazu, a že tento majetek státního podniku byl pak privatizován na „akciovou společnost L., a.s.,“ (podle notářského zápisu ze dne 27.4.1992, č. 8 NZ 212/92, 8 N 234/92, byl do založené akciové společnosti vložen majetek státního podniku oceněný částkou 1,915.542.000,- Kč), na „S. L., a.s.,“ (majetek bývalého odštěpného závodu 04 L.), na „S., a.s.“ (majetek odštěpného závodu 09 H.); dodal, že k privatizaci majetku týkajícího se provozovny truhlárna J. n. N. došlo přímým prodejem na fyzickou osobu a majetku týkajícího se modelárny L. formou veřejné soutěže. Znovu dovodil, že státnímu podniku, byť nebyl s rozhodnutím o privatizaci zrušen, nezůstal žádný majetek, s nímž by souvisel závazek státního podniku nadále žalobci poskytovat odškodnění za pracovní úraz formou „náhrady za ztrátu na důchodu“. Námitku žalobce, že na nabyvatele privatizovaného majetku nepřecházely závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, v případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky), kterou opíral o právní závěry vyslovené v obdobné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.1999, č.j. 21 Cdo 470/99-45, odmítl s odůvodněním, že rozsudek na přezkoumávanou věc nedopadá. Ostatně názor odvolacího soudu – uvedl – „není s tímto stanoviskem v rozporu, neboť je založen na závěru, že v této věci byl privatizován majetek státního podniku jako celku a k tomuto majetku se také upínal závazek k náhradě škody“. O návrhu žalobce na připuštění dovolání nerozhodl s odůvodněním, že „dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění do 31.12.2000“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku, kdo odpovídá za pracovní úraz, který se žalobci stal dne 20.4.1984, tedy v době, kdy byl zaměstnán u tehdejšího národního podniku L. v J. n. N. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, jímž zavázal ve svém zrušovacím usnesení ze dne 22.1.2000 soud prvního stupně, že žalovaný státní podnik není v této věci pasivně legitimován, neboť nárok žalobce přešel v rámci privatizace státního podniku L. J. n. N. podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na privatizované subjekty. Protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému majetku podniku jako celku (bez ohledu na to, ve které organizační složce vznikly), nepřecházely – podle dovolatele - na nabyvatele, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku, jako tomu bylo v tomto případě. Na podporu svého názoru znovu argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 27.11.1999, sp.zn. 21 Cdo 470/99. Poukazuje i na vyjádření F. n. m. ČR, z něhož vyplývá, že privatizace státního podniku L. J. n. N. byla realizována několika privatizačními projekty podle jednotlivých závodů tohoto státního podniku (privatizačními projekty č. 3158, č. 3159, č. 9404, č. 3180 a č. 3181), z čehož dovozuje, že nebyl privatizován státní podnik jako celek, a připomíná, že státní podnik, byť je v likvidaci, stále existuje. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 14.5.2001 byl vydán po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), byť v rozporu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 27.2.2001), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
· Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce byl od 2.7.1956 v pracovním poměru u národního podniku L. (pracoval v jeho závodě 09 v H.), kde dne 20.4.1984 na pracovišti v H. (poté, co byl přeložen „ze závodu 09 do závodu 011“) utrpěl pracovní úraz; pro následky pracovního úrazu se stal plně invalidní a jeho pracovní poměr skončil odchodem do invalidního důchodu dne 10.3.1985. Podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne ze dne 3.3.1987, č.j. 4 C 111/86-54, původní zaměstnavatel (národní podnik, posléze oborový podnik L. J. n. N.) a následně jeho právní nástupce státní podnik L. platil žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zák. práce ve výši 1449,- měsíčně. Na základě schváleného privatizačního projektu č. 3180 byla rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu České republiky ze dne 24.4.1992 č. 179/1992 převedena ke dni 1.5.1992 část privatizovaného majetku - státního podniku L. (žalovaného) na F. n. m. Č. r. a F. n. m. Č. r. tuto část majetku vložil jako jediný zakladatel do akciové společnosti s obchodním jménem L., a.s.; privatizačním projektem č. 3180 byly privatizovány závody 01 –J. n. N., 02- M. H., 03-L, 05-M., 07-P.. Na základě schváleného privatizačního projektu 3181 byla rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu České republiky ze dne 24.4.1992 č. 175/1992 převedena ke dni 1.5.1992 část privatizovaného majetku – odštěpný závod 09 H. - státního podniku L. na F. n. m. Č. r. a F. n. m. Č. r. tuto část majetku vložil jako jediný zakladatel do akciové společnosti s obchodním jménem S, a.s. Na základě dalších schválených privatizačních projektů (č. 3159, 3158, č. 9404) došlo ke dni 1.5.1992 k privatizaci i ostatních závodů státního podniku L. J. n. N. Ke zrušení státního podniku L. J. n. N. bez likvidace v souvislosti s jeho privatizací ke dni 1.5.1992 (ani později) nedošlo. V průběhu řízení v této věci bylo usnesením Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 30.3.2000, č.j. 21 Cm 7/2000-19, rozhodnuto o zrušení podniku L., státní podnik, a nařízení jeho likvidace.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení pasivní legitimace žalovaného v této věci významné, zda ke dni 1.5.1992 nastala některá ze skutečností, s nimiž právní předpisy spojují přechod práv a povinností od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů byl zákoníkem práce (ve znění účinném ke dni 28.5.1992, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 231/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce a zákon o zaměstnanosti – vzhledem k tomu, že k privatizaci státního podniku L. J. n. N. došlo ke dni 1.5.1992) upravován v ustanoveních §249 až 251 (ustanovení §251 zák. práce upravuje uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však docházelo nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy. Zvláštní zákony upravovaly přechod těchto práv a povinností například v ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., v ustanovení §59 odst. 3 nebo §480 a §487 obch. zák., v ustanovení §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Přechod práv a povinností (závazků) z pracovněprávních vztahů upravoval ve svém ustanovení §14 též zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku (zrušen dnem 1.7.1997 zákonem č. 77/1997 Sb. o státním podniku).
Je-li sporné, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, závisí vyřešení této otázky na zjištění, zda nastal některý z případů, s nímž zákon takovýto přechod spojuje (zda se splnila některá ze skutkových podstat stanovených zákonem pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů).
Jedním z případů (skutkových podstat) stanovených zákonem, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je privatizace (převod majetku státu na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby) podniku nebo jeho organizační složky, která probíhala podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů.
Projednávanou věc je třeba posoudit za zjištěného skutkového stavu i v současné době podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., účinném v době privatizace žalovaného státního podniku (jeho části), k níž došlo ke dni 1.5.1992, tedy ve znění účinném do 7.12.1992 - dále též jen „zákona č. 92/1991 Sb.“.
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu účasti státu na podnikání (srov. §5 tohoto zákona); předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. §1 odst. 1 a §2 tohoto zákona).
Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení §250 zák. práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. §17 tohoto zákona).
Z uvedeného je zřejmé – jak správně uzavřely i soudy obou stupňů - že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku skončil před privatizací podniku (organizační složky privatizovaného podniku) některým ze způsobů uvedených v ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku (jeho organizační složky) nebo ke dni vzniku F. n. m. založené obchodní společnosti nepracovali (neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil), podle ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. nedocházelo.
Se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný státní podnik v likvidaci není v této věci pasivně legitimován proto, že jeho závazek k náhradě škody na zdraví vůči žalobci přešel na „nabyvatele vlastnického práva k privatizovanému majetku“ podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., dovolací soud nesouhlasí.
Úvahu o přechodu povinnosti platit žalobci „valorizovanou“ náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nelze z ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. úspěšně odvíjet. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházely podle tohoto ustanovení na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku. Protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k podniku privatizovanému jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu podle citovaného ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky).
Z výsledků dokazování v této věci vyplývá, že ke zrušení žalovaného státního podniku jako celku ke dni 1.5.1992 v souvislosti s jeho privatizací postupem podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., tj. k jeho zrušení zakladatelem bez likvidace, nedošlo, a že - za jeho současné existence - byl privatizován po částech (podle jednotlivých organizačních složek). Okolnosti, jimiž argumentuje odvolací soud ve prospěch opačného názoru, že „předmět činnosti nezrušeného státního podniku byl omezen na vypořádání hospodářské činnosti podniku, správu majetku určeného k restituci a vypořádání průmyslových práv“, že „státní podnik L. sice právně existuje, ale fakticky ztratil všechny vlastnosti právnické osoby – podnikatele, nemá žádný majetek a tedy ani žádná práva a závazky, které s majetkem státního podniku souvisely“, a že „v této věci byl privatizován majetek státního podniku jako celku a k tomuto majetku se také upínal závazek k náhradě škody“, nemají pro posouzení věci z hlediska pasivní legitimace žalovaného státního podniku žádný význam.
Jelikož v posuzovaném případě nenastala žádná ze skutečností, se kterými zákon spojuje přechod práv a povinností zaměstnavatele z pracovního poměru zaměstnance na jiný zaměstnavatelský subjekt, nemohly dnem 1.5.1992 (ani později) v souvislosti s realizací privatizačních projektů číslo č. 3158, č. 3159, č. 9404, č. 3180 a č. 3181 přejít práva a povinnosti, vyplývající z dřívějšího pracovního poměru žalobce k právnímu předchůdci státního podniku L. (k národnímu podniku L. J. n. N.) a k němu se proto i upínající, na některý ze subjektů vzniklých privatizací žalovaného L., s.p. v likvidaci.
Dospěl-li odvolací soud v napadeném rozsudku k opačnému závěru, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (243b odst. 1 část věty za středníkem a §243b odst. 2 věta první o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu