ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1287.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1287/2002-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. K., proti žalované SPŠT v J., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 685/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 1999 č.j. 25 Co 820/98-72, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. M. N.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 20.250,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 5.2.1993 utrpěl na schodech v objektu žalované pracovní úraz (poškození menisku levé nohy), který mu žalovaná odškodnila pouze do výše 50%, neboť „údajně neměl pracovní obuv“. Žalobce však se stanovenou mírou spoluzavinění nesouhlasí a „s ohledem na svůj věk 31 let“ a trvalé následky úrazu po žalované požadoval odškodnění ztížení společenského uplatnění „do výše 400% zvýšení“.
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 21.4.1998 č.j. 5 C 685/95-53, ve znění „doplňujícího“ rozsudku dne 21.4.1998 č.j. 5 C 685/95-55, uložil žalované, aby žalobci zaplatila 750,- Kč, žalobu „ohledně částky 19.500,- Kč“ zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení ve výši 4.320,- Kč k rukám „právního“ zástupce JUDr. M. N. a „České republice na účet Okresního soudu v Semilech“ náklady řízení ve výši 3.789,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná „neprokázala zcela jednoznačně“, že by nevhodná obuv žalobce byla jednou z příčin škody; žalobci proto podle názoru soudu prvního stupně náleží plné odškodnění ztížení společenského uplatnění, tj. „celých 50 bodů“ po 30,- Kč, tedy celkem 1.500,- Kč. Protože 750,- Kč již bylo žalobci z tohoto důvodu vyplaceno, přiznal mu toliko 750,- Kč a „ve zbývající části“ žalobu zamítl, neboť „ani znalcem nebyl shledán důvod pro zvýšení bodového ohodnocení“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16.6.1999 č.j. 25 Co 820/98-72 rozsudek soudu prvního stupně „až na odvoláním nenapadený výrok I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci 750,- Kč“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2.529,- Kč k rukám JUDr. M. N. Odvolací soud zdůraznil, že předpokladem pro zvýšení částky odpovídající základnímu počtu bodů, kterým bylo ztížení společenského uplatnění ohodnoceno v lékařském posudku, je ve smyslu §6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. existence takových skutečností, které umožňují přijmout závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním počtem bodů. Přiměřené zvýšení na více než dvojnásobek pak přichází v úvahu jen ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni. Jelikož okolnosti tvrzené žalobcem neopodstatňují zvýšení základního odškodnění ztížení společenské uplatnění (žalobce neuvádí, že by jeho zapojení do činností, které nyní nemůže zastávat, bylo nadprůměrné či dokonce vysoké), ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci přísluší jen základní částka náhrady ve výši 1.500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a že rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť, ač soud vycházeje ze znaleckého posudku dospěl k závěru, že žalobci spoluzavinění na vzniku úrazu nelze vytýkat a že mu tedy náleží plné odškodnění, „ve výroku rozhodnutí toto přiznáno nebylo“. Kromě toho „v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 o.s.ř.“, neboť „soud dovolateli bránil jednat před soudem, když neprovedl znalecký posudek z oboru neurologie na ohodnocení bolestného a důkaz, který soud použil v řízení - čestné prohlášení zaměstnanců (montérů) - neexistoval“; žalobce přitom zaplatil soudní poplatky za kopie těchto důkazů, ale dosud je nemá. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť v posuzované věci není dán žádný z případů, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [§238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§238 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti k zaplacení částky 19.500,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože - jak vyplývá z výše uvedeného - dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 o.s.ř. přípustné, a protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §239 odst. 3 o.s.ř.), může být za této situace dovolání přípustné pouze, jestliže by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
V posuzovaném případě dovolatel ani netvrdí, že by věc byla v rozporu se zákonem projednána v jeho nepřítomnosti, že by nemohl ve věci učinit přednesy nebo důkazní návrhy, že by neměl možnost se k provedeným důkazům a k právní stránce věci vyjádřit nebo že by mu byla znemožněna realizace jiných procesních práv. Odnětí možnosti jednat před soudem žalobce spatřuje kromě jiného v tom, že soud neprovedl jím navržený důkaz - znalecký posudek z oboru neurologie.
Okolnost, že soud prvního stupně nebo soud odvolací neprovedl všechny důkazy, které účastník navrhl, vadu řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepředstavuje. K procesním právům účastníka nenáleží - jak se dovolatel mylně domnívá, aby byl soudem proveden jím navržený důkaz (např. znaleckým posudkem podle ustanovení §127 o.s.ř.). Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1, věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 os.ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. protože jsou pro věc nerozhodné nebo nadbytečné), nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem. V případném pochybení v tomto směru by mohla být spatřována jiná vada řízení, která naplňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. K takové jiné vadě však může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Sama skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci však přípustnost dovolání nezakládá.
Odnětí možnosti jednat před soudem nelze důvodně spatřovat ani v tom, že žalobce - jak tvrdí v dovolání - „zaplatil soudní poplatky za kopie důkazů (čestných prohlášení svědků úrazu, zaměstnanců žalované S. E. a J. T.), ale dosud je nemá“. Z obsahu spisu (protokolu o jednání) vyplývá, že uvedené listiny byly přečteny v rámci „přílohového spisu České pojišťovny“ u jednání před soudem prvního stupně dne 23.5.1996 (v tomto směru tedy neobstojí ani námitka dovolatele o „neexistenci“ těchto důkazů), u něhož byl žalobce osobně přítomen a mohl na jejich obsah přímo reagovat u tohoto jednání, nebo kdykoli později v průběhu řízení. Tím byla žalobci ohledně uvedených listinných důkazů v plné míře umožněna realizace jeho procesních práv a z hlediska jeho „možnosti jednat před soudem“ [naplnění vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř] pak již není podstatné, zda se tyto důkazy popřípadě jejich kopie (jež ostatně přispěly k prokázání žalobcova tvrzení, že úraz, který utrpěl dne 5.2.1993, nezavinil) následně dostaly do jeho dispozice či nikoli.
Dalšími námitkami žalobce, které představují dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., se dovolací soud již nemohl zabývat (sov. §242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Z hlediska těchto dovolacích důvodů totiž může být rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáno jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §238, popřípadě podle ustanovení §239 o.s.ř., což však v posuzovaném případě splněno nebylo.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postižen, a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženo jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly spojené s účelným uplatněním práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.250,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.325,- Kč [srov. §7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu