ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1384.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1384/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. Č., proti žalované Fakultní T. nemocnici s poliklinikou, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 126/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2001 č.j. 20 Co 109/2001-181, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.275,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby jí žalovaná na odškodnění nemoci z povolání zaplatila 117.835,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala ve vedlejším pracovním poměru jako zdravotní sestra a že ke dni 11.11.1987 u ní byla zjištěna nemoc z povolání - infekční hepatitida typu B. Žalovaná, která za odškodnění nemoci z povolání odpovídá, již část nároků žalobkyně uspokojila, odmítá jí však nahradit ztrátu na výdělku z vedlejšího pracovního poměru po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.5.1989 do 31.12.1992 ve výši 33.946,- Kč, za období od 1.6.1993 do 31.5.1997 ve výši 61.910,- Kč a účelně vynaložené náklady na dietní stravování za období od 1.6.1990 do 31.12.1994 ve výši 21.289,- Kč; současně žalobkyně požadovala i náhradu nákladů za znalecký posudek MUDr. M. ve výši 690,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28.4.1998 č.j. 22 C 126/93-134 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 48.720,- Kč „v hrubé výši“ a 17.417,- Kč, obojí s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku, žalobu „do částky 51.698,- Kč s příslušenstvím“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit „čs. státu“ za soudní poplatek 2.648,- Kč a na znalečném 4.937,- Kč „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 1 a že „proti žalobkyni se čs. státu nepřiznává náhrada nákladů za znalečné“. Soud prvního stupně vycházeje ze znaleckých posudků 1. L. f. UK a Dr. K., dovodil, že náhrada za ztrátu na výdělku za období od 1.5.1989 do 31.12.1992 žalobkyni nenáleží, protože nemusela při zkráceném úvazku vynakládat zvýšené pracovní úsilí, k němuž bylo při stanovení výše náhrady přihlédnuto. Nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.6.1993 do 31.7.1997 - s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení - soud prvního stupně shledal opodstatněným pouze do výše 48.720,- Kč „hrubého“, na náhradě nákladů na dietní stravování pak přiznal žalobkyni 16.727,- Kč a dále 690,- Kč za znalecký posudek MUDr. M.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.5.2000 č.j. 55 Co 128/2000-157 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku „ad I.“, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 48.720,- Kč s příslušenstvím, „co do částky 2.638,- Kč“ s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, „co do zbývající částky 46.082,- Kč“ s příslušenstvím tento rozsudek zrušil a věc tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, ve výroku „ad. II.“, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 16.140,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „ve zbývajících částkách tohoto výroku“ tento rozsudek změnil tak, že žalobu o částku 1.277,- Kč s příslušenstvím zamítl, dále v výroku „ad. III.“, kterým byla žaloba ohledně částky 51.698,- Kč zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně „v částce 42.558,- Kč s příslušenstvím“ potvrdil, „ve zbývající částce 9.140,- Kč s příslušenstvím“ tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, konečně ve výrocích „ad. IV, V. a VI.“ o nákladech řízení a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku dosaženého zvýšeným pracovním úsilím za období od 1.5.1989 do 31.12.1992 ve výši 24.806,- Kč, s přihlédnutím k lázeňským pobytům žalobkyně upravil výši přiznané náhrady nákladů na dietní stravování na částku 16.140,- Kč a na rozdíl od soudu prvního stupně nepřiznal žalobkyni požadované náklady znaleckého posudku MUDr. M. s odůvodněním, že se „nejednalo o účelně vynaložené náklady“. Ohledně zbývajících mzdových nároků odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jestliže stanovil průměrný výdělek žalobkyně před onemocněním nemocí z povolání součtem výdělků z hlavního a vedlejšího pracovního poměru, aniž by v souladu s ustanovením §49 nařízení vlády č. 54/1975 Sb. zjišťoval, zda by žalobkyně ještě v období, za které požaduje náhradu ušlého výdělku, pracovala ve vedlejším pracovním poměru. Soudu prvního stupně proto ohledně náhrady za dobu od 1.6.1993 do 31.5.1997 činící (po odečtení promlčeného nároku ve výši 15.828,- Kč) 48.720,- Kč a náhrady za období od 1.5.1989 do 31.12.1992 ve výši 9.140,- Kč požadované bez zvýšeného pracovního úsilí uložil, aby žalobkyni vyslechl, z jakých důvodů byla roce 1983 zaměstnána v hlavním i vedlejším pracovním poměru, jaké byly v té době její rodinné a majetkové poměry, a zjištěné skutečnosti porovnal s poměry žalobkyně v době, za kterou požaduje náhradu za ztrátu na výdělku.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 19.12.2000 č.j. 22 C 126/93-170 žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 55.222,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit „čs. státu“ na soudním poplatku 648,- Kč a na znalečném 1.400,- Kč „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 1 a že „proti žalobkyni se čs. státu nepřiznává náhrada nákladů za znalečné“. Po doplnění řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.5.1989 do 31.12.1992 a od 1.6.1993 do 31.5.1997 ve zbývající výši 55.222,- Kč není opodstatněný, neboť žalobkyně ve smyslu ustanovení §49 „tehdy platného“ nařízení vlády č. 54/1975 Sb. „neprokázala, že lze důvodně předpokládat, že by i nadále byla zaměstnána ve vedlejším pracovním poměru jako zdravotní sestra, nebýt předm. nemoci z povolání“. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobkyně pracovala ve vedlejším pracovním poměru především z finančních důvodů (vysokoškolské studium dětí a stavba rodinného domu), které následně odpadly, a že vzhledem k jejímu věku (v roce 1989 dosáhla 51 let ) „těžko lze předpokládat“, že by i nadále zvládala náročnou zátěž dvojího pracovního poměru. Mimo to poukázal na okolnost, že žalovaná nemocnice zaměstnávala prioritně zdravotní sestry v hlavním pracovním poměru a že „je obecně známou skutečností, že po roce 1989 již nebyl, a to zejména v P., takový nedostatek sester ve zdravotnictví jako tomu bylo v minulosti“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.5.2001 č.j. 20 Co 109/2001-181 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobkyně od roku 1980 do 31.12.1983 z důvodu stavby rodinného domu a studia dětí na vysoké škole pracovala v opakovaně uzavíraném vedlejším pracovním poměru a od 1.1.1984 již vedlejší pracovní poměr nenavázala (ačkoli poprvé byla v pracovní neschopnosti související s nemocí z povolání teprve v září 1984), nelze dospět „k důvodnému předpokladu ve smyslu §49 vl. nař. č. 54/75 Sb., že by byla žalobkyně i nadále (konkrétně ještě od roku 1989) trvale zaměstnána i ve vedlejším pracovním poměru u žalované“. Námitku žalobkyně uplatněnou až v odvolání, že další vedlejší pracovní poměr nenavázala v důsledku špatné kondice již v souvislosti s nemocí z povolání, odvolací soud odmítl jako účelovou a důkazně nepodloženou. Protože žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně předpokladu trvání jejího vedlejšího pracovního poměru v rozhodné době, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že „nebyl prokázán vznik škody ztrátou na jejím výdělku po skončení pracovní neschopnosti“, a že proto se žalobkyně ani nemůže úspěšně domáhat její náhrady.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítala, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §195 odst. 1 zák. práce, jestliže do průměrného výdělku před vznikem škody nezapočetly výdělek dosahovaný žalobkyní ve vedlejším pracovním poměru. Dovozovala, že za situace, kdy vedlejší pracovní poměr „pochopitelně“ musela přestat vykonávat z důvodu nemoci z povolání (po 1.1.1984 nenavázala další vedlejší pracovní poměr proto, že již v této době se u ní začaly projevovat příznaky nadcházející nemoci z povolání), by jediným důvodem pro nezapočtení příjmu z vedlejšího pracovního poměru mohla být pouze ve smyslu ustanovení §202 zák. práce změna poměrů žalobkyně nesouvisející s nemocí z povolání, kterou by však musela prokázat žalovaná. Podle názoru dovolatelky byla rozhodnutími soudů obou stupňů „porušena zásada res iudicata“, jestliže bez „odkazu na ustanovení §202“ polemizují s předchozím pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 „sp. zn. 29 C 349/88“, ve kterém bylo „jednoznačně vysloveno, že průměrný výdělek je tvořen jak hlavním, tak vedlejším pracovním poměrem“. Mimo to vytkla odvolacímu soudu, že nepřipustil provedení důkazů, „které mohly jednoznačně potvrdit výši průměrného výdělku“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „ve spojení“ s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru žádnou z námitek žalobkyně nelze považovat za důvodnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyně návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila (§239 odst. 2 o.s.ř.), a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být dovolání žalobkyně přípustné jen tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 19.12.2000 č.j. 22 C 126/93-170 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 28.4.1998 č.j. 22 C 126/93-134 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho částečně zrušujícím (kasačním) rozsudku ze dne 16.5.2000 č.j. 55 Co 128/2000-157.
Ze znění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř, přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 19.12.2000 č.j. 22 C 126/93-170 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 16.5.2000 č.j. 55 Co 128/2000-157 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu (jeho zrušovací části) byly výtky z hlediska úplnosti skutkového stavu tehdy zjištěného, neboť soud prvního stupně nedostatečně objasnil skutkový stav. Odvolací soud proto dal soudu prvního stupně pokyny k doplnění dokazování. Při svém novém rozhodnutí bral soud prvního stupně za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobkyně pracovala ve vedlejším pracovním poměru především z finančních důvodů (studium dětí na vysoké škole a stavba rodinného domu), které následně odpadly, nelze i vzhledem k věku žalobkyně a situaci ve zdravotnictví „důvodně předpokládat, že by i nadále byla zaměstnána ve vedlejším pracovním poměru jako zdravotní sestra, nebýt předm. nemoci z povolání“, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím rozsudkem odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze v posuzované věci z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovozovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž se mohl věcí zabývat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 pístu. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst.1 bod 5, §10 odst.3, §14 odst.1, §15 a §18 odst.1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 3.200,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 3.275,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. května 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu