ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1425.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1425/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. Ch., proti žalované Ž. H. a.s., o 13.103,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 82/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2001 č.j. 14 Co 144/2001-41, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění pracovního úrazu ze dne 29.4.1997 zaplatila 13.103,- Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku z vedlejšího pracovního poměru za období od 1.11.1999 do 21.1.2000.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 16.10.2000 č.j. 3 C 82/2000-20 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 3.525,- Kč a zaplatit „státu - Okresnímu soudu v Rokycanech“ na soudním poplatku 528,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že vedlejší pracovní poměr účastníků řádně skončil až na základě výpovědi žalované ke dni 22.1.2000, dospěl k závěru, že uplatněný nárok je s ohledem na ustanovení §33 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. důvodný, neboť „v žádném případě nelze přičítat k tíži žalobce“, že žalovaná opomněla řádně ukončit vedlejší pracovní poměr v okamžiku, kdy v důsledku organizační změny bylo zrušeno žalobcem zastávané pracovní místo, protože „to by bylo vůči žalobci nepřiměřenou tvrdostí zákona a v rozporu s dobrými mravy“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.3.2001 č.j. 14 Co 144/2001-41 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku o nákladech státu tento rozsudek zrušil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 528,- Kč. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení §33 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. je zaměstnavatel, u kterého utrpěl zaměstnanec činný ve více pracovních poměrech pracovní úraz, povinen poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku do výše průměrných výdělků dosahovaných zaměstnancem ve všech těchto pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat. Možnosti trvání konkrétního pracovněprávního vztahu je však třeba podle jeho názoru „posuzovat jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele“, neboť jde o vztahy založené jejich dohodou. Došlo-li u žalované v důsledku organizační změny k zániku pracovního místa, na kterém měl žalobce ve vedlejším pracovním poměru pracovat, „nemohl by tento pracovněprávní vztah trvat ani v případě, že by žalobce pracovní úraz neutrpěl“; odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že požadovaná náhrada žalobci nenáleží.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že zrušení pracovního místa, na kterém měl ve vedlejším pracovním poměru pracovat, „nemá právní význam“, neboť žalovaná „měla a mohla“ vedlejší pracovní poměr ukončit včas. Zdůraznil přitom, že vedlejší pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou a pojem „pod dobu, po kterou by mohly trvat“, uvedený v ustanovení §33 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. nelze podle jeho názoru vztahovat na existenci pracovního místa. Kromě toho žalobce poukázal na nesprávnost výpočtu průměrného výdělku, při kterém žalovaná „nerespektovala důsledně ust. čl. E-V. Zásady pro odměňování odst. 5.3.“ Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [§238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§238 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení částky 13.103,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §239 odst. 3 o.s.ř.), a protože dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu