ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1490.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1490/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. H., proti žalovanému JUDr. L. K., advokátovi jako správci konkursní podstaty úpadce P. I., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 C 320/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2001 č.j. 16 Co 403/2000-247, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 16.2.1994 P. O., a.s., sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřoval v tom, že žalobkyně se pro něj stala nadbytečnou zaměstnankyní, neboť na základě Organizační normy ze dne 29.4.1993 č. 1/93 došlo ke zrušení prodejního oddělení 731 pánské oděvy \"a tím i jejího pracovního místa\", a že žalobkyni \"není možno nabídnout v a.s. jiné vhodné zaměstnání\".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že organizační směrnice, na níž se výpověď z pracovního poměru odvolává, nabyla účinnosti od 1.5.1993, že dne 1.4.1993 s ní zaměstnavatel uzavřel dohodu o smluvní mzdě na dobu do 31.12.1993 a že uvedenou organizační změnou \"byl zachován stejný počet pracovních míst jako před reorganizací\". Před podáním výpovědi (a ani po podání výpovědi) jí zaměstnavatel nenabídl jiné zaměstnání, ačkoliv v době podání výpovědi přijímal řadu nových zaměstnanců na místa, která by mohla vykonávat i žalobkyně.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3.10.1995 č.j. 9 C 320/94-43 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný P. O., a.s. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.880,- Kč k rukám advokáta. Na základě výsledků dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se stala z organizačních důvodů pro svého zaměstnavatele nadbytečnou zaměstnankyní. Protože bylo povinností zaměstnavatele nabídnout žalobkyni v souvislosti s podáním této výpovědi z pracovního poměru \"jiné vhodné místo\" a protože, ačkoliv měl volná pro žalobkyni vhodná pracovní místa, tuto povinnost nesplnil, je výpověď z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného P. O., a.s. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11.3.1996 č.j. 16 Co 110/96-65 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba znovu vyslechnout svědky Ing. J. R., Ing. B. Ch. a M. D. k otázce, zda zaměstnavatel nabízel žalobkyni místa prodavačky v souvislosti s výpovědi z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 nebo jen v souvislosti s předchozí výpovědí z pracovního poměru ze dne 24.5.1993, která byla posléze zaměstnavatelem se souhlasem žalobkyně odvolána, neboť bez doplnění svědeckých výpovědí nelze učinit skutkový závěr o tom, zda zaměstnavatel ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 splnil svou nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst.2 zák. práce.
Po provedení dalších důkazů a poté, co zjistil, že obchodní společnost P. O., a.s. byla zrušena bez likvidace a že zanikla sloučením s obchodní společností P. I., a.s., Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19.2.1997 č.j. 9 C 320/94-89 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný P. I., a.s. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3.850,- Kč \"na účet\" advokáta. Z provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že zaměstnavatel neprokázal, že by žalobkyni nabídl v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 jinou vhodnou práci. Ani jeden z vyslechnutých svědků \"s jistotou\" nepotvrdil, že by nabídka na práci prodavačky souvisela s výpovědí z pracovního poměru ze dne 16.2.1994; z dopisu ze dne 16.2.1994 naopak \"jednoznačně\" vyplývá, že zaměstnavatel svou nabídkovou povinnost nesplnil. Výpověď z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného P. I., a.s. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19.11.1997 č.j. 16 Co 326/97-115 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že k tomu, aby mohl být učiněn závěr, že žádný z vyslechnutých svědků nepotvrdil, že nabídka práce prodavačky žalobkyni souvisela s výpovědí ze dne 16.2.1994, by museli být tito svědci dotázáni, co bylo - jak uvedly svědkyně Ing. B. Ch. a M. D. - \"důvodem toho, že žalovaný v únoru 1994 žalobkyni práci prodavačky nabízel\"; taková otázka však svědkům dosud nebyla položena. Vzhledem k tomu, že výpovědi svědkyň Ing. B. Ch. a M. D. o nabídce jiné vhodné práce žalobkyni v roce 1994 \"se jeví být v rozporu\" s obsahem dopisu ze dne 16.2.1994, v němž se uvádí, že žalobkyni není možno nabídnout v a.s. jiné vhodné zaměstnání, je potřebné vyslechnout jako svědka advokáta JUDr. Č. V., který je autorem textu dopisu ze dne 16.2.1994. Teprve po doplnění dokazování v tomto směru bude možné podle odvolacího soudu posoudit, zda byla splněna podmínka platnosti výpovědi z pracovního poměru ve smyslu ustanovení §46 odst.2 zák. práce.
Po dalším doplnění dokazování Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9.4.1999 č.j. 9 C 320/94-155 znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný P. I., a.s. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku, která bude stanovena v samostatném usnesení. Podle soudu prvního stupně \"ani z opakovaných výpovědí svědků\" nelze mít za prokázané, že by zaměstnavatel splnil vůči žalobkyni v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 svou nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst.2 zák. práce. Výpovědi svědků Ing. J. R., Ing. B. Ch., M. D., Ing. Z. P., V. S., Ing. Š. Š. a E. M. jsou podle názoru soudu prvního stupně nepřesvědčivé a jednoznačně nepotvrzují, že by žalobkyni byla učiněna nabídka jiné práce právě v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru ze dne 16.2.1994; z obsahu dopisu ze dne 16.2.1994 naopak vyplývá, že žalobkyni \"nebylo nabízeno jiné místo, ač volné bylo, nevyplývá, že by žalobkyně jiné místo odmítla\". Soud prvního stupně dovodil, že zaměstnavatel v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 nabídkovou povinnost nesplnil; vycházel \"ze zkušeností, které se žalobkyní měl z předchozího období, kdy jí dal výpověď, a sice, že nabízenou práci prodavačky odmítla, a předpokládal, že jí odmítne opětovně, a tak již žádnou nabídku nečinil\". Výpověď z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 je proto neplatným právním úkonem. Usnesením ze dne 13.9.1999 č.j. 9 C 320/94-180 Okresní soud v Olomouci rozhodl, že žalovaný P. I., a.s. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 9.400,- Kč.
K odvolání žalovaného P. I., a.s. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15.12.1999 č.j. 16 Co 432, 444/99-187 rozsudek a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, zda zaměstnavatel splnil svou povinnost nabídnout žalobkyni před podáním výpovědi z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 svou nabídkovou povinnost, nemá oporu v provedeném dokazování. Vytknul soudu prvního stupně, že při hodnocení důkazů bezdůvodně pominul výpověď svědka JUDr. Č. V. a že jeho závěry o výpovědích svědků Ing. J. R., Ing. B. Ch., M. D., V. S., Ing. Š. Š. a E. M. jsou \"ve zjevném rozporu s obsahem protokolů o jednání, v nichž jsou tyto svědecké výpovědi obsaženy\". Hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., neboť soud prvního stupně pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 7.4.2000 č.j. 9 C 320/94-198 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výsledků dokazování dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 je \"po formální stránce\" platná a že žalobkyně se skutečně stala pro zaměstnavatele v důsledku provedených organizačních změn nadbytečnou zaměstnankyní. Při zkoumání, zda zaměstnavatel splnil před podáním výpovědi z pracovního poměru svou nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst.2 zák. práce, vycházel z výpovědí svědků JUDr. Č. V., Ing. J. R., Ing. B. Ch., Ing. Z. P. a M. D., kteří potvrdili, že při jednání předcházejícím podání výpovědi z pracovního poměru byla žalobkyni nabídnuta práce prodavačky \"na kterémkoliv oddělení s výjimkou oděvy\", a z výpovědí svědkyň Ing. Š. Š. a E. M., které potvrdily, že žalobkyně po návratu z jednání, při němž jí bylo nabízeno místo prodavačky, \"prohlašovala vulgárními výrazy, že prodavačku dělat nebude\". Protože svědkyně V. K., J. H. a J. S. o rozhodných skutečnostech nic neuvedly (nebyly přítomny u žádného jednání a neví tedy, zda žalobkyni bylo nabízeno v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 jiné vhodné místo), protože výpověď svědka Ing. F. H. (manžela žalobkyně) je nevěrohodná a protože údaj obsažený v dopise ze dne 16.2.1994 o tom, že žalobkyni není možno nabídnout jiné vhodné místo, je projevem toho, že \"veškeré pokusy spočívající v nabídce jiné vhodné práce žalobkyni se minuly účinkem\", je výpověď z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 platná i z hlediska ustanovení §46 odst.2 zák. práce.
K odvolání žalobkyně a poté, co bylo zjištěno, že na majetek obchodní společnosti P. I., a.s. byl dnem 13.9.2000 prohlášen konkurs a že správcem konkursní podstaty byl ustanoven advokát JUDr. L. K., a co žalobkyně navrhla, aby bylo v řízení pokračováno, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.2.2001 č.j. 16 Co 403/2000-247 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.815,50 Kč k rukám advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyni byla nabídnuta v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 pro ni vhodná práce prodavačky a že žalobkyně tuto nabídku jiné práce odmítla. Námitky žalobkyně k hodnocení provedených důkazů odvolací soud odmítl s odůvodněním, že pro splnění nabídkové povinnosti není významné její písemné vyjádření ve výpovědi z pracovního poměru, že tvrzení žalobkyně o výpovědi svědka Ing. J. R. neodpovídá tomu, jak byla uvedena v protokole, a že její tvrzení o důvodech, proč advokát JUDr. Č. V., převzal zastoupení obchodní společnosti P. I., a.s., je \"naprostou spekulací\". Protože výpověď z pracovního poměru netrpí \"žádnými vadami\", jde o platný právní úkon.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poukazuje na dosavadní průběh řízení a namítá, že z písemné výpovědi z pracovního poměru musí jednoznačně vyplývat také to, \"jaká nabídková povinnost byla splněna ze strany zaměstnavatele, tedy zda bylo postupováno podle §46/2 písm. a nebo b\". Vzhledem k tomu, že v dopise ze dne 16.2.1994 je uvedeno, že \"není možno Vám nabídnout jiné vhodné zaměstnání\", nemůže to znamenat, že by žalobkyně nebyla ochotna přejít na jinou práci, kterou jí zaměstnavatel nabídl; z logického výkladu vyplývá, že na straně zaměstnavatele \"bylo vycházeno z toho, že žalobkyni nemůže být nabídnuto v a.s. jiné vhodné zaměstnání\". Uvedený výklad odpovídá tomu, co vypověděl svědek Ing. Jiří R. ve své v pořadí první svědecké výpovědi. Žalobkyně dále v dovolání rozebírá jednotlivé důkazy a dovozuje, že soudy \"směšují dvě výpovědi, které jí byly dávány\", a že důkazy byly jednostranně vyhodnoceny v její neprospěch. Žalobkyně považuje dovolání za přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; tímto rozsudkem soudu prvního stupně přitom bylo rozhodnuto ve věci jinak, než v jeho dřívějších rozsudcích (rozsudku ze dne 3.10.1995 č.j. 9 C 320/94-43, rozsudku ze dne 19.2.1997 č.j. 9 C 320/94-89 a rozsudku ze dne 9.4.1999 č.j. 9 C 320/94-155), které byly odvolacím soudem zrušeny.
Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila (§239 odst. 2 o.s.ř.) a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být dovolání žalobkyně přípustné, jen jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším rozsudku proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Ze znění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 o.s.ř. závazné; takovýto právní názor totiž vede soud prvního stupně jen k tomu, jaké úkony má ve věci učinit, ale žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit po skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout.
Ze srovnání právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v usnesení ze dne 11.3.1996 č.j. 16 Co 110/96-65, v usnesení ze dne 19.11.1997 č.j. 16 Co 326/97-115 a v usnesení ze dne 15.12.1999 č.j. 16 Co 432, 444/99-187, s právními závěry soudu prvního stupně, vyslovenými v jeho zrušených rozsudcích ze dne 3.10.1995 č.j. 9 C 320/94-43, ze dne 19.2.1997 č.j. 9 C 320/94-89 a ze dne 9.4.1999 č.j. 9 C 320/94-155, vyplývá, že odvolací soud po právní stránce neposuzoval věc (platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 z hlediska ustanovení §46 odst.2 zák. práce) jinak, než soud prvního stupně (neaplikoval na právní vztah mezi účastníky jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak než soud prvního stupně). Odvolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně proto, že spočívaly na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci (v případě v pořadí prvního a druhého rozsudku) a že vadně hodnotil provedené důkazy, neboť při postupu podle ustanovení §132 o.s.ř. pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, učiněný v rozsudku ze dne 7.4.2000 č.j. 9 C 320/94-198, že výpověď z pracovního poměru ze dne 16.2.1994 je z hlediska ustanovení §46 odst.2 zák. práce platným právním úkonem, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacími usneseními odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že odvolací soud v části svého rozsudku obsahující poučení o opravných prostředcích uvedl, že \"je možno proti němu podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a to do jednoho měsíce od jeho právní moci prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni\". Odvolací soud může svým rozhodnutím založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku nebo usnesení ve věci samé, jde-li o rozsudek nebo usnesení ve věci samé po právní stránce zásadního významu, jen jestliže - jak vyplývá ze znění ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. - přípustnost dovolání vysloví (na návrh účastníka nebo i bez návrhu) ve výroku svého rozsudku nebo usnesení ve věci samé. K tomu - jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 20.2.2001, po jehož skončení byl rozsudek vyhlášen, z písemného vyhotovení rozsudku a jeho odůvodnění - nedošlo; postupem uvedeným v ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. proto nebyla přípustnost dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu založena. Uvedl-li odvolací soud až v části svého rozsudku obsahující poučení o opravných prostředcích (nad rámec ustanovení §157 o.s.ř.), že \"je možno proti němu podat dovolání\", ačkoliv zákon ve skutečnosti dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu nepřipouští, jde o chybné poučení, které sice bylo účastníkům řízení poskytnuto (v rozporu se zákonem), ale které samo o sobě jim nemůže založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemají. Dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to připouští zákon (srov. §236 o.s.ř.), a nikoliv, je-li to uvedeno v nesprávném (chybném) poučení odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, kterým se stal - poté, co na majetek obchodní společnosti P. I., (dosavadního žalovaného) byl dnem 13.9.2000 prohlášen konkurs a co bylo v řízení v souladu s ustanovením §14 odst.1 písm.c) zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) pokračováno - správce konkursní podstaty advokát JUDr. L. K., v dovolacím řízení žádné náklady, potřebné k účelnému bránění jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu