ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1588.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1588/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. V., proti žalované S. L., o 53.501,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 7 C 26/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2001, č.j. 19 Co 486/2000-51, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 53.501,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18% p.a. od 1.10.1999 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 30.9.1999 byla v provozovně, kde žalovaná pracovala jako odpovědná vedoucí, provedena inventura, při níž byl zjištěn schodek ve výši 53.501.60 Kč. Přestože žalovaná s výsledkem „kontroly“ souhlasila, dlužnou částku přes upomínky a urgence ze strany žalobce neuhradila.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 12.9.2000, č.j. 7 C 26/2000-33, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 10.875,- Kč k rukám zástupkyně žalované. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu ani podle ustanovení 176 a násl. zák. práce, ani podle ustanovení §172 a násl. zák. práce (žalobce neprokázal existenci žádného z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu). Vycházel přitom z toho, že žalovaná na základě pracovní smlouvy ze dne 30.6.1999 pracovala jako prodavačka na provozovně žalobce v L. v pracovním poměru na dobu určitou (od 1.7.1999 do 30.9.1999), že dne 30.9.1999 byla na této provozovně provedena „inventura zboží“ a že „podle inventurního zápisu“ bylo vyčísleno „manko“ ve výši 53.501,60 Kč. Protože však z dohody o hmotné odpovědnosti, která byla součástí pracovní smlouvy, nebylo možno dovodit, co bylo jejím předmětem (za jaké hodnoty převzala žalovaná odpovědnost), považoval ji za neplatnou, a již z tohoto důvodu vyloučil odpovědnost žalované za škodu z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách. Z provedených důkazů (zejména z výpovědi svědka T. N.) dále dovodil, že žalobcem předložené listiny (zápis ze dne 30.9.1999 a listina nazvaná INVENTURA z téhož dne) vznik škody ani její výši neprokazují, neboť inventura byla prováděna pouze dle pokynů žalobce bez znalosti příslušných ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, přičemž „uvedené listiny ke dni 30.9.1999 konstatovaly pouze stav zboží a finanční hotovost na provozovně“ a „stavy zboží nebyly zaznamenány do inventurních zápisů“; ani skutečnost, že v měsíci září 1999 byly údaje v knize tržeb přelepovány, nepovažoval za důkaz o tom, že by tímto způsobem žalovaná porušila povinnost při plnění pracovních úkolů a že by tímto pochybením vznikla žalobci škoda. Konečně soud prvního stupně odmítl námitku žalobce, že žalovaná uznala svůj závazek zápisem z 30.9.1999, s odůvodněním, že uznání závazku v pracovněprávních vztazích nezakládá domněnku existence dluhu v době uznání, a další listiny (směnku vlastní a „vyplňovací prohlášení“) považoval za důkazy bezpředmětné, neboť úkony v nich obsažené jsou pro svou neurčitost, nesrozumitelnost a pro rozpor se zákonem absolutně neplatné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.6.2001, č.j. 19 Co 486/2000-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 5.198,- Kč k rukám JUDr. S. P. Po doplnění dokazování (žalobcem předloženou listinou nazvanou INVENTURA z 29.6.1999) se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalobce neprokázal ani v odvolacím řízení základní předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení §176 zák. práce (stav hodnot, za které žalovaná převzala odpovědnost, jakož i provedení řádné „výchozí“ inventury a „konečné inventury“). Zdůraznil přitom, že při inventuře dne 30.9.1999 bylo porušeno ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, když zjištěný stav zboží a hodnot nebyl zaznamenán v inventurních soupisech a nebyl podepsán osobou odpovědnou za provedení inventarizace , i ustanovení §29 odst. 1 téhož zákona, když zjištěný fyzický stav zboží a finanční hotovosti nebyl porovnán se stavem majetku a závazků v účetnictví; navíc nebylo ani prokázáno, že by žalobce vedl řádné účetnictví. Uvedená skutková zjištění považoval odvolací soud za určující i pro posouzení předpokladů obecné odpovědnosti žalované za „tvrzenou škodu“ ve smyslu ustanovení §172 a násl. zák. práce. Odvolací soud neshledal na straně žalované porušení povinnosti řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem, jestliže nebyl prokázán stav zboží, za které převzala odpovědnost, a nepovažoval přepisování údajů v knize tržeb za výsledek manipulace žalované s tržbami, eventuálně se zbožím (uvedl, že „mohlo jít např. o opravu prostých početních chyb“); vzhledem k nedostatečnému vedení evidence majetku žalobce a nedostatečné inventarizaci rovněž dovodil, že nelze učinit žádné hodnověrné zjištění o škodě a její výši ani splnění ostatních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., poněvadž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“, a jehož důvody spatřuje v ustanovení „§241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.“. Namítá, že postup soudů obou stupňů při hodnocení důkazů (výpovědi žalobkyně, která uvedla, že „o škodě ví, ale neví, jak k ní došlo“, listiny o uznání dluhu, zápisu z inventury, svědeckých výpovědí) byl „velmi povrchní“ a že „hodnocením základních atributů odpovědnosti za škodu došlo k jednoznačnému pochybení“. Žalobce má zato, že „vznik existence škody“ je nepochybný, stejně jako porušení povinností žalované vyplývajících z pracovního poměru („zcela vědomá manipulace s údaji v knize tržeb“ zjištěná při inventuře) a příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností žalovanou. Vytýká odvolacímu soudu, že „vůbec nepochopil, jak je inventura prováděna“, jakož i účelovost tvrzení, že nebyly naplněny ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a soudům obou stupňů, že „nerozhodují objektivně“. Namítá dále „jednostranný povrchní způsob hodnocení a prověřování předložených důkazů“ ve vztahu k závěru soudů, že „přelepování údajů v knize tržeb mohlo znamenat opravu prostých účetních chyb“, neboť soudy se nezabývaly skutečností, že přelepené částky přesně korespondují s vyčíslenou výší škody a že k přelepování docházelo až 3. měsíc pracovního poměru žalované. Žalobce je přesvědčen, že „rozhodování soudu II. stupně je postiženo vadami, které spočívají jednak v nedodržení zásady jednostrannosti a objektivnosti při rozhodování soudu, tak v nesprávném posouzení právní stránky věci“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení „§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“ a jeho důvody spatřuje v ustanovení „§241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.“; z uvedeného je zřejmé, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 14.6.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních předpisů“ (podle „ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000“, neboť „napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno dne 12.9.2000“), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Dovolání nemůže být přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a to už proto, že žalobce v průběhu odvolacího řízení (před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) nenavrhl, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí rozsudek odvolacího soudu byl postižen.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a protože z hledisek uvedených v ustanoveních §238 a §239 o.s.ř. dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Mojmír Putna,v. r.
předseda senátu