ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1635.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1635/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. R. proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, o zrušení rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru, zaplacení částky 132.050,- Kč a uveřejnění oznámení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 127/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001, č.j .17 Co 263/2001-45, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10. 2. 2000 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřovala zejména v tom, že žalobce, ačkoliv byl dne 15. 7. 1998 seznámen s institutem „zvláštního omezení“ podle §73 a 75 zákoníku práce, se stal 31. 3. 1999 členem dozorčí rady akciové společnosti I. V. C. se sídlem ve F., čímž porušil ustanovení §73 odst. 3 zák. práce o absolutním zákazu členství v řídicích nebo kontrolních orgánech právnických osob provozujících podnikatelskou činnost.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo žalované uloženo „zrušit své rozhodnutí č.j.: SP–57/PR–2000 o okamžitém zrušení pracovního poměru s žalobcem“, vyplatit žalobci ušlou mzdu ve výši 132.050,- Kč a zveřejnit ve Věstníku Ministerstva vnitra formou oznámení ředitele Kanceláře ministra vnitra zrušení svého rozhodnutí následujícím textem: „Ministr vnitra zrušil rozhodnutí č.j.: SP–57/PR–2000 ze dne 10. února 2000 a Ing. J. R. je i nadále zaměstnancem Ministerstva vnitra“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho členství v dozorčí radě akciové společnosti I. V. C. se sídlem ve F. vzniklo již dne 24. 11. 1994, a že o této skutečnosti osobně informoval žalovanou již v rámci přípravy svého jmenování do funkce ředitele finanční sekce Ministerstva vnitra ČR, ke kterému došlo ke dni 1. 3. 1995. Postup žalované považuje za „nepřípustné umlčování jeho kritiky činnosti některých zaměstnanců žalované“.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 6. 2000, č.j. 14 C 127/2000-20, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „Českému státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 doplatek soudního poplatku 5.225,- Kč“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že domáhat se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru lze ve smyslu §64 zák. práce pouze žalobou na určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., a z toho, že úkon žalované, kterým se žalobcem rozvázala pracovní poměr, není rozhodnutím, které podléhá přezkumné činnosti soudu ve smyslu §244 a násl. o.s.ř., dospěl k závěru, že soud není oprávněn uložit žalované, aby sama své rozhodnutí zrušila. Protože se žalobce nedomohl určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nezabýval se (s ohledem na ustanovení §61 zák. práce) ani jeho nároky, jež by mu při neplatném rozvázání pracovního poměru náležely.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, č.j. 17 Co 263/2001-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a návrh na připuštění dovolání ve věci zamítl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba po doplnění provedeném k výzvě soudu prvního stupně je schopna projednání, neboť žalobce jednoznačně formulovaným petitem vyjádřil, co požaduje. Podle názoru odvolacího soudu nelze z ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. vyvozovat, že by soud sám mohl rozhodovat o žalobním petitu v jiném než navrženém znění, případně, že by mohl žalobci uložit upravit jednoznačně znějící žalobní petit. Vycházeje dále z toho, že dopis ze dne 10. 2. 2000, č.j.: SP-57/PR–2000, není správním rozhodnutím, ale pracovněprávním úkonem, dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobě není možno vyhovět proto, že nelze zaměstnavateli uložit povinnost zrušit okamžité zrušení pracovního poměru, když pojem zrušení pracovněprávního úkonu zákoník práce ani jiný hmotněprávní předpis pracovního práva nezná. Rozvedl dále, že obrana zaměstnance proti okamžitému zrušení pracovního poměru je upravena v ustanovení §64 zák. práce, z jehož znění jednoznačně vyplývá, že je třeba u soudu uplatnit neplatnost takového úkonu. Z důvodu hospodárnosti se již nezabýval zkoumáním existence uplatněného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru; nebyla-li neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru včas uplatněna, platí, že pracovní poměr skončil, a proto nemůže být vyhověno ani požadavku na náhradu mzdy za období po skončení pracovního poměru. Zamítnutí požadavku na zrušení úkonu také brání vyhovění požadavku na uveřejnění oznámení, že úkon byl zrušen. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť obrana zaměstnance proti skončení pracovního poměru úkonem ze strany zaměstnavatele je v ustanovení §64 zák. práce upravena jednoznačně a judikatura je v soudních sporech tohoto druhu ustálená.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že jde o věc zásadního významu po právní stránce, žalobce namítá, že, i když nebylo uplatněno žalobou právo na vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vyslovení povinnosti zrušit písemné rozhodnutí ministra vnitra ČR o okamžitém zrušení pracovního poměru by bylo podle jeho názoru možné až na základě prokázaných skutečností, že takové skončení pracovního poměru je neplatné. Je přesvědčen, že z obsahu žaloby je jednoznačné, že jde o žalobu podanou v souvislosti s neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru a že směřuje k nápravě protiprávního stavu popřením neplatného rozhodnutí zaměstnavatele o skončení pracovního poměru. Domnívá se, že oba soudy vyloučením možnosti uplatnění práva „specifickým petitem“ a z toho vyplývajícím meritorním projednáním žaloby pochybily a omezily právo žalobce na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že vůbec neusiloval o to, aby soud sám petit jeho žaloby měnil; byl a je přesvědčen, že navržený petit pouze jinou formou spěje k totožnému právnímu stavu, jaký měl na mysli zákonodárce při formulaci nároků vyplývajících z neplatného skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Podle jeho přesvědčení ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. dopadá i na projednávanou věc. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud odvolání odmítl, případně zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím, odvolací soud dovolání svým rozhodnutím nepřipustil a rozhodnutí ani nemá po právní stránce zásadní význam. Připomíná, že žalovaná nevydala ani ve správním, ani v jiném řízení „rozhodnutí“ o okamžitém zrušení pracovního poměru, jehož zrušení by soud mohl žalované nařídit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.] a protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku návrh na přípustnost dovolání proti svému rozsudku zamítl (§239 odst. 1 o.s.ř.), může být v této věci dovolání přípustné jen při splnění podmínek uvedených v §239 odst. 2 o.s.ř. nebo z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Dovolání může být podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobce v dovolání namítá, že žalobou uplatněný petit formulovaný jako žaloba na plnění směřuje ke stejnému výsledku jako žaloba na určení neplatnosti a soud by o něm mohl rozhodnout jedině za předpokladu, že by otázku platnosti či neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru předtím vyřešil (jako předběžnou otázku). Vzhledem k tomu, že žalobou uplatněný petit vychází z rozhodných skutečností v žalobě vylíčených (je logickým vyústěním žalobních tvrzení), soudy správně dovodily, že není pochyb o tom, čeho se žalobce domáhá, a že nebylo rozporu mezi vylíčením skutkových okolností a požadovaným žalobním petitem. V dovolání žalobce tvrdí, že navržený petit pouze jinou formou spěje k totožnému právnímu stavu, jaký měl na mysli zákonodárce při formulaci nároků vyplývajících z neplatného skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, jinak řečeno, že soudy měly rozhodnout o něčem jiném, než co bylo žalobou uplatněno (měly rozhodnout tak, jako by se žalobce domáhal žalobou podle ustanovení §64 zák. práce určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru). Takový postup soudu by však byl v rozporu se zákonem, neboť soud je při svém rozhodování vázán, jak vyplývá z ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř, uplatněným návrhem – žalobou (skutkovým vylíčením i petitem). O tom, odhlédajíc od toho, že by jiný postup byl v rozporu se zákonem, v praxi soudů nikdy pochybností nebylo. Dovolatel rovněž přehlíží, že soudy jím formulovanou žalobu projednaly a rozhodly o ní. Jestliže dospěly k závěru, že o nároku, kterého se žalobce domáhá (uložit žalované povinnost zrušit její rozhodnutí č.j. SP–57/PR–2000 o okamžitém zrušení pracovního poměru se žalobcem), nemohou soudy rozhodovat, nelze jim vytýkat, že se jako předběžnou otázkou nezabývaly otázkou platnosti úkonu, jehož zrušení se žalobce domáhal, neboť její vyřešení by nemohlo uvedený závěr soudu nikterak ovlivnit.
Z uvedeného vyplývá, že oba soudy při rozhodování o procesních otázkách, jichž se dovolání žalobce dotýká, rozhodovaly v souladu se zákonem i s běžnou soudní praxí. Proto dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné není.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že soudy při rozhodování této věci porušily žalobcovo právo na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces je zakotveno v Čl. 36 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/93 Sb. jako součást ústavního pořádku (dále jen „Listina“). Čl. 36 Listiny ani Ústava České republiky a ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněná pod č. 209/1992 Sb., však neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek na to, aby soudy rozhodovaly o něčem jiném, než co bylo v žalobě podané v občanském soudním řízení uvedeno. Úprava českého procesního práva plně respektuje klíčovou zásadu „rovnosti zbraní“ (akcentovanou zejména v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva). V tomto řízení aplikovaná ustanovení občanského soudního řádu nejsou v žádném případě v rozporu s výše citovanými dokumenty. Proto ani v použití platné právní úpravy občanského soudního procesu (jak to soudy obou stupňů učinily) nelze spatřovat porušení práva žalobce na spravedlivý proces.
Řízení proto žalobcem vytýkanou vadou, uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., postiženo není. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je zřejmé, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu