ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1711.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1711/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci zástavního věřitele Č. o. b., a.s. (dříve I. A P. B., akciové společnosti, proti zástavnímu dlužníkovi J. V., o návrhu zástavního věřitele na prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 Nc 1803/99, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. září 2000 č.j. 15 Co 667/2000-99 ve znění usnesení ze dne 11. dubna 2001 č.j. 15 Co 667/2000-112, takto:
I. Dovolání zástavního věřitele se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se návrhem ze dne 20.11.1998 se domáhal, aby byl k uspokojení jeho pohledávek v celkové výši 1.526.485,33 Kč s 24,1% úrokem z částky 875.832,19 Kč a s 6,5% úrokem z částky 503.646,05 Kč od 4.11.1998 do zaplacení nařízen prodej zástavy ve vlastnictví žalovaného, a to \"domu čp. 2 na stavebním pozemku p.č. 47/1 o výměře 1805 m2, stavebního pozemku p.č. 47/1 o výměře 1805 m2, stavebního pozemku p.č. 47/2 o výměře 477 m2, stavebního pozemku p.č. 84 o výměře 13 m2, pozemku p.č. 398/1 o výměře 1948 m2 a pozemku p.č. 398/2 o výměře 218 m2, zapsaných pro obec P. a k. ú. Ch. na LV č. 123 u Katastrálního úřadu v P.\". Návrh zdůvodnil zejména tím, že k zajištění závazku dlužníka P. S. ze smlouvy o úvěru č. 228-92-53 ze dne 9.6.1992 ve znění dodatku č. 2024 92 228 D01 ze dne 27.8.1993, dodatku č. 2024 92 228 D02 ze dne 1.1.1994, dodatku č. 2024 92 228 D03 ze dne 9.2.1994, dodatku č. 2024 92 228 D04 ze dne 7.7.1994 a dodatku č. 2024 92 228 D05 ze dne 27.5.1997 \"do výše 1.100.000,- Kč s příslušenstvím\" a k zajištění závazku dlužníka P. S. ze smlouvy o úvěru č. 2024 93 188 ze dne 9.7.1993 ve znění dodatku č. 2024 93 188 D01 ze dne 27.8.1993, dodatku č. 2024 93 188 D02 ze dne 1.1.1994, dodatku č. 2024 93 188 D03 ze dne 9.2.1994, dodatku č. 2024 93 188 D04 ze dne 7.7.1994 a dodatku č. 2024 93 188 D05 ze dne 27.5.1997 \"do výše 600.000,- Kč s příslušenstvím\" zřídil zástavní dlužník na základě zástavních smluv ze dne 9.6.1992 a 9.7.1993 k uvedeným nemovitostem zástavní práva. Protože dlužník P. S. pohledávky řádně a včas nesplnil, domáhá se jejich uspokojení ze zástavy.
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 30.3.2000 č.j. 7 Nc 1803/99-78 návrh zástavního věřitele zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradě nákladů řízení 1.725,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. D. Soud prvního stupně zjistil, že zástavní věřitel poskytl P. S. na základě smlouvy o úvěru č. 228-92-53 ze dne 9.6.1992 (ve znění dodatků) úvěr ve výši 1.100.000,- Kč, splatný dne 20.1.1996, a na základě smlouvy o úvěru č. 2024 93 188 ze dne 9.7.1993 (ve znění dodatků) úvěr ve výši 600.000,- Kč, splatný dne 20.2.1997, že na základě zástavních smluv ze dne 9.6.1992 a 9.7.1993 byly uvedené pohledávky zajištěny zástavním právem a že zástava je ve vlastnictví zástavního dlužníka. Vzhledem k tomu, že \"předmětná zástavní smlouva a nárok zástavního věřitele z této smlouvy vzniklý vznikla ještě za účinnosti občanského zákoníku před zněním novely z.č. 165/98 Sb.\", není podle názoru soudu prvního stupně návrh zástavního věřitele důvodný. Při uspokojování jeho pohledávek nelze postupovat podle ustanovení §151f občanského zákoníku a §372 občanského soudního řádu ve znění vyplývajícím ze zákona č. 165/1998 Sb., ale je nutno aplikovat právní úpravu zástavního práva účinnou do 31.8.1998, která věřiteli nedávala \"právo požádat soud o prodej zástavy\", ale pouze právo domáhat se uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem zástavy na základě vykonatelného rozhodnutí (popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí).
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 25.9.2000 č.j. 15 Co 667/2000-99 ve znění opravného usnesení ze dne 11.4.2001 č.j. 15 Co 667/2000-112 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 575,- Kč \"na účet\" advokáta JUDr. J. D. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně, byť \"ne ze všech jím uváděných důvodů\", ke správnému závěru o nedůvodnosti návrhu. Zdůraznil, že právní řád České republiky nepřipouští tzv. pravou zpětnou účinnost právní normy; vzhledem ke skutečnosti, že zákon č. 165/1998 Sb. nestanoví, že by se právní úpravou v něm obsaženou měly řídit pouze právní vztahy vzniklé až po jeho účinnosti a s přihlédnutím ke \"smyslu nové právní úpravy\", je \"namístě závěr\" o jeho tzv. nepravé zpětné účinnosti. To znamená, že u zástavních práv, vzniklých do 31.8.1998, tak lze přímý prodej zástavy soudem nařídit pouze tehdy, vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy až po 1.9.1998. Protože v posuzovaném případu vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy před tímto datem, je zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá, že právní úprava, obsažená v zákoně č. 165/1998 Sb., neukládá ve srovnání s právní úpravou \"předchozí\" zástavnímu dlužníku žádné nové povinnosti, že ustanovení §151a obč. zák. upravující \"explicitně\" práva zástavního věřitele a povinnosti zástavce zůstalo nezměněno a že \"rozdílná úprava je tedy pouze v procesní cestě ke kýženému cíli\". Odvolací soud proto při svém rozhodování vycházel z nesprávného právního názoru, když dovodil, že podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 165/1998 Sb. lze postupovat jen v případech, vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy po 1.9.1998. Dovolatel navrhl, aby \"po projednání dovolání příslušný soud vynesl usnesení o prodeji zástavy\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě zástavní věřitel napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a protože přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z dalších ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny, neboť odvolací soud ve výroku svého usnesení přípustnost dovolání nevyslovil. Dovolání v této věci nemůže být přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř., a to již z toho důvodu, že dovolatel - jak vyplývá z obsahu spisu - neučinil před vydáním usnesení odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí bylo usnesení odvolacího soudu postiženo.
Protože dovolání proti usnesení odvolacího soudu není z hledisek ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavního věřitele - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ve smyslu ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť zástavní věřitel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a zástavnímu dlužníkovi v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu