ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.200.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 200/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Finančního úřadu v M. proti žalované K. S., o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 83/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2000, č.j. 23 Co 445/2000-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že právní úkony o \"převedení movitých věcí, jenž byly předmětem leasingových smluv a tím převedení veškerých práv, zejména právo přijímat splátky z leasingových smluv: č. 1/92/183 - nájemce J. s.r.o., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.10.1995, č. 1/92/214 - nájemce L. O. – O. Z., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 15.10.1995, č. 1/92/225 - nájemce J. s.r.o., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 15.10.1995, č. 1/93/002 - nájemce P. O., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.10.1995, č. 1/92/231 - nájemce J. S. – N. M., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 15.10.1995, č. 1/93/007 - nájemce J. S., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.10.1995, č. 1/93/008 - nájemce R. s.r.o., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.11.1995, č. 1/93/014 - nájemce P. R., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.10.1995, č. 1/93/015 - nájemce D. R., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.11.1995, č. 1/93/025 - nájemce Ing. P. B., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.11.1995, č. 1/93/026 - nájemce J. S., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.11.1995, č. 1/93/031 - nájemce MUDr. V. H., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.11.1995, č. 1/93/033 - nájemce J. H. – H., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.10.1995, č. 1/93/040 - nájemce R. K. – T., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 15.10.1995, č. 1/94/001 - nájemce M. U., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 15.10.1995, č. 1/94/002 - nájemce W. s.r.o., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.11.1995, č. 1/94/004 - nájemce I. Ch., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.10.1995, č. 1/94/014 - nájemce E. Z. – B. F., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne T.10.1995, č. 1/94/013 - nájemce H. s.r.o., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 15.10.1995, č. 1/93/029 - nájemce E. K., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.10.1995, č. 1/93/030 – I. s.r.o., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.10.1995 a č. 1/94/016 - nájemce D. M., kupní smlouva a dohoda o postoupení pohledávky ze dne 1.10.1995\", jsou vůči žalobci právně neúčinné, a že žalobce \"může požadovat uspokojení své pohledávky z leasingových splátek a nároků, které odporovanými právními úkony ušly z majetku obchodní společnosti H. spol. s r.o.\" Žalobu odůvodnil zejména tím, že tyto právní úkony zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky ve výši 4.838.000,60 Kč, kterou má vůči dlužníku H., spol. s r.o., že dlužník tyto právní úkony učinil s úmyslem zkrátit věřitele a že žalované byl tento úmysl dlužníka znám.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 6.4.2000 č.j. 10 C 83/96-44 žalobě na určení neúčinnosti právních úkonů vyhověl, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že \"je oprávněn uspokojit své pohledávky na majetku žalované v celkové výši 1.641.492,90 Kč\", a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit \"do pokladny Okresního soudu v Mělníku\" soudní poplatek 1.000,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce měl vůči dlužníkovi na nedoplatcích DPH a daňových penále ke dni 29.12.1995 pohledávku ve výši 4.838.060,- Kč. Pro její vymožení nařídil exekučními příkazy ze dne 24.10.1995 č.j. 10682/920/95, 10684/920/95, 10685/920/95, 10686/920/95, 10687/920/95, 10898/920/95, 10899/920/95, 10900/920/95, 10901/920/95, 10902/920/95, 10903/920/95, 10964/920/95, 10966/920/95, 10967/920/95, 10968/920/95, 10969/920/95, 10970/920/95, 10972/920/95, 10973/920/95, 10974/920/95, 10975/920/95 a 10983/920/95 osobám, jimž dlužník pronajímal \"movité věci formou celkem 22 leasingových smluv\", aby platily splátky, dohodnuté v těchto smlouvách, přímo žalobci. Dlužník však \"těsně\" před doručením exekučních příkazů převedl smlouvami ze dne 1.10.1995, 15.10.1995 a 1.11.1995 movitosti, jež byly předmětem těchto leasingových smluv, a veškerá práva a povinnosti z těchto smluv na žalovanou. Soud prvního stupně dovodil, že \"je zcela nepochybné\", že dlužník odporované právní úkony učinil v úmyslu zkrátit věřitele, neboť Ing. J. H., jediný společník a jednatel dlužníka, \"si musel být vědom, jaké závazky vůči žalobci má\", a že žalované, která je dcerou Ing. J. H., tento úmysl dlužníka musel být znám, neboť je nepravděpodobné, že by jinak \"uzavřela najednou na popud otce Ing. J. H. v říjnu a listopadu 1995 oněch 22 kupních smluv a dohod o postoupení pohledávek\", kterými získala majetek v hodnotě přesahující 1.600.000,- Kč. Protože dlužník nemá žádný další majetek, ze kterého by žalobce mohl svoji pohledávku v plné výši uspokojit, jsou všechny \"předpoklady\" uvedené v ustanovení §42a obč. zák. naplněny a odporované právní úkony jsou ve smyslu tohoto ustanovení vůči žalobci neúčinné. Částečné zamítnutí žaloby soud prvního stupně odůvodnil tím, že oprávnění žalobce požadovat uspokojení své pohledávky z majetku, který žalovaná nabyla odporovanými právními úkony od dlužníka, je hmotněprávním důsledkem pravomocného určení neúčinnosti těchto právních úkonů, nastává přímo ze zákona a nemůže být proto součástí soudního rozhodnutí.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.10.2000 č.j. 23 Co 445/2000-64 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že \"všechny zákonné předpoklady úspěšnosti\" odpůrčí žaloby byly splněny. V řízení bylo prokázáno, že žalobce má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, že mezi dlužníkem a žalovanou došlo k odporovaným právním úkonům a že se v důsledku těchto úkonů majetek dlužníka zmenšil \"do té míry, že zbylý majetek nestačil k uspokojení pohledávky žalobce\". O úmyslu dlužníka zkrátit věřitele \"svědčí časová následnost\" mezi vydáním exekučních příkazů žalobce a uzavřením odporovaných právních úkonů mezi dlužníkem a žalovanou; vědomost žalované o tomto úmyslu dlužníka \"je dána\" příbuzenským vztahem mezi žalovanou a Ing. J. H., jejich osobním kontaktem a rovněž skutečností, že žalovaná podnikala ve stejných budovách, ve kterých měl sídlo i dlužník. Soud prvního stupně proto správně odpůrčí žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Soudům obou stupňů vytýká, že \"bez dalšího dokazování uvěřily\" tvrzení žalobce, že žalovaná věděla o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, a že k důkazům, které žalovaná poskytla k prokázaní opaku, \"buď nepřihlédly nebo je neprovedly\". Žalovaná dále namítá, že odporované právní úkony nemohly zmenšit majetek dlužníka, neboť šlo o právní úkony úplatné a \"majetek, který firma H. s.r.o. odporovanou transakcí získala, byl mimo jiné předmětem dispozice žalobce\" a upozorňuje, že žalobce měl k uspokojení své pohledávky rovněž možnost \"převzít\" zástavní právo zřízené ve prospěch dlužníka v hodnotě 6.000.000,- Kč či přihlásit se se svými nároky do konkursu, který byl v květnu roku 1998 na majetek dlužníka prohlášen. Zdůrazňuje, že bylo porušeno její právo na řádné právní zastoupení, neboť její \"první\" právní zástupce a zároveň \"autor\" odporovaných právních úkonů JUDr. P. Z. je stálým spolupracovníkem žalobce jako jeho poradce a vyjadřuje své přesvědčení, že kdyby \"zde byl skutečně úmysl věřitele zkrátit, pak s ohledem na fundovanost dr. Z. je nepochybné, že by byly převody uskutečněny na jinou právnickou osobu a ne na žalovanou\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaná nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatelka netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., bylo dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu