ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2044.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2044/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce T. S. B., s.r.o., proti žalované H. L., o 18.466,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 118/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.dubna 2001, č.j. 49 Co 28/2000-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.895,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou v průběhu řízení před soudem prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 18.466,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 15.4.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se žalovanou ukončil pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ke dni 31.3.1998 a že jí vyplatil odstupné ve výši 23.147,- Kč - „před zdaněním“. Žalovaná však u soudu podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, netrvala na tom, aby ji žalobce dále zaměstnával, a Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.2.1999, č.j. 49 C 177/98-17, její žalobě vyhověl. Protože žalované bylo odstupné vyplaceno bez právního důvodu, je povinna poskytnuté odstupné vrátit.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.3.2000, č.j. 19 C 118/99-37, žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 18.466,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 21.5.1999 do zaplacení, žalobu ohledně 17% úroku z prodlení z částky 18.466,- Kč od 15.4.1998 do 20.5.1999 a ohledně úroku z prodlení ve výši dalších 5% z částky 18.466,- Kč od 21.5. do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.640,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalobce. Vycházeje z toho, že žalobce vyplatil žalované odstupné ve výši 18.466,- Kč „čistého“ proto, že jí dal výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a že tato výpověď byla rozhodnutím soudu určena od počátku neplatnou, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok na odstupné, který je spojen pouze s platným právním úkonem při objektivní existenci důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, žalované v souvislosti s ukončením pracovního poměru fiktivní dohodou podle ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce nevznikl. Poskytnuté plnění posoudil jako bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu ustanovení §243 odst. 2 zák. práce). Na straně žalované neshledal ani dobrou víru, neboť žalovaná „od počátku, co jí byla žalobcem dána výpověď z pracovního poměru, tuto považovala za neplatnou“, ani podmínky pro použití ustanovení §243 odst. 4 zák. práce, neboť toto ustanovení „ochraňuje zaměstnance proti újmě“, žalované však žádná újma nevznikla.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.4.2001, č.j. 49 Co 28/2000-76, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném „přísudečném výroku“ (tj. s výjimkou výroku, jímž byla žaloba zamítnuta) změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 18.466,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 21.5.1999 do zaplacení zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7.390,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. I odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil u žalované vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §243 odst. 1, 2 zák. práce, nikoli však z neplatného právního úkonu, ale plněním bez právního důvodu, když právní důvod k vyplacení odstupného, který vyplýval z ustanovení §60a odst. 1 zák. práce, odpadl až v důsledku soudního rozhodnutí o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru; uvedl, že na vrácení odstupného v této věci ustanovení §60b zák. práce, jehož se dovolávala žalovaná, nedopadá, neboť řeší jinou situaci. Protože žalobce neprokázal, že v době vyplacení odstupného (v měsíci dubnu a květnu 1998) žalovaná věděla nebo z okolností musela předpokládat, že jí odstupné bylo vyplaceno neoprávněně, dospěl odvolací soud k závěru, že nebyly splněny podmínky k vydání bezdůvodného obohacení stanovené ustanovením §243 odst. 3 zák. práce, neboť žalovaná byla v dobré víře, že jí tato částka náleží. Přitom zdůraznil, že z pochybností žalované o platnosti výpovědi z pracovního poměru nelze dovozovat její vědomost o tom, že jí vyplacené odstupné nenáleží, a že „pouhá pochybnost“ nezakládá ani takové okolnosti, z nichž žalovaná nedůvodnost vyplacení odstupného musela předpokládat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §243 odst. 3 zák. práce, jestliže při vyplacení odstupného žalované nebyla ani jedna ze stran ohledně charakteru a určení vyplácené částky v omylu a nešlo ani o částku nesprávně určenou; proto uvedené ustanovení podle žalobce na souzený případ nedopadá. Žalobce nesouhlasí ani se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož se mu nepodařilo prokázat, že žalovaná věděla či musela předpokládat, že jí vyplacené odstupné nenáleží. Poukazuje přitom na to, že v řízení bylo zjištěno, že při vyplácení odstupného žalované v polovině dubna 1998 byl přítomen její zástupce - advokát, z čehož dovozuje, že „minimálně od svého právního zástupce tedy musela žalovaná vědět, že jí daná výpověď má z právního pohledu nedostatky a že v případném sporu neobstojí“, že „je nerozhodné, že žaloba na neplatnost byla podána až následně“, a že žalovaná „musela také vědět či alespoň předpokládat, že není dán právní důvod přijmout vyplácené odstupné“. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a protože vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§238 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení částky 18.466,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 21.5.1999 do zaplacení. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč; k příslušenství uplatněného nároku se přitom nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.1.1998, sp.zn. 2 Cdon 322/97, uveřejněné pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné [srov. §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §239 odst. 3 o.s.ř.) a protože dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva. Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst. 1, bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.820,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.895,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu