ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2056.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2056/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. T., proti žalovanému A. O. s.r.o., o vydání potvrzení o zaměstnání a o 364.360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 148/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2001 č.j. 16 Co 38/2001-118, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil „ušlou mzdu“ ve výši 340.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od 1.12.1996 pracoval u žalovaného ve funkci výkonného ředitele s měsíční mzdou 20.000,- Kč „brutto“ a že poté, co odmítl rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 1.5.1997, mu byl ze strany žalovaného znemožněn řádný výkon funkce podle platné pracovní smlouvy, zakázán vstup na pracoviště a od června 1997 (ačkoli nedošlo k řádnému ukončení pracovního poměru) mu nebyla vyplácena mzda. Protože pracovní poměr účastníků skončil až na základě okamžitého zrušení ze strany žalobce podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce ke dni 4.11.1998, náleží mu podle jeho názoru za období od 1.6.1997 do 4.11.1998 náhrada mzdy „ve výši průměrné měsíční hrubé mzdy dle platebního výměru z 1.12.1996“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 20.4.2000 č.j. 16 C 148/99-40 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 33.581,10 Kč a „České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku“ na nákladech řízení 329,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce z neplatného rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 1.5.1997 není důvodný, neboť žalobce neuplatnil u soudu neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru ve dvouměsíční lhůtě podle ustanovení §64 zák. práce; po uplynutí této lhůty totiž „nelze nároky podle §61 zák. práce uplatnit s tím, aby platnost skončení pracovního poměru řešil soud jako otázku předběžnou“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19.7.2000 č.j. 16 Co 274/2000-62 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že neučinil žádné skutkové závěry o tom, zda mezi účastníky došlo k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 1.5.1997 či nikoliv, nýbrž se toliko formálně zabýval předpoklady uvedenými v ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Tvrdí-li žalobce, že žádná dohoda uzavřena nebyla, lze podle názoru odvolacího soudu jeho nároky posoudit jako nárok na náhradu mzdy z titulu překážek v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 zák. práce; soudu prvního stupně proto uložil, aby žalobce v tomto směru podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. vyzval k doplnění žaloby o údaje, které dny a v jakém hodinovém rozsahu odpracoval, a v jakém období mu žalovaný práci neumožňoval, provedl k doplněným tvrzením potřebné důkazy a ve věci znovu rozhodl.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (poté, co usneseními ze dne 21.9.2000 č.j. 16 C 148/99-70 a ze dne 15.11.2000 č.j. 16 C 148/99-83 připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 12.12.2000 č.j. 16 C 148/99-88 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 364.360,- Kč s 15% úrokem od 6.11.1998 do zaplacení a vydal žalobci potvrzení o zaměstnání (zápočtový list) „toho obsahu, že pracovní poměr žalobce k žalovanému skončil dne 5.11.1998 okamžitým zrušením ze strany žalobce“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 5.489,80 Kč a „České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku“ na nákladech řízení 583,- Kč a na soudním poplatku 15.576,- Kč. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že žalobci za období od 1.5.1997 do 16.7.1997, kdy „po běžnou pracovní dobu“ vykonával pro žalovaného práci, náleží 50.440,- Kč „v hrubé mzdě“, a že za dobu od 17.7.1997 do 5.11.1998, kdy práci nevykonával proto, že mu žalovaný, aniž by došlo ke skončení pracovního poměru, nepřiděloval práci, má žalobce nárok na náhrady mzdy z důvodu jiných překážek v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce v celkové výši 313.920,- Kč. Protože v řízení bylo prokázáno, že pracovní poměr účastníků skončil okamžitým zrušením ze strany žalobce dopisem, který byl žalovanému doručen dne 5.11.1998, vyhověl soud prvního stupně rovněž návrhu žalobce na vydání potvrzení o zaměstnání požadovaného obsahu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.3.2001 č.j. 16 Co 38/2001-118 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 364.360,- Kč s příslušenstvím a vydat mu potvrzení o zaměstnání (zápočtový list) zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 83.805,- Kč k rukám JUDr. V. B. a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud z výsledků doplněného dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že pracovní poměr účastníků neskončil až 5.11.1998 okamžitým zrušením ze strany žalobce, ale že byl rozvázán již ke dni 1.5.1997 dohodou, kterou žalobce uzavřel s jednatelem žalovaného Ing. B. poté, co mu prodal celý svůj obchodní podíl na žalované společnosti. Jestliže „jedním z předpokladů úspěchu žalobce ve sporu bylo prokázání, že pracovní poměr mezi účastníky v žalovaném období trval“, pak závěr o tom, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 1.5.1997, „znamená, že žalobce v řízení nemůže být úspěšný“; odvolací soud proto podle ustanovení §220 odst. 2 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud učinil závěr o tom, že pracovní poměr mezi účastníky skončil dohodou ke dni 1.5.1997, „na základě nepřímých a zcela formálních písemných důkazech“. Odvolacímu soudu vytkl, že se „spokojil co do důkazu“ s výslechem jednatele žalovaného Ing. B., přihlédl k mzdovému listu a nepodepsané mandátní smlouvě, a oproti tomu „zcela ignoroval“ výpovědi svědkyň P., S. a dalších, kteří potvrzují výkon práce žalobce i po 1.5.1997. Kromě toho - jak dovolatel zdůraznil - odvolací soud zcela opominul tvrzení zaměstnance žalovaného, že sice předal žalobci dohodu, ale nikdy ji neviděl z jeho strany podepsanou, a nevypořádal se ani se skutečností, že v době údajného rozvázání pracovního poměru neměl Ing. B. právo jednat za žalovaného, neboť byl zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel až dne 9.6.1997. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou žalobci (§47 odst. 1 o.s.ř.) dne 22.5.2001 a do vlastních rukou zástupci žalovaného JUDr. V. B. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 21.5.2001 a že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 22.6.2001 jednak bylo podáno dne 25.6.2001 u soudu prvního stupně telefaxem (§42 odst. 1 o.s.ř.), a bylo téhož dne 25.6.2001 také odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit - poště K. (§57 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 22.5.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 22.6.2001. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu