ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2067.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2067/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. N., proti žalovaným 1) Č. p. a.s. a 2) K., p., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 133/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2001 č.j. 18 Co 336/99-112, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná 1) na odškodnění pracovního úrazu nahradila ztrátu na výdělku, která mu vzniká od 1.1.1996; původně požadoval 4.500,- Kč s příslušenstvím, posléze 4.248,- Kč s příslušenstvím a nakonec 32.596,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že „rozsudkem zdejšího soudu č.j. 5 C 868/84“ bylo žalované (jejímu právnímu předchůdci) uloženo platit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku „měsíční rentu“ od 1.3.1985 nejpozději do 12.2.1995, kdy žalobce dovrší důchodového věku. Ačkoli novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 188/1988 Sb. byl uzákoněn „jednotný věkový limit“ 65 let pro výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, žalovaná žalobci platila náhradu pouze do konce roku 1995 a jeho žádost, aby mu byla vyplácena „renta“ až do 65 let věku „odmítla s poukazem, že je zavázána k placení podle rozsudku“.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 4.12.1996 č.j. 4 C 133/96-37 žalované 1) uložil, aby žalobci zaplatila 4.248,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 11.4.1996 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna „nahradit“ žalobci na nákladech řízení 4.625,- Kč. K odvolání žalované 1) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27.4.1998 č.j. 18 Co 81/97-53 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že o dané věci, která je „svojí povahou“ věcí pracovní, rozhodoval v rozporu s ustanovením §36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. samosoudcem namísto v senátě.
Okresní soud v Náchodě [poté, co na návrh žalobce usnesením ze dne 15.9.1998 č.j. 4 C 133/96-74 připustil, aby do řízení přistoupila žalovaná 2)] rozsudkem ze dne 19.1.1999 č.j. 4 C 133/96-87 připustil změnu žaloby, zamítl žalobu o uložení povinnosti „žalované 1), popřípadě žalované 2)“ zaplatit žalobci 32.596,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku a rozhodl, že „žalovaným se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „nová právní úprava nezaložila“ poškozenému zaměstnanci, jehož nárok vznikl před 1.1.1989, právo domáhat se náhrady za ztrátu na výdělku „v mezidobí po dovršení důchodového věku do dovršení věkové hranice 65 let“, a proto, aby mohl být žalobce v řízení úspěšný, musel by tvrdit a prokázat, že po vzniku jeho nároku na náhradu za ztrátu na výdělku došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce, odůvodňující odškodňování i po 12.2.1995 (kdy dovršil důchodového věku 60 let). Protože žalobce žádné takové skutečnosti netvrdil a oběma žalovaným navíc v daném sporu nesvědčí pasivní věcná legitimace, soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítnul.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.6.2001 č.j. 18 Co 336/99-112 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.2.1985 č.j. 5 C 868/84-13 bylo rozhodnuto, že právní nástupce bývalého zaměstnavatele žalobce (Česká státní pojišťovna) je povinna platit žalobci „měsíční rentu“ 247,- Kč nejpozději do 12.2.1995, „bylo na žalobci, aby ve smyslu §202 odst. 1 zák. práce prokázal, že u něho došlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala přiznání náhrady i po uvedeném datu“; žalobce však žádné takové okolnosti ani netvrdil, a proto „již z tohoto důvodu není žaloba důvodná“. Odvolací soud zároveň přisvědčil názoru soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 1), avšak v případě žalované 2) dovodil, že „by byla podle §1 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. povinna náhradu poskytnout“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že „s ohledem na článek II. bodu 7. zákona č. 188/1988 Sb. mu ex lege“ vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do dovršení 65 let věku, „pokud byl po celou rozhodnou dobu, od dovršení 60 let věku do 65 let věku, poživatelem invalidního a nikoliv starobního důchodu, což by byla změna poměrů u žalované“. Opačné stanovisko odvolacího soudu nelze podle názoru dovolatele přijmout z toho důvodu, že „obdobná právní argumentace by mohla být použita při každé změně výše vyplácené renty za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jejíž změna se provádí taktéž právním předpisem a je povinnými subjekty přepočtena, aniž by tato skutečnost byla považována za změnu poměrů u oprávněných subjektů“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobce (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 10.7.2001, žalované 1) dne 10.7.2001 a žalované 2) dne 11.7.2001 a že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 4.9.2001 bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 5.9.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 11.7.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 13.8.2001 (§57 odst. 2 o.s.ř.). Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu