ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2108.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2108/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. P. proti žalovanému J. K., o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 76/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2001 č.j. 21 Co 520/2000-102, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.825,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 13.3.1998 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně se dopustila několikerého porušení pracovní kázně \"v souvislosti s plněním pracovních úkolů při obsluze zákazníků\", na což byla několikrát upozorněna a nebylo z její strany \"dosaženo nápravy\".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaný zaplatil za výpovědní dobu náhradu mzdy, jejíž výši stanovila v průběhu řízení částkou 9.000,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že si není vědoma ničeho, čím by porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a že v dopise ze dne 13.3.1998 nebyl dostatečně vymezen skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního poměru.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 24.3.1999 č.j. 5 C 76/98-37 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 858,- Kč. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že z dopisu ze dne 13.3.1998 je zřejmé, že žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce, a že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru v něm byl vyjádřen dostatečně konkrétně. Z výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně, která pracovala u žalovaného jako prodavačka v obchodě s potravinami, se zhruba od podzimu 1997 nevhodně a neslušně chovala k zákazníkům a před zákazníky a že v uvedeném jednání pokračovala, i když jí to bylo opakovaně žalovaným, vedoucí prodejny a spolupracovnicemi vytýkáno. Protože v chování žalobkyně lze spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a protože \"podmínka §53 odst. 2 zák. práce byla splněna\", je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13.3.1998 platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.11.1999 č.j. 21 Co 371/99-53 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13.3.1998 vyhověl, a ve výroku o zaplacení náhrady mzdy ve výši 9.000,- Kč jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že projev vůle žalovaného vyjádřený v dopise ze dne 13.3.1998 byl natolik \"obecný\", že z něj nelze dovodit, pro jaký konkrétní skutek byl se žalobkyní okamžitě zrušen pracovní poměr. Protože tuto podstatnou náležitost projevu vůle žalovaného nelze dodatečně doplnit, je okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 zák. práce neplatným právním úkonem. Odvolací soud současně uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval otázkou výše nároku žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.3 zák. práce.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19.9.2000 č.j. 21 Cdo 857/2000-70 jednak dovolání žalovaného proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení 9.000,- Kč a kterým byla věc v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, odmítl, jednak rozsudek odvolacího soudu (v celém rozsahu) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že je správný závěr odvolacího soudu, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je v dopise žalovaného ze dne 13.3.1998 uveden z hlediska ustanovení §55 zák. práce jen obecně, takže z něj nelze dovodit \"konkrétní skutek či skutky žalobkyně, pro něž měl být pracovní poměr okamžitě zrušen\". Odvolacímu soudu však vytknul, že na splnění požadavků vyplývajících z ustanovení §55 zák. práce usuzoval jen z obsahu samotného písemného okamžitého zrušení pracovního poměru, aniž by se pokusil neurčitost tohoto projevu vůle odstranit jeho výkladem.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 21.2.2001 č.j. 21 Co 520/2000-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě \"nákladů odvolacího a dovolacího řízení\" 5.975,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění dokazování výslechem svědků a účastníků řízení dovodil, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru byly v době, kdy byl dopis žalobce ze dne 13.3.1998 doručen žalobkyni, \"mezi účastníky zřejmé\" a že spočívaly v chování žalobkyně, která \"vůči zákazníkům v prodejně žalovaného byla neslušná, hrubá, hlasitě si ulevovala\". Dospěl k závěru, že toto její jednání \"nelze hodnotit jinak\" než jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť povolání prodavačky v obchodě s potravinami \"vyžaduje vstřícný přístup k zákazníkovi, slušnost, ohleduplnost\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že výpovědi svědků o tom, za jakých okolností žalovaný učinil projev vůle směřující k okamžitému zrušení pracovního poměru, \"obsahují rozpory\", a poukazuje na skutečnost, že svědek J. S., jehož výpověď byla pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní, ji při jednání nepoznal. Vytýká dále odvolacímu soudu, že nepřihlédl k důkazům svědčícím v její prospěch (výpovědím svědků J. P. a M. P., zprávě ošetřujícího lékaře a pracovnímu posudku od předchozího a současného zaměstnavatele) a že se nezabýval její námitkou, že \"ze strany žalovaného\" nebyla dodržena lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, uvedená v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaný se o jejím chování, ve kterém spatřuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, dozvěděl poprvé již na podzim roku 1997. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro opožděnost a, \"pokud tak neučiní\", aby je zamítl jako nedůvodné. Zdůraznil, že v řízení před odvolacím soudem bylo prokázáno, že žalobkyně o důvodech okamžitého zrušení pracovního poměru \"věděla a byly jí řečeny\". Námitku žalobkyně, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo až po uplynutí jednoměsíční lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, odmítl s tím, že již soud prvního stupně dospěl k závěru, že lhůta byla zachována, neboť žalobkyně pracovní kázeň porušovala \"nepřetržitě až k okamžiku okamžitého zrušení pracovního poměru\", a \"kromě jiného\" se žalovaný o \"konkrétních problémech\" se žalobkyní dozvěděl až ve druhé půlce února 1998.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 21.2.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 24.3.1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení ve dnech 8.3.2001 a 27.3.2001 a že dovolání žalobkyně bylo podáno na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání soudu prvního stupně dne 29.5.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 27.3.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 27.4.2001. Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 29.5.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému bránění práva.
Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst.1 bod 4., §7 písm.c), §10 odst.3, §14 odst.1, §15, §17 odst.1 písm.b) a §18 odst.1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 2.750,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.825,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu