ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2128.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2128/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. J., proti žalovanému Institutu klinické a experimentální medicíny se sídlem v P., o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 42 C 30/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č.j. 51 Co 2/2001-107, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.9.1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí z důvodu opakovaného závažného porušení pracovní kázně a neplnění uložených úkolů. Důvod k tomuto opatření vůči žalobci spatřoval v tom, že, ačkoliv dne 9.6.1998 dostal „pracovní pokyn písemnou formou s upozorněním na důsledky porušení pracovní kázně“, zadaný úkol nesplnil, že „v souvislosti se zprávou o výsledku šetření stížnosti S. S. (S 02/98) ze dne 7.7.1998“ bylo konstatováno, že jeho jednání bylo „úmyslným a základním porušením organizační směrnice IKEM č. 103 bod 2.4“, že, ačkoliv dne 3.8.1998 byl písemně vyzván ing. L. „v souvislosti s předáním funkce vedoucího ORG k protokolárnímu předání funkce“ ve smyslu bodu 3.5. organizačního řádu IKEM, tento úkol dosud nesplnil, a v tom, že dne 15.9.1998 odmítl splnit pracovní příkaz vedoucího „IKÚ“.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu žalovaný zaplatil mu na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru 730.957,- Kč s úroky z prodlení, jež specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že výpověď se nezakládá na pravdivých skutečnostech, že její zdůvodnění je obecné a neurčité, neboť v ní není uvedeno, jaký zadaný úkol nesplnil, čím porušil organizační směrnici a jaké kárné opatření mu bylo uloženo. Žalobce dopisem ze dne 3.11.1998 oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaný mu však neumožnil pokračovat ve výkonu práce a k platnému rozvázání pracovního poměru dosud nedošlo. Žalobce proto požaduje, aby mu žalovaný poskytl náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za dobu od 9.11.1998 do 14.9.2000 ve výši 730.957,- Kč; vychází přitom z průměrného výdělku, který podle něj v rozhodném období činil 32.933,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21.9.2000, č.j. 42 C 30/99-69, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 25.9.1998 je neplatná, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 369.962,20 Kč s úroky z prodlení, jež ve výroku specifikoval údaji o jejich výši a době, za kterou se přiznávají; co do částky 360.994,80 Kč a úroků z prodlení (rovněž ve výroku specifikovaných) žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 25.869,- Kč k rukám JUDr. M. B. a České republice „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady svědečného ve výši 198,70 Kč, a že žalobce je povinen zaplatit České republice „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady svědečného ve výši 66,30 Kč. Výpověď z pracovního poměru ze dne 25.9.1998 posoudil soud prvního stupně jako neplatnou s odůvodněním, že nesplňuje formální náležitosti podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce, neboť žádný z důvodů v ní obsažených není dostatečně skutkově vymezen; přitom neurčitost jednotlivých důvodů výpovědi nemohlo zhojit ani provedené dokazování ve věci, z něhož teprve bylo zjištěno, jakého jednání se žalobce vlastně dopustil. Při rozhodování o náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru vycházel soud prvního stupně z průměrného výdělku žalobce, jehož výpočet provedl podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. z hrubé mzdy za předcházející kalendářní čtvrtletí, tj. k 1.7.1998, neboť přinejmenším dne 9.11.1998 žalovaný věděl o tom, že žalobce trval na dalším zaměstnávání. Vzhledem k tomu, že žalobce v měsících dubnu, květnu a červnu 1998 odpracoval celkem 552,5 hodin a byla mu vyplacena „hrubá“ mzda celkem 49.840,- Kč, činila jeho průměrná hodinová mzda 90,20 Kč a jeho průměrná měsíční mzda 16.668,- Kč. Soud prvního stupně proto vypočetl, že za dobu od 9.11.1998 do 14.9.2000 žalobci náleží náhrada mzdy ve výši 369.962,20 Kč, kterou mu také přiznal. Zamítnutí žaloby ohledně částky 360.994,80 Kč odůvodnil tím, že ke mzdě, kterou žalobce dosahoval u žalovaného na základě dohody o pracovní činnosti, nepřihlížel, neboť se nejedná o mzdu vyplacenou na základě pracovní smlouvy.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.3.2001, č.j. 51 Co 2/2001-107, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru („výrok I.“) a v zamítavém výroku ohledně částky 360.994,80 Kč s příslušenstvím („výrok III.“) potvrdil, ve vyhovujícím výroku o zaplacení částky 369.962,20 Kč s příslušenstvím („výrok II.“) a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů („výroky IV., V., VI.“) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru je pro nedostatečné skutkové vymezení jednání, v nichž žalovaný spatřoval méně závažné porušení pracovní kázně žalobcem, neplatná, i v tom, že žalobci náleží náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce ve výši průměrného výdělku vypočteného podle §17 zákona č. 1/1992 Sb. I odvolací soud dovodil, že do průměrného výdělku pro výpočet náhrady mzdy nelze zahrnout odměnu z dohody o pracovní činnosti, která v rozhodném období byla žalobci vyplácena a činila 16.320,- Kč měsíčně, ale pouze mzdu dosahovanou v rozhodném období v pracovním poměru; uvedl, že výpovědí z pracovního poměru byl neplatně ukončen pracovní poměr, nikoli dohoda o práci konané mimo pracovní poměr. Protože však žalovaný v odvolání namítal nesprávnost zjištěného průměrného výdělku (zejména, že žalobci byl v květnu 1998 vyplacen další plat 7.120,- Kč a že za měsíc listopad 1998 vyplatil žalobci částku 5.175,- Kč) a protože „nově“ (až v odvolacím řízení) se žalovaný domáhal snížení či nepřiznání náhrady mzdy podle §61 odst. 2 zák. práce, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přisouzení částky 369.962,20 Kč s příslušenstvím zrušil; uložil soudu prvního stupně, aby dokazování v naznačeném směru doplnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, do výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 360.994,80 Kč s příslušenstvím („výrok III.“), podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení „§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“. Namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) řeší v rozporu s hmotným právem (s ustanovením §71 a §237 odst. 2 zák. práce) otázku posouzení platnosti či neplatnosti dohody o pracovní činnosti ze dne 8.12.1997 a s ní související otázku určení výše jeho průměrné mzdy v rozhodném období (pro účely stanovení náhrady mzdy). Žalobce nesouhlasí s tím, jak soudy vypočetly jeho průměrný výdělek rozhodný pro přiznání náhrady mzdy, kterou požadoval za dobu od 9.11.1998 do 14.9.2000 v celkové výši 730.957,- Kč. Oběma soudům vytýká, že do průměrného výdělku nezahrnuly jeho příjmy z dohody o pracovní činnosti ze dne 8.12.1997. Vychází přitom z toho, že práce sjednané v pracovní smlouvě ze dne 29.12.1995 („správa www serveru“) a v dohodě o pracovní činnosti ze dne 8.12.1997 (mimo jiné „správa a design www serveru“) jsou totožné, a dovozuje, že dohoda o pracovní činnosti je absolutně neplatná a že odměnu z takové dohody vyplacenou je třeba posuzovat jako odměnu za práci přesčas. Je přesvědčen, že tato odměna měla být zahrnuta do hrubé mzdy zúčtované mu v rozhodném období. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil „část rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2001, č.j. 51 Co 2/2001-107, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.9.2000, č.j. 42 C 30/99-69, společně s výrokem III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.9.2000, č.j. 42 C 30/99-69“, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“; z uvedeného je zřejmé, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o.s.ř. doručen do vlastních rukou zástupci žalobce advokátovi JUDr. M. B. a zástupci žalovaného advokátovi JUDr. P. M. dne 9.5.2001 a že dovolání žalobce, sepsané dne 2.7.2001, bylo podáno u Nejvyššího soudu v Brně (osobně do podatelny) dne 3.7.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 9.5.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti němu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 11.6.2001. Protože dovolání bylo podáno u soudu až dne 3.7.2001, tedy po uplynutí jednoměsíční zákonné lhůty (§240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu